Parmenidova nauka, popírající jakoukoli změnu, vyhlíží velmi zranitelně a o útoky na ni skutečně nebylo nouze. Roli obránce nauky svého učitele si vzal jako životní úkol Zénón z Eleje, o čtyřicet let mladší než Parmenidés. Přitom vyvinul tak důvtipné a rafinované umění důkazu, že se v podstatě stal zakladatelem dialektiky, která později v Řecku zažila nevídaný rozkvět. V původním znění se nám opět zachovalo pramálo ze Zénónova díla. Skoro vše, co o něm víme (nebo si myslíme) vychází z poznámek Platóna, Aristotela nebo jiných filosofů. Zénón vychází z námitky, která Parmenidovo popření mnohosti a pohybu viní z rozpornosti, a snaží se dokázat, že právě přijetí opaku Parmenidova učení vede k neřešitelným rozporům. Jako příklad Zénónovy argumentace uvedu dva velmi známé důkazy proti pohybu.
1. v závodě Achilla se želvou, při kterém by želva měla sebemenší náskok, by ji Achilles nemohl dohnat. Proč? Když Achilles dosáhne bodu A na trati, želva je už v bodě B. Dosáhne-li Achilles tohoto bodu, je želva už na bodu C atd. až do nekonečna. Achilles tedy může náskok zmenšovat ale nemůže želvu nikdy dohnat!
2. Letící šíp, pozorován v kterémkoli jednotlivém okamžiku letu, se nalézá na určitém místě v prostoru, na němž je v tom okamžiku v klidu. Když je ale v klidu de facto v každém libovolném okamžiku svého letu, pak je v klidu i v čase. To znamená, že se letící šíp nepohybuje.
Není třeba se domnívat, že Zénón byl vážně přesvědčen o tom, že by Achilles nikdy nedohonil želvu. Cíl jeho důkazů - které se staly legendárními - byl negativní. Chtěl protivníkům Parmenida ukázat, jak snadné je v jejich názorech najít slabiny a protimluvy. Jestliže si myslíte, že Zénónovy důkazy jsou chabé, dostal byste jistě pádný protiargument - začal by dialektický proces. Můžeme bez přehánění říct, že Zénón se stal průkopníkem, neboť zostřil pohled i na nejjasnější věci a názory - jdeme-li jim kriticky do jádra, mohou se ukázat jako pochybné, nejisté, rozporné.
Zénón mimo jiné měl osvobodit své spoluobčany z tyranie. Historický základ je nejistý, ale údajně Zénón osnoval spiknutí proti tyranovi, které však bylo prozrazeno. Byl pak hrozně mučen, ale odmítl říct jména spoluviníků a dokonce prý pohnul spoluobčany k zabití tyrana, byť to sám nepřežil. Je-li to legenda, pak hezky dokresluje pohled na Zénónovu osobnost.
Stejně jako u většiny ostatních filosofických článků, mě nyní doplní poznatky a postřehy Lenky Svobodové.
Zenón se snažil podpořit učení svého učitele Parmenida a chtěl dokázat neexistenci pohybu, ovšem zaměřil se pouze na pohyb mechanický, zatímco Parmenidovi šlo pravděpodobně hlavně o pohyb ve smyslu vývoje. Každopádně jeho aporie - důkazy proti pohybu (někdy se jim říká logické paradoxy) - byly ve své době matematicky nevyvratitelné a vyvrátit se je povedlo až novověkým filozofům Pascalovi a Leibnizovi. K uvedeným dvěma přidávám ještě další dvě.
1. letící šíp
2. Achilles a želva
3. dichotomie - půlení
Pokud se chci dostat z místa A do místa B, tak nejdřív musím dojít k místu C, které je přesně v polovině vzdálenosti míst A a B. Ovšem do místa C se mohu dostat jen když zdolám vzdálenost z A do D, přičemž D je opět v polovině vzdálenosti AC atd. Znamená to tedy, že nejen nikdy místa B nemohu dosáhnout, ale při nekonečném dělení vzdálenosti ani nikdy nevyrazím z místa A.
4. stadion AAAA
Představme si závodiště:
D B4B3B2B1 -> E
<- C1C2C3C4
A jsou stojící tělesa (diváci), od jejich středu začínají tělesa B, mířící na stranu E a od strany E jsou to tělesa C začínající na konci a mířící na stranu D. Všechna tělesa jsou stejně velká a je jich stejně a tělesa B, C jsou navíc stejně rychlá.
B1 se dostane na konec závodiště zároveň s C1. Všechna C projdou kolem všech B, ale B jen kolem poloviny A, takže jejich čas je poloviční, protože C mají stejný čas kolem B, jako B kolem A. Stejně tak B projdou kolem všech C, protože B1 a C1 budou současně na opačných koncích