ta-čcheng
čín. za mahájána
ta-čcheng-ťie
čín.; viz daidžó kai
tadžó ippen
jap., dosl.: "správně (sedě) (být) z jednoho kusu"; transcendování duality při praktickém provádění zazenu. Termín školy Sótó, v níž je zazen sám považován za manifestaci a realizování buddhovské přirozenosti (buššó) imanentního člověku a nikoli jako prostředek k dosažení osvícení; viz též šikantaza.
tai-só-ju
jap., dosl.: "podstata-forma-působení"; tímto výrazem jsou označovány tři úrovně skutečnosti, které jsou v podstatě jedno, za účelem vysvětlení rozličných aspektů jediné skutečnosti, jež se mohou odlišovat. Odpovídají úrovním symbolizovaným "třemi těly jednoho Buddhy" (trikája).
takuan
jap.; sušená ředkev nakládaná v soli a otrubách, která patří k denní stravě v zenovém klášteře
takuhacu
jap., dosl.: "prosit s jídelní miskou"; tradiční náboženský prosebný průvod buddhistických mnichů, jak je dosud praktikován zenovými mnichy. Mniši chodí při takuhacu zpravidla ve skupinách deseti či patnácti, jeden za druhým, a odříkávají před obytnými domy sútry ku blahu jejich obyvatel. Věřící a ti, kdož jim jsou nakloněni, jim dávají, při zaslechnutí súter dary, buď v podobě peněz, které házejí do jejich dřevěných misek, nebo nevařené rýže, kterou mniši shromažďují do jednoho pytle. Příjemce a dárce se pak navzájem klaní v obapolné vděčnosti, pokoře a úctě.
Častý překlad takuhacu jako "žebravá obchůzka" není zcela přesný, neboť zde obě strany jsou příjemci. Myšlenka, na níž spočívá takuhacu, je následující: mniši, kteří jsou strážci dharmy, poskytují ji veřejnosti na příkladu jejich vlastního života; výměnou za to jsou podporováni těmi, kdo věří v pravdu dharmy. Z tradičního buddh. hlediska je darování almužny považováno za ctnost, jež rozmnožuje dobrou karmu. Mniši poskytují veřejnosti prostřednictvím takuhacu příležitost vykonávat tuto ctnost.
Ta-mo
čín.; zkráceně pro Bódhidharma
tan
jap., dosl.: "cedule"; místo k sezení přidělené mnichovi v zenovém klášteře, na němž cvičí zazen. Jméno mnicha stojí na ceduli, jež visí nad jeho místem, proto se toto nazývá tan. Označení tan nakonec přechází na dřevěný podstavec vysoký jeden metr či méně a hluboký zhruba dva metry, který se táhne u obou podélných stěn zendó zenového kláštera. Ve dne tam mniši sedí v zazenu, během seššinu na něm spí.
tanden
jap., dosl.: tan "jedna, jednotlivý, jednoduchý, individuální", den "přenesení"; formule pro nefalšované předávání buddhadharmy uvnitř tradice zenu. Tanden se dá přeložit jako "přenesení jednoho", ale též jako "jedno přenesení" nebo "jediné přenesení"; viz též išin denšin.
jap. pro tan-tchien; jiné slovo pro hara.
tanga
též tanka, jap., dosl.: "zůstat až do rána"; přenocování putujícího kněze nebo mnicha na pouti (angja) v zenovém klášteře. Každý klášter má pro tento účel zvláštní hostinské pokoje, tangarjó.
V dnešním Japonsku je obvyklé mnichy během niwa zume večer vpustit do kláštera a přes noc umístit do tangarjó; příštího dne musejí však po snídani opět přijmout své místo v čekání u klášterní brány nebo v předsíni, dokud nejsou nakonec připuštěni k tanga zume v klášteře.
tangarjó
jap.; viz tanga
tanga zume
jap., dosl.: "pobyt v hostinském pokoji"; doba zkoušky mnicha, který prosí o přijetí do zenového kláštera, jež navazuje na niwa zume. Při tanga zume musí mnich až jeden týden strávit sám v hostinském pokoji kláštera a cvičit zazen.
Během této doby je pozorován starším mnichem, který ho zásobuje jídlem. Kromě toho chodí každé ráno po snídani k představenému mnichovi, jemuž podléhá správa kláštera (šika), a děkuje mu za pohostinství. To dává šikovi, jenž sám je mnichem pokročilým na cestě zenu, příležitost poznat mnichy-čekatele a vyzkoušet je.
tankan
jap.; viz tanga
tankú
jap., dosl.: "pouze prázdné"; viz futan kú
tariki
jap. (čín. tcha-li), dosl.: "síla jiného"; osvobození pomocí síly někoho jiného. Míněna je zde síla buddhy Amitábhy, jenž podle přesvědčení školy Čisté země může osvobodit ty, kteří ho s plným odevzdáním vzývají a naprosto mu důvěřují, a dovést je ke znovuzrození ve své čisté zemi (Sukhávatí). Tariki leží v protikladu k džiriki ("vlastní síla"). Podle tohoto dělení může být jako škola džiriki označen především zen.
ta-š´
čín., dosl.: "velký mistr"; viz jap. daiši
Tathágata
sa., pa., dosl.: "Ten, jenž takto dospěl", "Dokonalý"; označení toho, jenž na cestě pravdy dospěl k nejvyššímu osvícení (samjaksambuddha), a jeden z deseti titulů Buddhy, jehož on sám užíval, když hovořil o sobě anebo o některém z dalších buddhů. V mahájáně Tathágata představuje Buddhu v jeho aspektu nirmánakáji (trikája). Je to jak dokonalý člověk, jenž dokáže nabývat všech podob a je nadán desaterem buddhovských sil (dašabala), tak i kosmický princip, tresť všehomíra, nepodmíněné jsoucno. Je prostředníkem mezi esenciálním a fenomenálním světem. Často bývá Tathágata ve smyslu absolutna ztotožňován s pojmy jako pradžňá a šúnjatá.
tathatá
sa., dosl.: "takovost"; ústřední pojem mahájány, označující absolutno, pravou povahu všech věcí. Obecně se tathatá interpretuje jako neměnná, nehybná, ležící mimo všechny pojmy a veškeré rozlišování. Takovost tvoří protiklad zdánlivosti jevů, je beztvará, nestvořená a prostá vlastní podstaty (svabháva). Tathatá jako takovost a nedvojnost věcí ukazuje probuzení (bódhi) jakožto nejvyšší osvícení cestou ztotožnění subjektu a objektu. Tathatá významem odpovídá pojmům tathágatagarbha, buddhovská přirozenost, dharmakája (trikája), dharmatá.
tecuja
jap., dosl.: "(sedět) po celou noc"; poslední noc róhacu seššinu
teišó
jap., dosl.: "přednášení, výklad"; v zenu výklad zenové zkušenosti zenovým mistrem (róši) během seššinu. Róši podává teišó, které má obvykle za téma kóan nebo jinou důležitou pasáž ze zenové literatury, před shromážděnými praktikujícími. Není to žádný výklad, žádný komentář, žádné vysvětlení v běžném smyslu a již vůbec ne nějaká přednáška či čtení v akademickém smyslu. Proto je také často užívaný překlad teišó jako "přednáška" zavádějící, "výklad " je přesnější. Zde není nikdo poučován a není také zprostředkována žádná faktografie. Róšiho podání je prosto všeho intelektuálního, je to přímé předvedení jeho pravého chápání pojednávaného tématu, tím se bezprostředně dotýká toho nejhlubšího v naslouchajících.
tekiden
jap., dosl.: "autorizované přenesení"; přenesení buddhadharmy, potvrzené inka šómei, od zenového mistra (róši) žijící zenové tradice na jeho žáka (hassu); k tomu viz též sanmocu.
Tendai
též Tendai šú, jap. forma čínské školy Tchien-tchaj, jež byla do Japonska přenesena v 9. stol. z Číny Saičóem (Dengjó Daiši). V nauce nejsou mezi čín. a jap. formou školy žádné zásadní rozdíly. Nejvýznamnějším představitelem školy Tendai byl Ennin. V Japonsku se uvnitř této školy utvořili tři směry: Sammon, Džimon a Šinsei; středem učení směru Šinsei je uctívání buddhy Amitábhy.
tendžin
též tenšin, jap., dosl.: "osvícení ducha"; zenový výraz pro občerstvení, malý zákusek, též pro specifické umění malých koláčků, které se jedí jako zákusek. Zenoví mniši, kteří se vrací z takuhacu, jsou příležitostně zváni laiky podporující příslušný klášter k jídlu do domu. Jídlo, jež je pak mnichům předkládáno a které má podobnou funkci jako dary při takuhacu, se rovněž nazývá tendžin.
tendžó tenge juiga dokuson
jap., dosl.: "nahoře na nebesích pod nebesy já samotný vážen"; výrok, který prý učinil Buddha Šákjamuni po svém dokonalém osvícení. Potvrzuje uvědomění si identity já (vlastní pravé či buddhovské přirozenosti, buššó) s pravým bytím veškerého vesmíru. Je zde pouze jedinečné pravé bytí a jinak nic. Kdo ho realizoval, "spolkl vesmír", jak praví zen.
Tenrjúdži
jap.; jeden z velkých zenových klášterů v Kjótu, který nechal postavit v roce 1339 šógun Ašinaga Takaudži a jehož prvním opatem byl Musó Soseki, jenž rovněž vytvořil slavnou zahradu kláštera. Tenrjúdži patří k "pěti horám" (Gosan) v Kjótu.
tenzo
jap.; označení pro "mistra kuchyně" v zenovém klášteře. Jeho funkce je považována za jednu z nejodpovědnějších v klášteře, a proto je zpravidla ustanoveno, aby přecházela na starší mnichy. Tak ve staré Číně sloužilo jako tenzo několik mnichů, kteří se později stali čchanovými mistry, jako např. Kuej-šan Ling-jü, Tung-šan Šou-ču či Süe-feng I-cchung. Činnost tenzoa se od práce obyčejného kuchaře liší především základním duševním jednáním. Tenzo považuje svou práci za službu třem drahocennostem (sambó) a za příležitost sám se duševně vzdělávat. Jestliže si plně hledí potřeb mnichů, co se množství a kvality jídla týká, jestliže provádí každý úkon s bedlivou pozorností, vyvaruje se jakéhokoli plýtvání a zachází s potravinami a kuchyňským nádobím, jako by mu patřilo, pak se jeho kuchařské umění stává cvičením k osvědčování ducha zenu v každodenním životě.
Velký jap. zenový mistr Dógen Zendži napsal malý spis, Tenzo kjokun ("Poučení pro mistra kuchyně"), o úloze a duševním přístupu tenzoa.
tera
jap.; chrám nebo klášter. Přitom se může jednat o komplex budov, který se skládá z hlavní síně, vyučovací síně, místnosti zakladatele a obytné části mnichů uvnitř pozemku, kam se vchází masivní vstupní branou (sanmon). Avšak může to být také jednotlivá malá stavba. Jestliže v teře bydlí mnichové, pak se používá překlad "klášter", jestliže slouží pouze k modlitbám, pak je to "chrám".
U všech buddh. škol v dnešním Japonsku zachovává jedině zen autentický klášterní systém, jenž je organizován podle základních principů, jak jej stanovil Po-čang Chuaj-chaj v Číně. Jednoduchost a skromnost vyznačují tento klášterní život. Cílem výcviku v zenových klášterech není pouze osvícení (kenšó, satori); důležité je též rozvíjet statečnost, skromnost a vděčnost. Ke klášternímu výcviku patří především každodenní zazen, pravidelný seššin, fyzická práce (samu) a takuhacu.
V zenové škole musí novici strávit průměrně tři roky v zenovém klášteře, než jsou kvalifikováni k tomu, aby sloužili jako chrámoví či klášterní kněží; takový kněz ještě zdaleka není zenovým mistrem. Chrám a klášter jsou v dnešním Japonsku často dědičné v rodině kněze, což musí vést k úpadku zenové tradice, když těmto knězům chybí osvícení.
Tchien-tchaj
Tchien-tchaj-cung, dosl.: "Tchientchajská škola"; čín. buddhistická škola, nazývaná podle pohoří Tchien-tchaj-šan, kde byl založen její první hlavní klášter, jíž dal konečnou podobu Č´-i (538-597). Její učení je založeno na Lotosové sútře, proto byla také často označována jako "Škola Lotosové sútry" (čín. Fa-chua-cung).
Škola Tchien-tchaj považuje Nágárdžunu za svého 1. patriarchu, neboť její pojetí tří pravd vychází z teze zastávané Nágádržunou, že vše podmínečně vzniklé je prázdné (šúnjatá). Škola vychází z toho, že všechny jevy jsou projevem absolutna, "takovosti" (tathatá), což se projevuje ve třech pravdách. Rozlišuje pravdu prázdna, časové ohraničenosti, tj. zdánlivého, a středu:
- pravda vyjadřuje, že dharmy nemají nezávislou pravdu a proto jsou prázdné.
- pravda vyjadřuje, že dharma však jako jev disponuje s časově ohraničenou "zdánlivou" existencí a může být vnímána prostřednictvím mysli.
- pravda je syntézou 1. a 2. Je pravdou středu, která stojí nad oběma ostatními a zahrnuje je. Tato pravda středu byla položena na roveň "takovosti", pravému stavu, jenž se nenachází mimo jevy. Podle toho jsou jevy a absolutno jedno.
Toto pojetí zdůrazňuje myšlenku totality a vzájemného prolínání: celek a jeho díly jsou jedno, všechny dharmy jsou navzájem tak promíšeny, že každá obsahuje ostatní. Prázdno, zdánlivost a střed jsou identické a počínají v jednom bytí: "Celý vesmír je obsažen v jediném hořčičném zrníčku" a "jedna myšlenka je 3000 světů", jak vyjadřovali mistři této školy, tj. jedna myšlenka je universem všeho.
Praxe školy spočívá v cvičení meditační metody č´-kuan a zahrnuje esoterické prvky jako použití muder a mandal. Škola Tchien-tchaj je obecně považována za všeobsáhlý směr buddhismu, neboť synkretizovala extrémy a jednostrannosti ostatních škol, což se odráželo v klasifikování Buddhova učení na "pět období a osm učení" (čín. wu-š´ pa-ťiao). Je pokládána za univerzální, neboť zastupuje představu univerzálního vykoupení, jež je možné, protože všichni živočichové a věci mají buddhovskou přirozenost a protože používá všechny prostředky, které jsou k dispozici, k realizaci osvícení. Důležitými díly školy jsou: Mahášamathavipašjaná (čín. Mo-che-č´-kuan), Šest nádherných bran dharmy (čín. Liou-miao-fa-men), jakož i komentáře k Lotosové sútře, jež všechny pochází od Č´-iho.
Škola byla v 9. stol. přenesena Saičóem (767-822), žákem 10. patriarchy školy, Tao-sueje, do Japonska, kde je známa pod jménem Tendai a kde představuje jeden z nejvýznamnějších buddh. směrů.
Ústřední praxe č´-kuan (dosl.: "zastavení a kontemplace") má dva aspekty: č´ je koncentrace nebo soustředění a dává nám vědět, že všechny dharmy jsou prázdné. Tím je další vznik zbaven iluzí. Kuan (náhled, pozorování) nám dává poznat, že dharmy jsou sice prázdné, avšak mají zdánlivou, dočasnou existenci a plní konvenční funkce. Klasifikace súter a Buddhova učení do "pěti období a osmi učení" Č´-im, představuje pokus systematizovat Buddhovo učení a je rozdělením podle chronologických a obsahových hledisek, aby vysvětlila postoj rozličných učení uvnitř buddhismu k řešení metafyzických problémů. To ukazuje, že se škola Tchien-tchaj snaží, jako žádná jiná, v sobě spojit všechny formy buddhismu, přičemž postupuje své místo nejrozličnějším sútrám a považuje jak hínajánu, tak mahájánu za jeden autentický projev učení Buddhy.
Patriarchové školy:
1, Nágárdžuna (2./3. stol.)
2, Chuej-wen (asi 550-577)
3, Chuej-s´ (515-577)
4, Č´-i (538-597)
5, Kuan-ting (561-632)
6, Č´-wej (?-680)
7, Chuej-wej (634-713)
8, Süan-lang (673-754)
9, Čan-žan (711-782)
10, Tao-suej
tokudo
jap., dosl.: "dosažení překročení";
- označení obřadu, jímž je buddh. mnich zasvěcen nebo laik uveden do buddhismu. Zahrnuje přijetí buddhi. slibu (džúdžúkai). Mnišské zasvěcení se nazývá šukke tokudo, iniciace laika zaike tokudo.
- popis zažití osvícení.
tongo
jap. (čín. tun-wu), dosl.: "náhlé osvícení"; učení o náhlém osvícení, jak je spojováno s jižní školou, v protikladu učení o postupném osvícení (zengo), zastávanému severní školou. Rozlišování na náhlé a postupné je nicméně povrchní, neboť hlubší zenový prožitek jasně prokazuje, že mezi náhlým a postupným není naprosto žádný rozpor. Tak Chuej-neng, 6. patriarcha čchanu v Číně, jenž je považován za zakladatele školy náhlého osvícení, zdůrazňuje ve své Tribunové sútře (liou-cu ta-š´ fa-pao-tchan-ťing) stále znovu, že náhlé a postupné v dharmě nejsou: "Ó vědoucí, není náhlá dharma a postupná dharma, jsou jen bystřejší lidé a těžkopádnější lidé. Ten, kdo ještě bloudí, přesvědčuje se jen postupně, ten, kdo se probouzí, učil se rychleji."
trikája
sa., dosl.: "trojí tělo"; označuje tři těla, jimiž vládne podle mahájánského pojetí Buddha. Základ této nauky tvoří přesvědčení, že Buddha je totožný s absolutnem a projevuje se v relativním světě, aby mohl aktivně usilovat o blaho všech bytostí. Těmi třemi těly jsou:
- dharmakája ("tělo velkého řádu"): pravé bytí Buddhy, jež je totožné s transcendentní skutečností, podstatou vesmíru. Dharmakája tvoří jednotu Buddhy s veškerým jsoucnem. Zároveň představuje též zákon (dharma), nauku, již Buddha zvěstoval.
- sambhógakája ("tělo potěšení"): tělo buddhů, kteří v "buddhovském ráj" vychutnávají pravdu, jejímž jsou vtělením.
- nirmánakája ("tělo přeměny"): pozemské tělo, v němž se buddhové objevují lidem, aby naplnili své rozhodnutí vést všechny bytosti k vysvobození.
V nejstarším pojetí byla dharmakája ztotožňována s učením, jak je vyložil Šákjamuni, historický Buddha; teprve později byla spojena s oběma dalšími druhy těl do jedné řady. Je nadčasová, nepomíjivá, bez poznávacích znamení, prostá jakékoli dvojnosti, duchovní tělo buddhů, jejich pravé bytí, jež je všem buddhům společné. Dharmakája bývá označována různými jmény podle toho, zda je chápána jako pravá podstata bytí (dharmatá, dharmadhátu, tathatá, bhútatathatá, šúnjatá, álajavidžňána) anebo buddhů (buddhatá, buddhovská přirozenost, tathágarbha). V mnoha školách se na dharmakáju pohlíží jako na něco neosobního, v jiných naopak jako cosi osobního (viz. např. Lankávatára sútra, Buddhávatansaka sútra). Dharmakája se uskutečňuje prostřednictvím pradžni.
Sambhógakája je výsledkem předchozích dobrých činů a uskuteční se v důsledku bódhisattvovských zásluh pomocí osvícení. Vykazuje 32 hlavních (dvátrinšadvaralakšana) a 80 vedlejších znaků buddhy a může je vnímat jen bódhisattva, který dosáhl posledního stupně na bódhisattvovské pouti (bhúmi). "Tělo potěšení" představuje buddhu zbožnosti: popisy buddhů, jež uvádějí mahájánské sútry, se vztahují k tomuto aspektu. Buddhové ve své projevové podobě sambhógakáji zalidňují buddhovské země (Sukhávatí, Abhirati), v nichž se mnozí buddhisté doufají znovuzrodit (škola Čisté země, Džódo šú).
Nirmánakája se vtěluje do pozemských buddhů a bódhisattvů, které ze soucitu do světa promítají sambhógakájoví buddhové uprostřed rozjímání. Jejich hlavním úkolem je vykládat nauku. Ukazují cestu k vysvobození od strádání, avšak nemohou věřící k takovému stavu bezprostředně dovést. Tak jako všichni lidé jsou vystaveni trápení v důsledku nemoci, stáří a smrti, avšak vlastní nebeské oko a nebeský sluch. Po smrti individualita nirmánakájových buddhů zaniká.
Toto učení o třech tělech Buddhy, jež se podle všeho v plně rozvinuté podobě poprvé objevuje u Asangy, vychází z názoru mahásanghiků, kteří významně poznamenali mahájánskou buddhologii. Důraz kladli na pozemský, absolutní charakter Buddhy; postava historického Buddhy ustupovala stále více do pozadí. Buddha je tělesně i duševně čistý, má věčný život a nekonečnou moc. Buddhové, jak se s nimi lidé setkávají, jsou podle tohoto pojetí jen magickými projekcemi ducha, jenž se mezi nimi zjevuje, aby je vysvobodil.
Při vývoji této nauky sehrála úlohu též představa nekonečného prostoru, jejž zaplňuje nekonečné množství světů, neboť tím se musel počet spasitelů zmnohonásobit, aby všechny bytosti ve všech světech mohly být dovedeny k vysvobození, což vysvětluje velké množství bódhisattvů.
Pro zen znamenají tři těla Buddhy tři úrovně skutečnosti, jež ale tím, že stojí ve vzájemném vztahu, tvoří jediný celek. Dharmakája (jap. hoššin) je kosmické vědomí, jediné jsoucno, jež leží mimo veškeré pojmy. Tento substrát završení a dokonalosti, z něhož vyrůstají všechny živé i neživé podoby, stejně jako mravní řád, ztělesňuje Vairóčana (jap. Birušana). Sambhógakája (jap. hódžin) je prožitek extáze osvícení, dharmového ducha Buddhy a patriarchů, jakož i duchovních cvičení, jež po sobě zůstavili. Symbolizuje jej Amitábha (jap. Amida). Nirmánakája (jap. ódžin) je zářící transformované buddhovské tělo, jež zosobňuje Šákjamuni Buddha. Vzájemný vztah mezi třemi těly je v zenu znázorněn pomocí následující analogie: dharmakáju lze přirovnat k lékařské vědě, sambhógakáju ke studiu medicíny, při němž si lékař toto vědění osvojuje, a nirmánakáju k použití tohoto vědění při léčení jednotlivých nemocných, kteří se díky němu uzdravují.
trilakšana
sa. (pa. tilakkhana), dosl.: "tři znaky"; označení tří znaků všeho, co vzniklo podmíněně; pomíjivost (anitja), strádání (duhkha) a neosobnost (anátman)
triratna
sa. (pa. tiratana), dosl.: "tři vzácnosti" též "trojí klenot"; tři základní součásti buddhismu: buddha, dharma a sangha, tj. probuzený, jím zvěstovaná pravda a v souladu s touto pravdou žijící vyznavači. Pevná důvěra ve tři klenoty znamená "vstup do proudu" (šrótápanna). Tři klenoty jsou předmětem uctívání a představují místa útočiště: Buddhův vyznavač se k nim utíká, když pronáší trojí formulku přijetí útočiště a otevřeně se tak přiznává, že je buddhistou.
trišarana
sa. (pa. tisarana), dosl.: "trojí útočiště"; přijetí útočiště u tří klenotů (triratna), Buddhy, dharmy a sanghy pronesením trojí formule, kterou se stoupenec buddhismu vyznává, že jím je. Utíká se přitom k Buddhovi jako učiteli, k učení (dharma) jako k léku a ke společenství souputníků na cestě, zvaném sangha. Přijetí útočiště je součástí každodenní praxe. v Číně tvoří přijetí útočiště součást zasvěcení na laického vyznavače (upásaka, upásiká), přičemž laik sám anebo s dalšími pod záštitou mnicha pronáší formuli útočiště a na závěr dostává dharmové jméno. Toto představuje oficiální přijetí do sanghy.
tun-wu
čín.; viz tongo
ťie-sing
čín.; viz kenšó
ťi-kuan
čín. pro kikan kóan; viz kóan
Ťing-te čchuan-teng-lu
čín. (jap. Keitoku dentóroku), dosl.: "Záznam o předání světla (sestavený v éře) Ťing-te"; nejranější historické dílo čchanové literatury, sestavené čín. mnichem Tao-süanem (Dógen) v roce 1004. Sestává z krátkých biografií a četných anekdot o životě raných čchanových mistrů až po Fa-jen Wen-iho (Hógen Bun´eki, zakladatel školy Hógen). Toto třicetisvazkové dílo, jež líčí skutky a výroky více než 600 mistrů a zmiňuje se o dalších 1000 zenových mistrech, je nejdůležitějším pramenem zenové literatury; poprvé je zde písemně zachyceno mnoho kóanů, které známe z pozdější zenové literatury.
ťüe-wu
čín.; viz satori