Žila ve 13. století. Svatá Anežka Česká byla dcerou krále Přemysla Otakara I. Zaslíbil ji následníku císaře Fridricha II., pozdějšímu králi Jindřichu VIL, a poslal ji na dvůr Babenberků do Rakous, aby se naučila dvorským mravům. Leopold VI. Babenberský však přemluvil císaře, aby dal svého syna místo Anežce jeho dceři Markétě;a tak byla poslána zpátky do Čech. Přemysl Otakar I. odpověděl na tuto urážku vpádem do Rakous. Anežka však už dávno toužila vstoupit do kláštera, ale pro otcův odpor se to mohlo uskutečnit až po jeho smrti 1230. Příkladem jí byli František a Klára z Assisi, kteří opustili vznešené příbytky svých rodičů a bydleli v klášterech menších bratří a sester na okraji města, kde se dělili s chudými o jejich úděl.Mezi pražskými minority byli dva mniši, jeden z Wormsu, druhý Dětřich z Kutné Hory, kteří Anežku doporučili svaté Kláře, jež k ní našla brzy tak srdečný vztah, že ji nazývala "polovinou své duše". Uchovaly se čtyři láskyplné listy, které napsala Klára Anežce. Týkají se fundace a vnitřního uspořádání kláštera klarisek, které Anežka v Praze založila; klarisky jsou ženská odnož františkánů. Z jejího podnětu postavil její bratr Václav I. klášter,zvaný České Assisi, jehož první abatyší se stala Anežka. Tam byla roku 1282 pohřbena, ale její hrob nebyl dosud přes usilovné pátrání objeven.Při ženském klášteře byl současně založen menší klášter františkánů, což vedlo k postavení dvou sousedících kostelů, sv. Františka, ženského, a sv. Salvátora, mužského. Neobyčejný význam v tom rozlehlém komplexu budov měla nemocnice, jejíž špitální bratrstvo povýšil papež Alexandr IV. na řád křižovníků s červenou hvězdou.Klášter klarisek, jehož srdcem i duší byla Anežka, měl takovou přitažlivost, že do něho vstupovaly dcery nejvyšší české šlechty,které vyrůstaly v hojnosti, nadbytku, a nyní vedry život krajní chudoby, odříkání a pokání. Brzy musily být v Cechách zakládány pobočky a hnutí přesáhlo do Polska; za Josefa II. byl klášter roku 1782 zrušen.
Je patronkou : Čech, nemocných, chudých a trpících
Anežka Přemyslovna byla významnou osobností českého náboženského i společenského života 13. století. Narodila se asi v roce 1211 jako dcera českého krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie. Dostalo se jí pečlivého vychování nejprve v klášteře ve slezské Třebnici, pak v klášteře v Doksanech. Svým původem i výchovou byla určena k životu vznešenému. Byla zasnoubena synu německého císaře Jindřichovi a poslána na výchovu ke dvoru rakouského vévody Leopolda. Po zrušení zasnoubení se vrátila z Vídně do Prahy. Po smrti svého otce odmítla nabídku k sňatku anglického krále Jindřicha III. a podle tradice i ovdovělého císaře Fridricha II.
Pod vlivem výchovy i vlastního duchovního zaměření si Anežka dobrovolně zvolila cestu následování chudého Ježíše. Byla uchvácena zbožností zaměřenou na službu bližním. Podobné zaměření se projevilo v té době i u dalších Anežčiných ženských příbuzných. Byly to například sestra Vilemína (Blažena) v Itálii, Dagmar (Markéta) v Dánsku, teta Hedvika Slezská, sestřenice Alžběta Durynská a neteř Markéta Uherská. Anežce byl blízký okruh okolo sv. Františka z Assisi, k němuž patřila i sv. Klára. Anežka založila klášter Na Františku před hradbami Starého Města Pražského, do něhož v roce 1234 sama vstoupila. I když v té době už existoval text řehole schválený papežem Řehořem IX., své řeholní sliby Anežka složila na původní, tehdy ještě neschválenou řeholi sv. Františka, kterou sepsal pro sv. Kláru a její družky. Spolu se sv. Klárou vytrvale usiluje o schválení Františkovy verze řeholních pravidel, a tím o návrat k původní františkánské chudobě.
Klášter Na Františku, jehož se později stala představenou (abatyší), byl od počátku spojen se špitálem, v němž byli ošetřováni chudí nemocní a poutníci. Ze špitálního bratrstva vznikl později samostatný rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou. Po vzoru tohoto Anežčina špitálu vznikala pak postupně celá síť takových zařízení, která sloužila těm nejubožejším, o něž dosud postaráno nebylo.
I když Anežka od svého vstupu do kláštera pro přísná řeholní pravidla (tzv. klausura) nesměla opustit jeho prostory, neztratila zcela kontakt s okolním světem. Organizuje dále pokračování stavby klášterního komplexu, prvního projevu gotického stylu ve střední Evropě. Byla oporou a rádkyní přemyslovského rodu: zprostředkovala například usmíření mezi Václavem I. a jeho odbojným synem Přemyslem Otakarem II.
Za vpádu Braniborů, kdy dědic trůnu Václav II. byl odvlečen ze země, zůstává Anežka vlastně jako jediná z královské rodiny v Čechách a podle svých možností pomáhá všem postiženým. Anežka uprostřed těchto událostí 2. března 1282 umírá.
Byla ctěna velmi záhy. Lid ji uctíval jako světici. Její zvláštní ochrany se dovolává i Eliška Přemyslovna, která kolem roku 1328 žádá o její svatořečení; později následuje žádost pražských františkánů a klarisek a snad i Karla IV. V souvislosti s těmito žádostmi vznikla i nejstarší anežská legenda.
Politické poměry (papežové sídlili v Avignonu, trvající napětí mezi světským kněžstvem a františkány a spory uvnitř františkánského řádu) však nebyly vyřízení žádosti příznivé. V neklidné husitské době se Anežčiny ostatky z vypleněného kláštera na Františku ztratily, a proto byl proces o svatořečení v roce 1450 zastaven (podle tehdy platných předpisů). Na základě trvalé všeobecné úcty byla Anežka v roce 1874 prohlášena za blahoslavenou a 13. listopadu 1989 svatořečena. Je pokládána za jednu z patronek českého národa a její svatořečení předcházelo událostem "sametové revoluce" v listopadu 1989.
Svatá Anežka byla osobností mimořádnou ve zbožnosti i službě. Byla nadšenou ctitelkou ideálů sv. Františka, jejichž těžiště bylo v chudobě a skromnosti. I když byla královskou dcerou, věnovala svůj život službě bližním, opatrovala nemocné bez velikých světských prostředků. Sama žila v askezi a nepohodlí, které se tak příkře odlišovalo od přepychu společenské vrstvy, k níž náležela. Její život spadal do doby, v které se výrazně projevovaly snahy o reformu západní církve, jež vyústily ve vznik františkánských komunit, ale také celé řady hnutí, která byla nakonec pronásledována (valdenští a jiní). Podle svých možností se sv. Anežka podílela na reformě západní církve, přičemž nepřekročila hranice církevní kázně.
Současnicí svaté Anežky České byla paní Zdislava z Lemberka. Narodila se asi v roce 1220 a zemřela v roce 1252. Její rodiče jí dali pečlivé vychování a vzdělání. Byla dobrou matkou tří dětí a příkladnou manželkou. V době nepřítomnosti svého manžela se starala o chod panství hradu Lemberk v severovýchodních Čechách. Spolu se svým manželem, panem Havlem z Lemberka, založila dominikánský klášter v Jablonném v Podještědí a zvláště se zapsala do dějin svou účastí na založení a provozu johanitského kláštera se špitálem v Českém Dubu, kde sama ošetřovala a léčila nemocné. Podle Dalimilovy kroniky měla velké úspěchy v léčení i těžce nemocných. Podobně jako sv. Anežka byla Římskokatolickou církví prohlášena za blahoslavenou v roce 1907 a svatořečena v roce 1995.
Péče o staré, nemocné a potřebné se rozvíjela i v dalších stoletích [špitální řády i jednotlivci jako například Milíč z Kroměříže a jeho Jeruzalém, paní Kunhuta ze Šternberka (manželka českého krále Jiřího z Poděbrad), která založila špitál v Poděbradech].
Historicky postižitelné počátky organizované české diakonie jsou však spjaty se sv. Anežkou Českou a sv. Zdislavou, které žily téměř současně. Obě duchem i rodem vznešené ženy se projevily jako věrohodné křesťanky.