Bylo nedávno v našem shromáždění řečeno, že lóže Národ měla by se jmenovati Syllabovou, aby byla uctěna památka Mistrova a aby byl vyjádřen jeho těsný vztah k Dílně. A věru nebylo krásnějšího poměru členova k lóži.

Jak vznikla lóže Národ a jaká byla cesta česko slovenského zednářství, pověděl spoluzakladatel br. Ladislav Syllaba svými vzpomínkami, podanými při práci 17. ledna 1930.

"Z jara 1929 bylo tomu deset let, co redaktor S. pozval pracovníky, sdružené při týdeníku Národ, aby se nadále ustavili jakožto zedn. lóže pod záštitou Velké lóže italské, jejíž zástupce byl přítomen. První práce byly v úřadovně bra S. i v jeho bytě. Prvními úředními doklady jsou atesty Velké lóže italské z 15. června 1919, kteréžto datum je tedy dnem úředního založení lóže Národ, jejíž první řádné volby vykonány v místnostech C. klubu 7 . června 1920. Řádné práce rituální byly v pracovně bra N. a tam také byla první Slavnost růží s deskou bra G., účastníkům nezapomenutelná. V konstituování cestou historickou byla slabina i síla lóže. Slabina po té stránce, že život lóžový v počátcích spočíval značně na zvyklostech schůzí spolkových a politických. Neměl-li však sbor mužů, seskupených v L. Národ, Chrámu a neměl-li zjevného praporu, měl korouhev neviditelnou, již duchovně třímal br. Rašín, uznaný vůdce domácího odboje. Tichý souhlas presidenta Masaryka ke vzniku čs. zednářství stává se pak symbolem spolupráce obou odbojů. Uznání Velké národní lóže československé, smluvené v květnu 1922 bry D., M. a Syllabou ve Švýcarech, staré svobodné zemi se starou tradicí, zapíná čs. zednářstvo do Řetězu světového. I v tom je symbol: československé zednářstvo chce vidět do světa, chce myšlenkově z něho brát i jemu dávat... Cesta čs. zednářství bude vždy táž: všemi silami za svobodu národa, za duch svobody jednotlivcovy ve svobodném státě a také za svobodu Evropy."

Od bratra K. víme, že po prvním rozběhu nastalo v činnosti lóže ochabnutí, ze kterého se vymanila přerodem a zmíněnými volbami 7. června 1920. Mistrem lóže stal se ovšem br. Ladislav Syllaba (po druhé Venerabilem byl od 2. 11. 1923 do 6. 1. 1927). Vidíme, že již v počátcích čs. zednářství upíraly se zraky bratří k bru Syllabovi jakožto k rozenému zedn. vůdci. Byl zvolen také Svrchovaným komandérem, když r. 1921 se ustavila Nejvyšší rada pro Československo a byl vynikajícím činovníkem a brzy také Velikým mistrem Velké národní lóže československé. Byl zakladatelem a prvním Venerabilem i V pražské lóži Dobrovského, která r. 1923 byla zrušena brzo. potom, když vznikla lóže téhož jména v Or. Plzeň. S jakými obtížemi se zprvu v čs. zednářství pracovalo, dovedou si později přistouplí členové stěží představiti. Nejenže nebylo řádné a trvalé Dílny, ale nebylo ani rituálu, příruček, stanov v jazyku českém a nebylo jednotnosti v provádění prací. Bratrská lóže Komenského, založená pod svrchovaností Velkého O. francouzského, řídila se rituálem a katechismem, přeloženými z francouzštiny, lóže naše a pozdější pracovaly podle rituálu italského, jehož první překlad vydán pod titulem "Příručka pro první stupeň", ale jejž si jednotlivé Dílny přizpůsobovaly podle zvyklostí v lóžích německých, anebo i podle své záliby. Teprve po vzniku Velké nár. lóže čs. vytvořila se rituálová komise, která se starala o unifikaci obřadů a pozvolna – až do našich dnů vlastně – pracovala na definitivním, všemu čs. zednářstvu společném rituálu všech stupňů. I při této práci byl vliv Mistra Syllaby značný. Pamatujeme dobře, jak při všech příležitostech v naší Dílně přispíval k dokonalosti rituálů zejména po stránce jazykové. Exemplář, kterého původně používal, je plný jeho bystře a vhodně vo lených oprav a doplňků, a nejeden pokyn Mistrův byl směrodatný našemu zástupci v komisi rituálové.

Veliká byla radost bra Syllaby, když došlo ke zří zení prvního stálého, třebaže prozatímního Chrámu v Husově třídě, kde naše lóže sešla se po prvé 19. října 1923. Projevil to proslovem o významu práce obřadné. Umístění Dílny v nynějším důstojném stán ku bylo mu pak činem tak důležitým, že je ve svém „Vzkazu" dne 12. 4. 1930 jmenuje mezi třemi nejvýznamnějšími událostmi uplynulého tříletí.

Nabádal nás: Učme se nepodceňovat formální stránku zednářských prací. Zdroje našeho národního znovuzrození jsou kolem Královské společnosti nauk, která byla v jádru zednářská. Díváme-li se na to s hlediska tradicionálního, nabýváme pochopení pro formu zednářskou, symbolika se nám stane vnitřní po třebou. Zednářská minulost je skvělý projev kultury, je něco, nač můžeme být hrdi.

(z protokolu 25. 11. 1927)

Měl-li bratr Syllaba, který – jak nedávno bylo zdůrazňováno – neprošel Temnou komorou Královského umění, tak vynikající porozumění pro formu a symboly zednářské, byl přímo neocenitelný po stránce ideové práce a organisace i výchovy zednářské. Však to pěkně pověděl br. T. v naší práci 14. XII. 1928: Mistr Syllaba plným proudem čerpal ze své myšlenkové a filosofické opravdovosti, aby vybudoval a přímo astronomicky určil naše zednářské horizonty. Jeho jménem (a jménem jeho nástupce a přítele bra W.) vrcholí cesta, kterou jsme došli z prvních, skoro ještě profánních nížin na dnešní stupeň zedn. vyspělosti, či lépe řečeno: českého zednářství.

V zednářství kladl důraz nejen na bratrství, ale i na cítění rytířské, zděděné z věků minulých (výrok z 28. 2. 1930). V jedné Rodinné práci, v níž většina bratří rozhorleně stěžovala si na bývalého člena, který neprávem vytýká našemu svazu zednářské vlastnosti, vyslovil se br. Syllaba: "Cítíme, že tento bývalý bratr nemá práva mluvit proti zednářstvu, ale cítíme také, že druhý bratr nevykonal to, co bylo jeho zedn. povinností, neboť i v profánním povolání máme pěstit zednářský mrav. Zjednejme tudíž bývalému bratru respekt, buďme k němu rytířskými právě pro to, že už není naším členem."

(4. 2. 1927)

Mezi zednářskými tresty zdůrazňoval Mistr obecnou nevážnost, do níž upadne u bratrů ten, kdo by nesplnil daného slibu, a v kresbě 6. 7. 1930 potěšen konstatoval, že už v přísaze Hippokratově přichází toto rčení a je dokladem jistých souvislostí zednářské symboliky s velmi dávnými věky. Ve svých kresbách vůbec rád pěstoval zednářskou retrospektivu a hle disko zednářské hledal i ve svých kresbách o věcech profánních, chtěje tím naznačit, že při každé příležitosti máme si klásti otázku, jak má se v ní zachovati dobrý zednář. 1 Výslovně řekl také, že kulturní instituce zednářská je povolána jednati o všech kulturních věcech.

(6. 2. 1925)

Výběr čekatelů zednářství byl mu věcí, jíž třeba věnovati obzvláštní pozornost a péči. Po kresbě 24. 5. 1929, v níž byly citovány tužby a projevy nových členů, pravil: "Když ti, kdož tlukou na dveře našeho Chrámu, tolik od nás očekávají a tolik důvěry nám přinášejí, pak my, kteří jsme uvnitř, nesmíme jich zklamati.: – Ale naznačil též, čeho třeba k zednářství opravdovému: nestačí dobré vlastnosti, není-li u neofyta zvláštního pochopení a jakéhosi romantického smyslu, sklonu, z něhož plyne láska a citové přiblížení k našemu hnutí.

(21. I. 1927)

1) Bratr Syllaba rýsoval v L. Národ tyto kresby:
* Dne 20. 11. 1925: Dojmy z bruxellského zasedání Conseil international des recherches.
* 30. 1. 1926: Za + brem Kamilem Lhotákem,
* 9. 7. 1926: O sokol ském sletu,
* 7. 1. 1927: Masarykův národní program,
* 8. 6. 1928: Vzpomínky a dojmy z Anglie,
* 15. 3. 1929: Mezinárodní organisace vědecké práce a úkoly Čs. národní rady badatelské,
* 17. 1. 1930: Vzpomínky na vznik L. Národ a skotského zednářství v ČSR.,
* 6. 6. 1930: Hippokratova přísaha.

Kromě toho měl 20. 6. 1930 vroucí zedn. proslov při Slavnosti růží na Barrandově – jakož vůbec zkrašloval svým vzletným slovem naše slavnosti. Hledajícího doporučován velmi zámožný muž, neváhal vyslovit pochybnost: Je otázkou, jestli právě v řadách, jež mohly by naší věci prospět hmotně, našel by se ten zvláštní citový sklon romantický a to, co od pravých bratří žádáme.

Zvláštní naději br. Syllaba kladl do čs. mládeže. Těšilo ho, že ani dnešní generace se nevyhýbá idealismu, jenž staré vedl ke všem činům. Praví (25. 11. 1927): "Naším úkolem je omladit lóži. Pak uvidíme, co vše mladí lidé mohou pro nás znamenat." – Že však ani k mládeži nebyl nekriticky shovívavý, tomu nasvědčuje výrok (z 13. 12. 1929): "Studentstvu sluší živost, zájem o veřejné otázky a patriotismus v řádném smyslu slova. Bylo by však ubohé, kdyby se náš nacionalismus vyčerpával směrem, v němž by nebylo viděti hluboké myšlenky."

Mnoho bylo by lze ještě říci o zednářském cítění Syllabově i při vykonávání jeho profánního povolání a v institucích, na něž měl nějaký vliv. Již dnes však mluvit o tom není vhodné – budoucnost ostatně lépe ukáže zásluhy Syllabovy o podniky a ústavy, z nichž nejeden vznikl přímo z jeho podnětu a v intencích našeho Svazu.
Vysoké hodnosti nevyvolávaly v něm domýšlivosti. Kdykoli jsme mu blahopřáli k nějakému vyznamenání nebo úspěchu, děkoval srdečně, ale prostě po bratrsku. Více ho těšila pozornost Dílny, šlo-li o vý znamnou událost v jeho rodině. Když k šedesátým narozeninám jsme mu podali ve skromné, jaksi rodinné vzpomínce, na památku umělecký dárek, prsten podle Muchova návrhu, poděkoval trojím bratrským políbením a stiskem ruky.

Možno tvrditi, že na L. Národ pohlížel jako na rodinu a také se v ní jako v rodině cítil. Každý vyciťoval, že po bru Syllabovi udržuje se v ní práce v duchu, který jí dodává zvláštní osobitý ráz a v němž vládne cit a bratrská láska.

A lóže Národ jako na otci lpěla na drahém Mistru, a nepřišel-li někdy do Dílny, nebylo bratra, který by stísněn nedotazoval se po příčině jeho nepřítomnosti. Mínění bra Syllaby bylo nám rozhodujícím a jeho úsudku jsme se dožadovali při každé příležitosti. Domácím řádem vyhradili jsme mu jakožto Mistru lóže resumé o diskusi po kresbách, i proti původnímu znění předpisu, jejž nám dodala Nejj. Velká lóže. Nacházeje úplné porozumění mezi bratry, byl ke všem neskonale vlídný, otecký, přátelský. Komu pak Syllaba věnoval přátelství, ten byl s ním navždy duševně spjat, neboť "nejušlechtilejší květ přátelství" znamenal Mistrovi bezpečné a trvalé pouto. (Vyslovil to poeticky v Památníku jednoho z bratří.)

Název Národ není jen rozlišujícím pojmenováním naší lóže. Je to historická souvislost se stejnojmenným redakčním kruhem, který až do převratu vynikajícím způsobem účastnil se práce pro národ a čs. stát.

A zůstati věren devise národ bylo i úkolem činorodého zednářského bratrství Syllabova, jak čteme v zápise o práci 5. 4. 1929, v níž nám s brem W. sliboval pro jubilejní spis lóže článek "O našem budoucím cíli".

Národ, národnost, nacionalismus, stát, slovanství – to jsou slova, která často, ale vždy na pravém místě, vycházela z jeho výmluvných úst: Kdykoliv nějakou událostí veřejnou získala nebo byla posílena myšlenka státní a národní, promluvil o tom v lóži. Byl šťasten, že vládne krásný, veskrze kladný poměr našeho zednářstva ke státu (protok. 23. 5. 1930). Nestyděl se přiznati krásné a mimořádně slavnostní pocity, které ho zachvacovaly jakožto účastníka vystavených památných českých klenotů korunovačních (prot. 4. 10. 1929), ideální vlastenectví nebylo na úkor jeho praktickému přesvědčení, že zednářství je instituce, kde nutno spojovat národnost a mezinárodnost, poněvadž jde o to, nezavírat si oken do světa. Od bratří jiné národnosti žádal rozhodný respekt k našemu národnímu snažení a touž úctu, jakou i my projevujeme jejich národu (12. 11. 1926). V neutěšené otázce československé vítal vždy světlé body k nápravě všeho, co překáželo dobrému vývoji poměrů na Slovensku vybízel bratry: zednářstvo pomáhej, kam vliv sahá (24. 4. 1925). V diskusi o kresbě "Odstředivé snahy na Slovensku" (27. 4. 1928) poznamenal, že má nám býti příkazem nezanedbávati nevšímavě Slováků; přesvědčil se, že i oni kladou váhu na jednotu státu a jeho čsl. větví. Přál si upřímně, abychom v lóži měli také bratry Slováky. Vedle dobra českého měl stále na mysli také dobro slovanské. V práci 13. 6. 1924 doufá v radostný výsledek Muchovy balkánské cesty pro slovanskou věc a zmiňuje se při tom o úspěchu hudebního festivalu, který se sjezdem ethnografů stává se historickým faktem ve Slovanstvu po světové válce. Vztah k Rusku vyjádřil takto: "jazyk ruský je nám bližší než všechny ostatní, ruská duše je nám bližší než duše jiného národa. Literatura ruská znamenala mnoho v našem životě . . . Národ ruský bude nám vždy bližší, vztah náš k němu vždy jiný než k ostatním ná rodům. Politicky však spoléhejme především na sebe – to je příkaz práce."

Politické nazírání Syllabovo osvětlují poněkud čtyři otázky, které jednou položil k diskusi v bratrském shromáždění:

Má každý z nás náležet k politické straně?
Je přípustno, aby zednářem byl komunista?
Snáší se klerikální a zednářský názor světový?
Je-li volič proti jisté osobě na vázané listině kandidátní – jak má volit?
Sám prohlásil, že zavrhuje konjunkturální příslušenství k politické straně. Politická příslušnost má být v souladu se světovým názorem občanovým.

Také zájmové třídění je mu nižším zjevem než ideové. Povinností inteligence je pracovat politicky, má-li k tomu s dostatek času; ne-li, pak činnost na svém místě má také politickou hodnotu.

(9. 10. 1925)

Různé mezinárodní organisace zednářské nepokládal za nutné, soudě, že je věcí regulérních zedn. svazků, aby pracovaly ve prospěch naší společné věci. Bratr Syllaba zachoval si živý cit náboženský a žil podle něho. Když jako Exvenerabilis otevíral při zahájení našich prací Knihu, byla ze způsobu, s jakým k obřadu přistupoval, zřejmá jeho náboženská láska k Písmu. I v těžké chvíli, v den, kdy měl odejíti do Věčného východu, byla to Bible, z níž si dal předčítati... Věřil v nesmrtelnost – ta víra byla mu často vodítkem i ve věcech nenáboženských. Tak doznává 7. 1. 1927 v kresbě "České zednářství a president Masaryk", že mu postačuje víra v nesmrtelnost, aby plně přijímal Masarykův výklad našich dějin, aniž by chtěl zkoumati podstatu námitek historiků. Věřil v nesmrtelnost, ale byl dalek učení spiritistického, jak zřejmo z jeho prohlášení v denních listech 30. 11. 1927, když v novinářských zprávách o spiritistických seancích vyskytlo se i jeho jméno: "kdyby byl duchovní obsah záhrobního života tak chuďoučký, jak se jevívá podle tak zvaných vzkazů zemřelých osob ze záhrobí, často i písemně zachycovaných, nepřál bych si, abych měl nesmrtelnou duši." Otázku, jakým způsobem má čs. zednářstvo dát najevo, že zmlklý bratr byl jeho stoupencem, zodpověděl takto: "z různých důvodů, zpravidla však pro ohledy na rodiny zvěčnělých bratrů, mohou u nás dosud jediným zjevným symbolem zednářským býti tři červené růže, které klademe k rakví bratrově – ty dosvědčují, že odpočívá v ní člověk a srdce člověka nám drahého..."

(14. 12. 1928.)

Všechny projevy Mistrovy nacházely živý ohlas a naprosté porozumění v lóži Národ, v lóži Syllabově, z níž duch drahého bratra nikdy nevymizí. Odkazem zůstává nám Vzkaz, který napsal při skončení funkce Velkého Mistra 13. dubna 1930 a v němž čteme:

"Hlavním naším úkolem je stále, abychom každý na svém místě působili v duchu zednářských zásad a abychom takto každý byli živým příkladem pro je jich rozšíření v našem lidu. Tomu přeji všeho zdaru a všem Vám, Bratři, pevného zdraví a hodně vytrvalosti v úkolu právě vytčeném. – Do Vaší bratrské paměti a lásky se odporoučí se zedn. stiskem ruky Váš věrný Ladislav Syllaba."

Drahý Mistře, zmlklý náš Bratře, v tichém žalu, ale s chutí k práci Tebou nám přikázané, žehnáme Tvé památce a ve vroucí lásce k zednářskému ideálu chceme vždy jít za Tvým odkazem...

Touto knížkou uctívá světlou památku drahého bratra LADISLAVA SYLLABY syn řádné a dokonalé L:. Národ v Orientu Praha v únoru 1931.

ANTONÍN VOJAN

ZVLÁŠTNÍ OTISK Z ČASOPISU „SVOBODNÝ ZEDNÁŘ" PRAHA, 1931
Tiskem 665. Legiografie, Praha - Vršovice. Sámova ul.