Ve vlastním smyslu znamená tóra návod a poučení židovského národa, uložené v pěti starozákonních knihách Mojžíšových. Řecký a latinský překlad tohoto pojmu jako "zákon" vede k neporozumění, které zužuje význam. Na rozdíl od kánonu pravidel k uspořádání poměru sakrálního a profánního, které podle židovského chápání tvoří jednotu, míní tóra zákon bytí stvoření Božího a etický zákon, podle něhož se člověk ve stvoření a pro ně chová před Bohem zodpovědně. Jako reprezentace stvořitelského řádu, jakého se dostalo Mojžíšovi ve zjevení na hoře Sinaji, je tóra podle tradičního židovského pojetí věčná a existovala už před stvořením světa. Pokud se vyjadřuje rituálně v nábožensko-zákonných a každodenních právních ustanoveních, je jejich dodržování zárukou trvání světa. Jejich změna v dějinách vyžaduje nový výklad tóry, takže k ní byly počítány vedle pěti Mojžíšových knih také ostatní svaté spisy, nakonec v širším smyslu celý židovský tradiční materiál. Přitom se rozlišuje mezi písemnou a ústní tórou (viz talmud).