Život svatého Onufria Velikého

Ze životů svatých sestavených sv. Dimitriem Rostovským

Svatý Pafnutij, který vedl asketický život v jednom z egyptských monastýrů v poušti, nám zanechal vypravování o tom, jak v poušti nalezl svatého Onufria Velikého a též i další anachorety.

Jeho vypravování začíná takto: „Jednou, když jsem přebýval v mlčení ve svém monastýru, zmocnila se mne touha jít hlouběji do pouště, podívat se, jestli tam je mnich, který se namáhá pro Hospodina více, nežli já. Vstal jsem, vzal s sebou trochu chleba a vody a vydal se na cestu.“ Dále jeho vyprávění pokračuje následujícími slovy:

Vypravil jsem ze svého monastýru, nikomu nic neřekl a namířil co nejhlouběji do pouště. Putoval jsem čtyři dny, nejedl jsem chléb ani vodu nepil, až jsem přišel k jedné jeskyni, která byla uzavřená ze všech stran a měla pouze jedno neveliké okénko. Prostál jsem u něj celou hodinu, doufaje, že podle mnišského zvyku vyjde někdo z jeskyně a obdaří mne pozdravením v Kristu. Protože nikdo neříkal nic, ani dveře se neotvíraly, otevřel jsem je sám, vešel a pronesl požehnání. V jeskyni jsem nalezl nějakého starce, který seděl a vypadal, jakoby spal. Znovu jsem řekl požehnání a dotkl se jeho ramene, chtěje ho vzbudit, ale jeho tělo bylo jako prach země. Když jsem ho ohmatal rukama, přesvědčil jsem se, že zemřel před mnoha lety. Všiml jsem si oblečení visícího na stěně. Když jsem se ho dotkl, rozpadlo se mi v ruce na prach. Sňal jsem tedy svou mantii a přikryl jí tělo zemřelého, potom jsem rukama vyhloubil jámu v písčité zemi a pohřbil tělo asketovo s obvyklým zpěvem žalmů, modlitbou a slzami.

Pak jsem pojedl něco chleba, napil se vody a posilniv se tím, přenocoval jsem u starcova hrobu.

Druhý den ráno jsem se po modlitbě vydal na dalekou cestu hluboko do pouště. Po několikadenním putování jsem narazil na další jeskyni. Zaslechnuv z ní lidský hlas, usoudil jsem, že v ní pravděpodobně někdo žije. Zaklepal jsem na dveře, a když jsem nedostal odpověď, vstoupil jsem dovnitř. Nikoho jsem tam nenalezl, a tak jsem zase vyšel ven. Myslel jsem si, že tam pravděpodobně přebývá některý ze služebníků Božích, jenž se zrovna odebral do pouště, a tak jsem se rozhodl, že setrvám na místě a na zdejšího služebníka Božího tu počkám; přál jsem si ho spatřit a pozdravit v Pánu.

Zůstával jsem v očekávání celý den a celou dobu zpíval žalmy Davidovy. Bylo to místo velice krásné, rostla zde datlová palma obtěžkaná plody a zurčel pramének vody. Velice jsem obdivoval nádheru toho místa a přál jsem si sám tady žít, bylo-li by to pro mne možné. Když se den schyloval k večeru, zahlédl jsem stádo buvolů, které se pohybovalo směrem ke mně; zahlédl jsem také onoho zdejšího služebníka Božího kráčejícího mezi zvířaty (byl to Timotej, poustevník). Když se ke mně stádo přiblížilo, uviděl jsem, že muž je bez oděvu a zakrýval nahotu svého těla pouze vlasy. Přišel k místu, kde jsem stál, a nedůvěřivě na mne pohlédl. Onen muž mne totiž považoval za ducha, za přízrak, a začal se modlit, protože mnozí nečistí duchové ho tam pokoušeli přeludy, jak mi později vyprávěl. Řekl jsem mu: „Čeho jsi se polekal služebníku Ježíše Krista, Boha našeho? Podívej se na mne a na stopy po mých nohou a věz, že jsem stejný člověk, jako jsi ty; přesvědč se dotekem, že jsem tělo a krev.“ Prohlédl si mne, a když se přesvědčil, že jsem opravdu člověk, byl potěšen a díky vzdav Bohu, dí: „Amen.“ Potom ke mně přistoupil, políbil mne a zavedl do své jeskyně, kde mi nabídl k jídlu datle, podal i čerstvou vodu z pramene a sám kvůli mně pojedl; poté se otázal: „Jak jsi se sem dostal, bratře?“ Vyjevil jsem mu tedy své myšlenky a úmysly: „Odešel jsem ze svého monastýru a přišel jsem sem. Chtěl jsem totiž vidět služebníky Kristovy, kteří žijí asketicky v této poušti, a bylo mi od Boha dáno, že se moje předsevzetí vyplnilo, neboť se mi dostalo té milosti, abych spatřil tvou svatost.“ Pak jsem se ho zeptal: „Jak jsi sem přišel, otče? Kolik let žiješ jako asketa zde v poušti? Co jíš a proč chodíš nahý a do ničeho se neoblékáš?“ A tehdy mi o sobě pověděl toto:

Nejdříve jsem žil v jedné z thebaidských kinovií (řec. koinos – společný; bios - život), vedl jsem mnišský život a horlivě Bohu sloužil. Mojí prací bylo tkaní. Ale vyvstala ve mně myšlenka: „Odejdi z kinovie a žij sám, horlivě pracuj, abys obdržel od Boha větší odměnu, protože můžeš živit prací svých rukou nejen sebe samého, ale můžeš sytit i chudé a poskytovat pohostinství putujícím bratřím.“ S láskou jsem své myšlence vyhověl, odešel z bratrstva, postavil si kelii nedaleko města a věnoval se své ruční práci; měl jsem všeho dostatek, protože vše nutné jsem si svou prací získával. Mnozí ke mně přicházeli, žádali mé výrobky a přinášeli, co bylo třeba. Poskytoval jsem přístřeší cizincům, co mi přebývalo, rozdával jsem chudým a potřebným. Ale mému způsobu života začal závidět nepřítel naší spásy – ďábel, který na všechny útočí. Chtěl zničit celé mé dílo a tak vnukl jedné ženě, aby ke mně přišla kvůli mé ruční práci a prosila utkat pro ni plátno. Když jsem je připravil a odevzdal jí je, poprosila mne, abych pro ni připravil ještě další plátna; zapředla se mnou hovor a stali jsme se smělejšími; hřích byl počat a upadli jsme v nepravost. Žil jsem s ní šest měsíců a po celou dobu hřešil. Po čase jsem si však uvědomil, že dnes či zítra mne může postihnout smrt a já se budu trápit na věky. I řekl jsem si: „Běda mně, duše má! Bude lépe, abys odsud utekla, osvobodila se od hříchu a tím i od věčného mučení!“ Opustil jsem tedy všechno, tajně odtamtud utekl a přišel do této pouště. Když jsem narazil na toto místo, nalezl jsem zde jeskyni, pramen a datlovou palmu s dvanácti větvemi. Každý měsíc se na jedné větvi urodí tolik plodů, že plně stačí na moji stravu po třicet dní. Ke konci měsíce, když už docházejí plody na jedné větvi, dozrává úroda na větvi další. Tak se z Boží milosti stravuji a nic jiného ve své jeskyni nemám. I moje oblečení po dlouhé době zvetšelo a rozpadlo se. Po mnoha letech, (protože já již vedu asketický život v této pustině třicet let, jak vidíš), na mně vyrostly vlasy a nahrazují mi odění, neboť přikrývají mou nahotu.

Když jsem to všechno od askety vyslechl (vypráví Pafnutij), zeptal jsem se ho: „Otče, zakusil jsi nějaké nepříjemnosti na tomto místě, když jsi zde začal asketicky žít, nebo nikoliv?“ On odpověděl:

Zakusil jsem nespočetné útoky démonů. Mnohokrát se mnou začínali bojovat, ale nemohli mne přemoci, neboť mi pomáhala Boží blahodať. Protivil jsem se jim znamením Kříže a modlitbou. Mému asketickému životu byla na překážku kromě útoku nepřítele i tělesná nemoc; trpěl jsem silnou bolestí žaludku, kvůli které jsem až klesal na zem. Své obvyklé modlitby jsem nemohl vykonávat ve stoje, ale ležel jsem ve své jeskyni, převaloval se na zemi a jen s velikým úsilím jsem zpíval; vůbec jsem neměl sílu z jeskyně vyjít. Modlil jsem se k milosrdnému Bohu, aby mi pro mou nemoc odpustil moje hříchy.

Jednou, když jsem usedl na zem a těžce trpěl bolestí žaludku, spatřil jsem ctihodného muže stojícího přede mnou. Otázal se mne: „Co tě bolí?“ Ukázal jsem mu, kde jsem měl bolesti. Nato vztáhl ruku a položil svou dlaň na bolavé místo. Byl jsem v tom okamžiku uzdraven. Řekl mi: „Hle, jsi zdráv, nehřeš, aby ti nebylo ještě hůř, ale pracuj pro Pána a Boha svého od nynějška až na věky.“ Od té doby nejsem milostí Boží nemocen, oslavuji a chválím Jeho milosrdenství.

Takto rozmlouvaje, strávil jsem s tímto svatým otcem skoro celou noc; ráno jsem vykonal obvyklou modlitbu. Když nastal den, začal jsem horlivě prosit toho otce, aby mi povolil žít tady u něho nebo zvlášť někde poblíž. On mi řekl: „Ty zde, bratře, nevydržíš úklady démonů.“ Proto mi nedovolil, abych u něho zůstal. Také jsem ho poprosil, aby mi sdělil své jméno. I řekl: „Moje jméno je Timotej. Vzpomínej na mne, milovaný bratře, a modli se za mne ke Kristu Bohu, aby mi dál prokazoval své milosrdenství, kterým mne doposavaď obdařoval, až do konce.“

Já (praví Pafnutij) jsem padl k jeho nohám a prosil ho, aby se za mne pomodlil. On pravil: „Náš Vládce, Ježíš Kristus, ať ti požehná, nechť tě ochrání od všelikého nepřátelského pokušení a uvede tě na cestu pravou, abys bez překážek dosáhl svatosti.“ Požehnav mi, propustil mne sv. Timotej v pokoji. Přijal jsem z jeho rukou datle na cestu a nabral si do nádoby vody z pramene. Poklonil jsem se svatému starci a opustil ho; oslavovav Boha, děkoval jsem Mu za to, že mi bylo dáno takového Jeho služebníka spatřit, naslouchat jeho slovům a přijmout od něho požehnání.

Zpáteční cestou jsem po několika dnech putování narazil na monastýr v poušti a v něm jsem se zastavil, abych si odpočinul a strávil tam nějakou dobu. S bolestí jsem přemýšlel: „Jaký je můj život? Jaké je mé úsilí, mé duchovní zápasy?“ Můj život nebyl ani stínem toho života, úsilí a zápasů onoho velikého služebníka Božího, jehož jsem nedávno spatřil. Strávil jsem nemálo dní v takovémto rozjímání a zatoužil pokusit se o napodobení toho spravedlivého muže ve službě Bohu.

Když jsem se vypravoval na další cestu pouští, vzal jsem si málo chleba a vody, takže mi vystačily jen na krátkou dobu. Po jejich spotřebování jsem se zarmoutil. Byl jsem ale statečný a šel jsem ještě čtyři dny a noci bez jídla a pití, což mne velmi vyčerpalo. Nakonec jsem klesl k zemi a očekával smrt. Vtom jsem uzřel někoho podobného světci, překrásného a přesvětlého muže, který ke mně přistoupil, položil svou ruku na má ústa a stal se neviditelným. V tu chvíli jsem v sobě pocítil posilu a nechtělo se mi již jíst ani pít. Vstal jsem, opět se vydal dále, hlouběji do pouště; šel jsem další čtyři dny a čtyři noci bez jídla a pití.

Brzy na to jsem opět začal ochabovat pro hlad a žízeň. Pozvedl jsem ruce k nebi, modlil se Hospodinu a znovu jsem uzřel téhož muže; přistoupil ke mně, dotkl se rukou mých úst a zmizel. Tím jsem dostal novou sílu a opět se vydal na cestu.

Po sedmnácti dnech putování jsem přišel k jedné vysoké hoře. Unavený cestou, usedl jsem na úpatí hory, abych si trochu oddechl. Vtom jsem spatřil, jak se ke mně blíží muž hrozivého vzhledu. Celý byl pokryt chlupy jako zvíře, přitom jeho vlasy byly bílé jako sníh; zbělely stářím. Vlasy na jeho hlavě a vousy na bradě byly velmi dlouhé, spadaly až na zem a pokrývaly celé jeho tělo jako nějaký šat. Jeho bedra byla opásána listy pouštních rostlin. Když jsem spatřil, jak se ten muž ke mně přibližuje, ulekl jsem se a prchl na skálu nacházející se na vrcholu hory. Když ten člověk dorazil k úpatí hory, usedl do stínu, aby si odpočal. Vypadal velmi unaven horkem i stářím. Pak se podíval nahoru, pohlédl na mne a promluvil: „Přistup ke mně, člověče Boží! Jsem také člověk, jako ty, žiji pro Boha asketicky v této pustině.“ Když jsem to uslyšel, přichvátal jsem k němu a padl mu k nohám. On mi řekl: „Povstaň, můj synu! Vždyť i ty jsi služebník Boží a přítel Jeho svatých, jmenuješ se Pafnutij.“ Vstal jsem. Pak mi pokynul, abych si sedl a já s radostí usedl blíže k němu. Začal jsem ho horlivě prosit, aby mi pověděl svoje jméno a popsal svůj život – jaký je způsob jeho asketického života v pustině a jak dlouho tam již přebývá. Vyhověv mým naléhavým prosbám, takto začal vypravování o sobě:

Mé jméno je Onufrij. Žiji v této pustině šedesát let a chodím po horách. Neviděl jsem tu žádného člověka, až nyní jsem spatřil tebe jediného. Dříve jsem žil v jednom ctném monastýru nazývaném Eriti (nebo Erati), který se nalézá poblíž města Hermopolis v Thebaidské oblasti. V tom monastýru žije na sto bratří – všichni v úplné jednotě ducha. Jeden s druhým vedou společný život v souladu a lásce k našemu Pánu Ježíši Kristu. Mají společné jídlo i oblečení. Život vedou mlčenlivě v postu a pokoji, oslavujíce milost Páně. Ve dnech mého dětství jsem tam byl jakožto začátečník naučen svatými otci horlivé víře a lásce k Hospodinu a byl jsem též vzdělán v pravidlech života mnišského. Slyšel jsem jednou, jak rozmlouvali o svatém proroku Božím Eliášovi, a hlavně to, že on – posilovaný Bohem – žil v pustině a postil se. Slyšel jsem také o svatém Předchůdci Páně Janovi, nad něhož větší nebyl nikdy žádný člověk (Matouš 11,11); o jeho životě na poušti před tím, než se ukázal Izraeli. Když jsem to všechno vyslechl, zeptal jsem se mých svatých otců: „Znamená to tedy, že ti, kteří duchovně zápasí v poušti, jsou většími v očích Božích nežli vy?“ A oni mi odpověděli:

Ano, dítě, oni jsou větší nežli my, protože my vidíme každodenně jeden druhého, konáme společně s radostí církevní zpěvy, když se nám zachce jíst, máme už hotový chléb a stejně tak, když se nám zachce napít se, máme připravenu vodu. Onemocní-li někdo z nás, dostává se mu útěchy od bratří, protože žijeme ve vzájemnosti, jeden druhému pomáháme a sloužíme si pro lásku Boží. Ti, kteří žijí na poušti, jsou o to vše připraveni. Jestliže se některému poustevníkovi přihodí nějaká nepříjemnost, kdo ho potěší? Kdo mu pomůže a poslouží v nemoci? Jestliže na někoho zaútočí moc satanova, kde najde člověka, který by povzbudil jeho mysl a dal mu poučení, když je sám? Jestli zůstane bez jídla, kde ho dostane bez práce, nebo když bude mít žízeň, kde najde poblíž vodu? Tam je, dítě, nesrovnatelně větší námaha nežli u nás – žijících ve společenství. Ti, kteří se rozhodnou k životu na poušti, začínají sloužit Bohu s větší horlivostí, ukládají si přísnější půst, vystavují se hladu, žízni, polednímu vedru; trpělivě snášejí noční chlad. Úporně se brání sítím a léčkám, které rozprostírá neviditelný nepřítel, všemožně se ho snaží porazit a s horlivostí se snaží putovat po těsné a neveselé stezce vedoucí do Království nebeského. Proto k nim Bůh posílá svaté anděly, kteří jim přinášejí jídlo, vyvádějí vodu z kamene a posilují je natolik, že se na nich vyplňují slova proroka Izaiáše, který praví: „Ale ti, kdo očekávají Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se na perutích jako orlice; běží, ale neumdlévají, chodí a neustávají“ (Izaiáš 40,31). Není-li někomu z nich dáno, aby hleděl na tváře andělské, není však v žádném případě připraven o neviditelnou přítomnost andělů Božích, kteří ochraňují i tohoto poustevníka na všech cestách jeho, chrání ho od útoků nepřátelských, pomáhají mu v dobrých skutcích a přinášejí poustevníkovy modlitby Bohu. Pokud je některý z nich vystaven neočekávanému napadení nepřítelem, tehdy pozdvihuje své ruce k Bohu a pro čistotu jeho srdce je mu ihned sesílána pomoc shůry a všechny útoky protivníkovy jsou odháněny. Neslyšel jsi snad, dítě, co je řečeno v Písmu, že Bůh nenechává bez povšimnutí ty, kteří Ho hledají, a jinde: „Nebude uvržen chudý do věčného zapomenutí; očekávání soužených nezhyneť na věky“ (Žalm 9,19), a ještě: „Když volali k Hospodinu v soužení svém, z úzkosti jejich vytrhl je“ (Žalm 107/106,6). Hospodin odplácí každému úměrně té námaze, kterou na sebe bere. Blažen je ten člověk, který na zemi plní vůli Hospodinovu a horlivě Mu slouží, takovému andělé přisluhují, i když třeba neviditelně. Obveselují jeho srdce duchovní radostí a posilují toho člověka v každé době, dokud se nalézá v těle.

Toto vše jsem já, pokorný Onufrij, slyšel od svatých otců v mém monastýru a s těmi slovy přišla sladkost do mého srdce, protože ta slova byla pro mne příjemnější než med a zdálo se mi, jako bych vstoupil do nějakého jiného světa, neboť se ve mně objevila nepřekonatelná touha jít do pustiny. Vstal jsem v noci a vzal si trochu chleba, který stačil stěží na čtyři dny. Vyšel jsem z monastýru a složiv všechny svoje naděje na Boha, bral jsem se cestou vedoucí na horu, s úmyslem vydat se odtamtud do pouště. Jak jsem do pouště vkročil, spatřil jsem před sebou jasně svítící paprsek světla. Notně jsem se vylekal, zastavil se a začal uvažovat o návratu do monastýru. Mezitím se paprsek světla ke mně přiblížil a slyšel jsem z něho hlas řkoucí: „Neboj se! Já jsem anděl, který s tebou chodí ode dne tvého narození, protože jsem k tobě Bohem přidělen, abych tě ochraňoval, a Hospodin mi uložil vést tě v této pustině. Buď dokonalý a pokorný srdcem před Hospodinem a služ Mu s radostí; neodstoupím od tebe do té doby, kdy mi Stvořitel povelí, abych vzal tvoji duši.“ Když to anděl ze světlého paprsku řekl, šel přede mnou a já ho radostně následoval.

Po nějakých šesti nebo sedmi milliariích (tj. římská míle) jsem zahlédl dosti prostornou jeskyni a v tu chvíli mi paprsek andělského světla zmizel z očí. Přiblížil jsem se k jeskyni, chtěje se dozvědět, není-li tam nějaký člověk. Když jsem přistoupil ke dveřím a podle mnišského zvyku pravil: „Požehnej!“ spatřil jsem starce ctihodného a krásného vzhledu. Z jeho tváře zářila Boží blahodať a duchovní radost. Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám a poklonil se. On mne svojí rukou pozvedl, políbil a dí: „Jsi to ty, bratře Onufrii, můj pomocníku v Pánu? Vejdi, dítě, do mého příbytku. Bůh ať je tvým pomocníkem, zůstávej ve svém povolání a konej dobré skutky v bázni Boží.“

Vstoupil jsem do jeskyně, usedl tam a pobyl s ním mnoho dní. Snažil jsem se osvojit si jeho ctnosti, což se mi podařilo, protože mne naučil řádu života poustevnického. Když starec viděl, že můj duch byl již natolik osvícen, abych chápal, jaké mají být skutky, které se líbí Pánu Ježíši Kristu, a když též shledal, že jsem nabyl sil k neohroženému zápasu s tajnými nepřáteli a příšerami, jež v poušti jsou, pravil: „Vstaň dítě, odvedu tě teď do jiné jeskyně nalézající se dál v poušti. Přebývej v ní sám a veď duchovní zápas v Pánu, protože Hospodin tě sem poslal kvůli tomu, abys byl obyvatelem hlubin pouště.“ Když to řekl, vzal mne a vedl do samého nitra pouště. Šli jsme čtyři dny a čtyři noci. Nakonec, pátého dne jsme nalezli nevelikou jeskyni a svatý muž mi pravil: „Hle, to je to místo, které je tu Bohem připraveno pro tvůj duchovní zápas.“ Starec tam se mnou zůstal třicet dnů a učil mne konání dobra. Když oněch třicet dnů uplynulo, svěřil mne Bohu a odešel zpátky na místo svého zápasu. Od té doby ke mně přicházel jednou za rok. Tak mne každoročně navštěvoval, dokud neodešel k Bohu. K Pánu se odebral v minulém roce po té, co mne podle svého zvyku navštívil. Velice jsem plakal a pochoval jeho tělo nedaleko od svého příbytku.

Potom jsem se já, pokorný Pafnutij, otázal: „Ctihodný otče! Přestál jsi mnohé obtíže v počátcích, po tvém příchodu do pouště?“ Blažený starec mi odvětil:

Věř mi, můj drahý bratře, že jsem zakusil tak těžkou námahu, že jsem už mnohokrát upadal do beznaděje nad svým životem; viděl jsem se blízka smrti, neboť jsem byl vyčerpán hladem a žízní. Od samého počátku jsem neměl nic k jídlu a pití; náhodně jsem nacházel divoké byliny, které mi byly potravou. Žízeň jsem tišil pouze nebeskou rosou, sluneční žár mne spaloval přes den a v noci jsem od chladu mrzl. Moje tělo pokrývaly kapky nebeské rosy. Co jsem ještě nevytrpěl, jakou askeŇí jsem neprošel v této neprůchodné pustině?! Není možné vypovědět o všem asketickém úsilí a skutcích a bylo by též nevhodné rozhlašovat to, co má člověk dělat o samotě, pro lásku Boží. Když dobrý Bůh viděl, že jsem se cele zasvětil odříkavé askezi a podrobil se hladu a žízni, přikázal svému andělu, aby se o mne staral a přinášel mi každodenně trochu chleba a vody na posilněnou. Tak jsem byl andělem živen po třicet let. Po uplynutí té doby mi dal Bůh vydatnější pokrm. Nedaleko od jeskyně jsem nalezl datlovou palmu, která měla dvanáct větví. Každá větev přinášela plody vždy v jinou dobu než ty ostatní – jedna v prvním měsíci, druhá v druhém a tak dále, jak plynulo všech dvanáct měsíců. Koncem měsíce končí plody na jedné větvi, když začíná druhý měsíc, začíná dávat plody větev další. Kromě toho se z Božího příkazu poblíž objevil pramen životodárné vody. A tak už dalších třicet let duchovně zápasím a mám takové bohatství. Někdy dostávám chléb od anděla a jindy jím datle s kořínky divokých rostlin, které mi dle Božího řízení připadají sladší než med. Vodu piji z onoho pramene a děkuji Bohu; nejvíce se však živím a napájím sladkostí slov Božích, jak je psáno: `Nejenom chlebem živ bude člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst` (Matouš 4,4). Bratře Pafnutiji! Budeš-li se vší horlivostí plnit vůli Boží, obdržíš od Boha vše potřebné, protože ve svatém Evangeliu je řečeno: `Nemějte starost a neříkejte – Co budeme jísti? Co budeme píti? Čím se budeme odívati? Po tom všem se pohané shánějí. Ví zajisté váš nebeský Otec, že to všechno potřebujete. Hledejte především Království Boží a spravedlnost Jeho, a všechno ostatní vám bude přidáno` (Matouš 6,31-33).

Když toto všechno Onufrij vypravoval, velice jsem se divil jeho neobyčejnému životu. Pak jsem mu položil další otázku: „Otče, jakým způsobem přijímáš přečisté Kristovy tajiny (tj. svátosti) v sobotu a v den Vzkříšení (v neděli)?“ Dostal jsem tuto odpověď:

Přichází ke mně anděl Páně, který s sebou přináší přečisté tajiny Kristovy a podává mi svaté přijímání. Ale nejenom ke mně samotnému anděl s božským přijímáním přichází, ale i k ostatním asketům obývajícím poušť, kteří kvůli Bohu žijí v pustině a nevidí lidské tváře. Když je jim svaté přijímání podáváno, naplňuje se jejich srdce nevyslovitelnou radostí. Jestliže si někdo z těchto poustevníků přeje pohlédnout na člověka, tehdy ho anděl bere a povznáší k nebesům, aby uviděl svaté a zaradoval se. Tehdy se duše poustevníkova prosvěcuje jako světlo a jeho duch se raduje, protože mu bylo dáno vidět nebeská blaha. Asketa zapomíná na všechnu svoji námahu, kterou v pustině zakusil, a když se navrací na své místo, slouží ještě horlivěji Hospodinu, s nadějí obdržet na nebesích to, co mu bylo dáno spatřit.

O tom všem se mnou hovořil Onufrij (říká Pafnutij) na úpatí té hory, kde jsme se setkali. Byl jsem z této besedy se světcem naplněn tak velikou radostí, že jsem úplně zapomněl na námahu svého putování a vyčerpání z žízně a hladu. Posilniv se na duchu i tělesně, zvolal jsem: „Blahoslavený je ten člověk, jemuž bylo dáno vidět tebe, svatý otče, a naslouchat tvým překrásným a sladkým slovům!“ Řekl mi: „Vstaňme, bratře, a pojďme k mému příbytku.“ A tak jsme šli. Nepřestával jsem se podivovat blahodati svatého starce. Když jsme kráčeli dvě nebo tři milliaria, přišli jsme ke ctěné jeskyni světce. Poblíže jeskyně rostla dosti velká datlová palma a vyvěral pramének vody. Zastavili jsme se poblíž jeskyně a svatý se pomodlil. Když zakončil modlitbu pravil: „Amen.“ Poté usedl a pobídl mne, abych se posadil vedle něho. Hovořili jsme spolu a vyprávěli jeden druhému o milostech Božích. Když se den začínal schylovat k večeru a slunce se již sklánělo k západu, spatřil jsem čistý chléb, který ležel mezi námi, a připravenou vodu. Ten blažený muž mi řekl: „Bratře, pojez chleba, který leží před tebou a napij se vody, aby ses posilnil, protože vidím, že jsi vyčerpán hladem, žízní a námahou putování.“ Odpověděl jsem mu: „Živ jest můj Hospodin! Nebudu jíst a pít sám, ale pouze společně s tebou.“ Starec jíst nechtěl, dlouho jsem ho prosil a sotva jsem ho mohl přemluvit, aby moji prosbu vyplnil. Vzali jsme chléb, rozlomili a pojedli. Nasytili jsme se a dokonce ještě zbytek chleba zůstal. Poté jsme se napili vody a děkovali Bohu.

Celou tu noc jsme strávili v modlitbě k Bohu. Když nastal den, všiml jsem si, že se obličej svatého po zpěvu jitřních modliteb proměnil, a velmi jsem se polekal. On to pochopil a řekl mi: „Neboj se, bratře Pafnutiji, Bůh, který je milosrdný ke všem, tě poslal ke mně, abys pohřbil moje tělo. Tohoto dne se zakončí můj prozatímní život a odebéřu se ke Kristu mému, do života nekonečného ve věčném pokoji.“ Byl tehdy dvanáctý den měsíce června, když mi odevzdal sv. Onufrij závěť: „Drahý bratře! Až se navrátíš do Egypta, pověz o mně všem bratřím i všem křesťanům.“ Odvětil jsem mu (říká Pafnutij): „Otče! Po tvém odchodu bych rád přebýval zde na tvém místě.“ Ale svatý mi pravil: „Dítě! Ty jsi nebyl poslán Bohem do této pouště proto, aby ses v ní oddal duchovnímu zápasu, nýbrž proto, abys viděl služebníky Boží a po návratu pověděl bratřím o ctnostném životě těchto poustevníků, kvůli duchovnímu prospěchu všech a pro slávu Krista, Boha našeho. Jdi, dítě, do Egypta, do svého i do jiných monastýrů, a pověz bratřím o všem, co jsi viděl a slyšel na poušti. Pověz jim také o tom, co ještě uvidíš a uslyšíš; sám také usiluj o dobré skutky ve službě Hospodinu.“ Když to svatý dopověděl, padl jsem mu k nohám se slovy: „Požehnej mi, ctihodný otče, a pomodli se za mne, abych získal milost před Bohem, pomodli se za mne, aby mne Spasitel shledal hodným vidět tě v budoucím věku, podobně jako mi bylo dáno spatřit tě v tomto životě.“ Svatý Onufrij mne pozdvihl ze země a dí: „Dítě, Pafnutiji! Nechť není přehlédnuta prosba tvá před Bohem, ale ať ji Bůh vyplní, a nechť ti Bůh požehná, utvrdí tě ve své lásce a osvítí duchovní oči tvé ke zření Boha. Ať tě zbaví všeho neštěstí a úkladů nepřítele a dá ti pokračovat v započatém díle dobrém, nechť tě andělé Jeho ochraňují na všech cestách tvých (Žalm 91/90,11) a ochrání tě od neviditelných nepřátel, aby tě nemohli pomluvit a obvinit před Bohem v hodinu hrozné zkoušky.“ Potom mi dal svatý otec poslední políbení v Pánu a začal se modlit k Hospodinu se slzami a s povzdechy z hloubi srdce. Poklekl, a když se dlouhou dobu modlil, ulehl na zem a vyřkl svá poslední slova: „Do tvých rukou, Bože můj, předávám ducha svého!“ V tu chvíli, když to vyslovil, osvítilo ho s nebe podivuhodné světlo, v jehož záři světec odevzdal s radostnou tváří svoji duši. A byl v ten okamžik slyšet ve vzduchu hlas andělů, kteří pěli, chválili Boha a s radostí odnášeli duši svatého k Hospodinu.

Začal jsem plakat a naříkat nad jeho ctihodným tělem; byl jsem zkroušený kvůli tomu, že jsem tak nečekaně ztratil toho, koho jsem nedávno nalezl. Potom jsem ze sebe sňal oděv, odtrhl z něj podšívku a přikryl s ní tělo svatého; do vrchní části jsem se opět oblékl, abych se nevrátil k bratřím nahý. Nalezl jsem veliký kámen, ve kterém byla - řízením Božím – prohlubeň podobná hrobu, a do tohoto kamene jsem položil svaté tělo velikého služebníka Božího za zpěvu žalmů, jak se při této příležitosti náleží. Poté jsem sebral mnoho menších kamenů a přikryl jimi tělo světcovo.

Pak jsem se začal modlit k Bohu a prosit Ho, aby mi dovolil přebývat na tomto místě. Už jsem chtěl vejít do jeskyně, když tu se před mýma očima tento skalní příbytek zřítil, datlová palma, která dávala světci potravu, se vyvrátila z kořenů a pramen vody vyschl. Spatřiv to vše, pochopil jsem, že se Bohu nelíbí, abych tam žil.

Rozhodnuv se tedy odejít odtud, dojedl jsem chléb, který zůstal z minulého dne, a napil se vody z nádoby. Poté jsem pozvedl své ruce i oči k nebi a začal se opět modlit. Tu jsem spatřil téhož muže, kterého jsem viděl dříve, když jsem putoval pouští. Byl to týž muž, jenž posilniv mne kráčel pak přede mnou. Při odchodu z toho místa jsem měl na duši veliký smutek; bylo mi líto, že mi nebylo dáno vidět sv. Onufria déle živého. Pak jsem se ale v duchu zaradoval, že mi bylo vůbec dáno potěšit se jeho svatou řečí a obdržet požehnání z jeho úst. A tak jsem šel a chválil Boha.

Po čtyřech dnech putování jsem přišel k nějaké kelii, která stála vysoko na hoře; byla tam jeskyně. Vstoupiv do ní, nenalezl jsem nikoho; chvíli jsem poseděl a začal si říkat sám pro sebe: „Žije vůbec někdo v této kelii, do které mne Bůh přivedl?“ V té době, co jsem tak rozvažoval, vešel svatý muž, obílený šedinami; zjevu byl neobyčejně krásného a zářil světlem. Oblečen byl do šatu spleteného z vrbových větví. Když mne uviděl, dí: „Jsi to ty, bratře Pafnutiji, jenž jsi pohřbil tělo sv. Onufria?“ Já, pochopiv, že mu to bylo Bohem zjeveno, jsem mu padl k nohám. On mě utěšil a pravil: „Vstaň bratře! Bůh ti dal tu milost, abys byl přítelem Jeho svatých. Já vím, že jsi řízením prozřetelnosti Boží měl přijít také ke mně. Odhalím ti o sobě, milovaný bratře, že jsem prožil šedesát let v této pustině a po celou tu dobu jsem nespatřil člověka, který by mne navštívil, kromě bratří, kteří zde přebývají se mnou.“ Během našeho rozhovoru vešli tři jiní starci podobní svatému a hned mi řekli: „Požehnej bratře! Ty jsi bratr Pafnutij, náš spolupracovník v Pánu. Ty jsi pohřbil tělo sv. Onufria. Raduj se, bratře, že ti bylo dáno vidět velikou blahodať Boží. Hospodin nám zjevil, že dnes přijdeš. Hospodin ti však přikazuje, abys s námi zůstal jen jeden den. My přebýváme v této pustině již šedesát let, žijeme každý zvlášť, jen v sobotu a ke dni Vzkříšení se zde scházíme. Až dosud jsme nehleděli na jiného člověka, kromě tebe.“ Po dvou hodinách, když jsme pohovořili o svatém otci Onufriovi a o ostatních světcích, pravili starci: „Vezmi si, bratře, trochu chleba a posilni se, protože jsi přišel zdaleka a patří se, abychom se s tebou radovali.“ Vstali jsme, v jednotě ducha se pomodlili k Bohu a uviděli jsme před sebou pět čistých chlebů, velice chutných, měkkých a teplých, jako právě upečených. Potom ti starci přinesli něco z plodů země. Společně jsme usedli a začali jíst. Starci mi vyprávěli: „Jak jsme ti už pověděli, přebýváme v této jeskyni šedesát let a vždycky nám byly po Božím příkazu přinášeny čtyři chleby. Nyní, protože jsi zavítal, byl nám poslán i chléb pátý. Nevíme, odkud nám tyto chleby přinášejí, ale každý z nás nachází ve své jeskyni den co den jeden chléb. Když se zde sejdeme v podvečer dne Vzkříšení, nalézáme čtyři chleby, pro každého jeden.“ Pojedli jsme toho pokrmu, vstali a poděkovali Hospodinu.

Mezitím se den skláněl k večeru, brzy měla nastat tma. Zůstali jsme celou noc vzhůru a modlili se do nedělního rána. Když se rozednilo, začal jsem ty otce horlivě prosit, aby mi dovolili přebývat spolu s nimi až do smrti. Ale oni odmítli: „Není to vůle Boží, abys žil v této pustině s námi, je nutné, aby jsi se odebral do Egypta a pověděl bratřím milujícím Krista o všem, co jsi viděl, na naši památku a ku prospěchu těch, kteří tomu budou naslouchat.“ Když takto odvětili, začal jsem je snažně prosit, aby mi alespoň prozradili svá jména. Ale oni je nechtěli vyjevit. Dlouho jsem je velice prosil, ale neměl jsem úspěch, pouze mi řekli: „Bůh, který zná všechno, zná i naše jména. Vzpomínej na nás v modlitbách, aby nám bylo dáno vidět jeden druhého v horních příbytcích Božích. Milovaný, všemožně se snaž vyhýbat světským pokušením a lákadlům, aby tě nepřemohla, protože mnohé už zavlekla do záhuby.“ Když jsem ta slova svatých otců vyslechl, padl jsem jim k nohám a přijav od nich požehnání, vypravil jsem se v pokoji Božím na další cestu.

Ti otcové mi předpověděli některé události, které se potom opravdu udály. Po tom, co jsem odtamtud vyšel, putoval jsem jeden den hlouběji do pouště. Dorazil jsem k jedné jeskyni, u které byl pramen vody, usedl jsem, abych si odpočal, a kochal se krásou toho místa, neboť bylo nádherné. Kolem pramene rostlo mnohé ovocné stromoví obtěžkané plody. Trochu jsem si oddechl, vstal jsem a prošel se mezi těmi stromy; podivoval jsem se velikému množství plodů a přemýšlel, kdo to tam všechno zasadil. Zrálo tam rozmanité ovoce: datle, citróny, veliká a krásná jablka, fíky, broskve a vinná réva ověnčená velikými hrozny. Bylo tam i mnoho jiných stromů, jejichž ovoce bylo chutnější než med. Rozlévala se z nich krásná vůně. Pramen, který tam prýštil, vše zavlažoval.

Žasl jsem nad velikou krásou toho místa a tu jsem zahlédl čtyři spanilé mladíky, kteří se ke mně blížili. Byli opásáni ovčími kůžemi, a když ke mně přistoupili, pravili: „Raduj se, bratře Pafnutiji!“ Padl jsem k zemi a poklonil se jim. Oni mne pozvedli, usedli vedle mne a začali hovořit. Obličeje těch mladíků zářily blahodatí Boží, připadalo se mi, že to nejsou lidé, ale andělé, kteří sestoupili s nebes. Mládenci se z mého příchodu velice radovali, vzali plody stromů a nabídli mi je k jídlu. Pro jejich lásku se zaradovalo i moje srdce. Strávil jsem u nich sedm dnů a sytil se plody z oněch stromů.

Zeptal jsem se jich i na toto: „Jak jste se sem dostali? Odkud pocházíte?“ Oni odpověděli:

Bratře! Protože tě sám Bůh poslal k nám, povíme ti o našem životě. Pocházíme z města Oxyrhinchus, naši rodiče byli panovníky toho města, a protože nás chtěli vyučit moudrosti knih, dali nás do jedné školy, kde jsme se brzy naučili číst. Když jsme začali mít úspěch i v náročnější nauce, probudilo se v nás společné a u všech stejné odhodlání a s pomocí Boží jsme se rozhodli, že se vyučíme vyšší duchovní moudrosti. Od té doby jsme se každodenně scházeli, povzbuzovali druh druha v horlivosti ke službě Boží a chovali jsme ve svých srdcích blahé předsevzetí – chtěli jsme najít někde tiché osamocené místo a setrvat tam několik dní v modlitbě, abychom se dozvěděli vůli Boží o nás. Každý z nás si tedy vzal trochu chleba a vody – právě tolik, kolik stačí na sedm dní. Vyšli jsme z města, putovali několik dní, až jsme se dostali do pouště. Po příchodu na poušť jsme užasli, protože jsme zde střetli jakéhosi muže zářícího nebeskou slávou. Vzal nás za ruce a přivedl na toto místo. Předal nás muži, který již zestárl; sloužil zde Hospodinu. A tak zde přebýváme již šestým rokem. Pod vedením toho starce jsme duchovně zápasili první rok, přičemž nás učil a poučoval, jak je třeba Hospodinu sloužit. Po roce náš otec odešel k Bohu a od té doby tu žijeme sami. Tak jsme ti, milovaný bratře, pověděli, kdo jsme a odkud jsme sem přišli. Během těch šesti let jsme nejedli chleba ani jinou potravu, kromě těchto plodů ovocných stromů. Každý z nás přebývá v osamění a mlčenlivosti. Když nastane sobota, scházíme se všichni na tomto místě, vidíme jeden druhého a těšíme se navzájem v Pánu. Přebýváme spolu dva dny, sobotu a neděli, potom se zase vracíme na svá místa.

Když jsem to všechno já, pokorný, vyslechl, otázal jsem se jich: „Kde přijímáte každou sobotu a neděli božské tajiny Těla a Krve Krista, Spasitele našeho?“ Oni mi odpověděli: „Kvůli tomu se zde každou sobotu a neděli scházíme, protože svatý anděl, od Boha posílaný, nám přichází dávat svaté přijímání.“ Velice jsem se zaradoval, když jsem to slyšel a zatoužil u nich zůstat do soboty, abych uzřel svatého anděla a obdržel z jeho rukou božské přijímání. Přebýval jsem tam tedy do dne sobotního; i oni zůstali kvůli mně a nerozešli se každý do své kelie. Strávili jsme dny chválením Boha a v modlitbách, jedli jsme ovoce a pili vodu z pramene.

Když přišla sobota, vyzvali mne služebníci Kristovi: „Připrav se, milovaný bratře, protože nyní nás navštíví anděl Boží a přinese nám božské přijímání. Tomu, komu je dáno přijmout svaté přijímání z jeho rukou, se odpouštějí všechny hříchy, stává se hrozným pro démony a pokušení satanovo se k němu nemůže přiblížit.“ V tu chvíli, kdy o tom hovořili, jsem náhle ucítil neobyčejnou vůni, jakoby silného kadidla; užasl jsem, neboť jsem takovou zvláštní vůni dosud neznal. Zeptal jsem se mládenců: „Co tu tak nádherně voní?“ Oni odvětili: „Blíží se anděl Páně s přečistými tajinami Kristovými.“ Ihned jsme povstali k modlitbě, začali jsme zpívat a oslavovat Krista, Krále a Boha našeho. Náhle nás ozářilo světlo s nebe a spatřili jsme anděla Božího snášejícího se s výše a zářícího jako blesk. Strachy jsem padl na zem. Mládenci mne pozvedli, řkouce, abych se nebál. Poté jsem uviděl anděla Božího stojícího před námi v podobě sličného mládence, jehož krása byla nepopsatelná. V ruce držel svatý kalich s božskými Dary. Oni služebníci Boží k němu postupně přistupovali a přijímali. Po nich jsem přistoupil i já, hříšný a nehodný, s velikým chvěním a úžasem, ale zároveň i s nevýslovnou radostí a bylo i mně dáno přijmout přečisté tajiny Kristovy z rukou andělových. Při svatém přijímání jsem slyšel slova anděla: „Nechť vám bude nepomíjejícím pokrmem a radostí bez konce i věčným životem Tělo a Krev Pána Ježíše Krista, Boha našeho.“ Odpověděli jsme: „Amen.“ Po svatém přijímání jsme dostali od toho přeslavného anděla požehnání. Potom se před našima očima vznesl k nebesům, padli jsme na zem a poklonili se Bohu, děkujíce mu za velikou milost, kterou nám projevil. Naše srdce byla přeplněna nesmírnou radostí, takže se mi zdálo, že se již nenalézám na zemi, ale na nebi.

Svatí služebníci Boží pak přinesli zeleninu a nabídli mi, a tak jsme usedli a pojedli. Nato přišel konec soboty a snesla se noční tma. V noci jsme nespali; probděli jsme jí se zpěvem žalmů a chválením Boha. V neděli se nám dostalo stejné blahodati Boží, jako v sobotu, protože k nám opět přišel ve stejné podobě anděl Boží a podal nám svaté přijímání, a naplnil tak naše srdce velikou radostí. Sebral jsem odvahu a začal prosit anděla Božího, aby mi dovolil žít do konce života zde se svatými služebníky Božími. Ale on mi sdělil: „Bůh si nepřeje, abys tady žil a přikazuje ti, abys ses okamžitě vypravil do Egypta a vyprávěl všem bratřím o tom, co jsi slyšel a viděl v poušti, aby se i ostatní bratři snažili vést dobrý život a zalíbit se Kristu Bohu. Především tam podrobně vypověz o svatém životě a blaženém zesnutí svatého Onufria, kterého jsi pochoval. Pověz bratřím vše, co jsi slyšel z jeho úst. Jsi blažený, že ti bylo dáno vidět taková veliká a neobyčejná díla Boží, skrze svaté Boží zjevovaná. Doufej v Hospodina, že i tebe v budoucím věku připojí k těm světcům, které jsi viděl, a se kterými jsi rozmlouval. A nyní nastup svou cestu a pokoj Boží buď s tebou.“ Když anděl domluvil, vznesl se k nebi. Byl jsem naplněn tak velikou bázní, ale i radostí ze slov andělových, že jsem se nemohl udržet na nohou a zhroutil se na zem jako smyslů zbavený. Svatí služebníci Boží mne pozdvihli a utěšovali, nabídli mi zeleninu, pojedli se mnou a děkovali Bohu. Nakonec jsem se se svatými rozloučil a vydal se opět na cestu. Ti ctihodní mladíci mi dali s sebou zeleninu a vyprovodili mne pět milliarií. Naléhavě jsem je prosil, aby mi prozradili svá jména. Řekli mi, že prvý se jmenuje Jan, druhý Ondřej, třetí Iraklamvon, čtvrtý Theo¦l a kázali mi vyjevit jejich jména bratřím, aby na ně pamatovali v modlitbách. Poprosil jsem je, aby i mne ve svých modlitbách vzpomínali. Potom jsme si ještě jednou dali vzájemné políbení v Pánu a rozešli se. Oni se vrátili zpět na svá místa a já se ubíral do Egypta.

Když jsem odcházel z pouště, byl jsem smutný, ale měl jsem i radost. Rmoutil jsem se, neboť jsem přišel o možnost hledět do tváře a sladce rozmlouvat s takovými velikými služebníky Božími, kterých celý svět nebyl hoden. Radoval jsem se, protože se mi dostalo jejich požehnání, vidění anděla a také svatého přijímání z rukou andělských.

Šel jsem tři dny, až jsem se přiblížil ke skitu, kde jsem potkal dva bratry, kteří vedli asketický život jako poustevníci. Prožil jsem u nich deset dnů a pověděl jim o všem, co jsem viděl a slyšel v pustině. Oni naslouchali s velikým dojetím a radostí a potom pravili: „Opravdu, otče Pafnutiji, dostalo se ti veliké milosti Boží vidět tak veliké Boží služebníky.“ Ti dva bratři žili velice ctnostně, milujíce Boha z celých srdcí svých, a zapsali všechno, co slyšeli z mých úst. Rozloučil jsem se s nimi a vydal se do svého monastýru.

Sepsané mé vyprávění poslali ke všem svatým otcům a bratřím, kteří ve skitu žili. Všem, kdo jej četli nebo si jej poslechli, přineslo veliký duchovní prospěch; i oslavovali Boha, jenž takovou velikou svou milost na služebnících svých zjevuje. Potom uložili spis s mým vypravováním v chrámě, aby si jej mohli přečíst všichni mající zájem; ukázal se totiž velmi užitečným a učil rozjímání o Bohu. Já, nepatrný služebník Pafnutij, byv shledán hodným takové blahodati Boží (které nikterak nejsem hoden), ústně i písemně vypovídám všem to, co mi bylo uloženo vypovědět ke slávě Boží, na paměť svatých Božích služebníků a ku prospěchu těm, kdo se snaží o spásu své duše.

„Nechť je blahodať a pokoj našeho Pána, Ježíše Krista s vámi se všemi, modlitbami svatých Otců našich, kteří se Mu zalíbili, nyní i na věky bez konce. Amen.“