Sv. Václav, kníže a mučedník

Byl synem knížete Vratislava, druhorozeného syna Bořivoje a Ludmily. Narodil se asi v r. 907 nejspíše v Praze. Měl dva bratry, Boleslava a Spytihněva. Slovanské jméno Václav píše se staroslověnsky Vjačeslav. Toto jméno bylo dáno Václavovi při křtu, který vykonal kněz slovanského obřadu (tj. kněz náležející nikoliv do latinské, nýbrž do byzantsko-východní sféry, napojené na cyrilometodějskou misii; zřejmě už tato volba slovanského křestního obřadu byla ovlivněna sv. Ludmilou). Bezpečně víme, že když byl Václav v 7 letech a měl být dán na studia, pozval kníže Vratislav slovanského biskupa Notaria, aby udělil Václavovi postřižiny podle východního obřadu (obřad obvyklý pouze v Pravoslaví). Biskup modlil se tehdy stejné modlitby, jaké se při postřižinách i dnes modlí pravoslavná církev.

Václav byl již v útlém věku sv. Ludmilou přidržován k učení slovanského písma a knih slovanských. Jeho učitelem byl pravděpodobně slovanský kněz Pavel. Na Budči se naučil Václav ještě latině a řečtině, protože latina a řečtina byly řečmi světovými a latinu potřeboval v kontaktu se západem. Výuka latiny nic nemění na příslušnosti sv. Václava ke slovanské církvi, vždyť i zde byl učitelem jeho slovanský kněz s příznačným jménem Učen.

Mladému knížeti se dostalo tak dobrého vzdělání, jakého často nedosáhli ani vládcové velkých národů; např. císař Ota I. se naučil číst až ve stáří (neobyčejné vzdělání sv. Václava ukazuje, že Čechy v 10. století stály na vyšší úrovni než ve století 11. a 12., kdy už byly Čechy formálně převedeny pod západní kulturu; tento kulturní rozvoj v době svatováclavské byl dozajista vlivem cyrilometodějského misijního díla, a potažmo byzantské kultury; bez slovanské církve a jejího duchovenstva by kníže Václav pravděpodobně zůstal analfabetem jako jeho němečtí protějškové). Ale co je nejdůležitější - příklad jeho zbožné babičky, jeho vzdělání a hlavně snaha žít podle svatého evangelia mu pomohly, aby pochopil podstatu Kristova učení. Zamiloval si je celým srdcem a vedl podle něho svůj život.

R. 920 mu v jeho 13 letech zemřel otec a on se stal knížetem. Jeho poručnicí v zemské vládě byla jeho matka Drahoměř. Václav prospíval ve všech křesťanských ctnostech díky základu, který mu dala jeho babička Ludmila.

Jakmile převzal vládu do svých rukou (925), dal převést ostatky sv. Ludmily na pražský hrad do chrámu sv. Jiří a svou matku vypověděl na hrad Budeč. Václav byl statečným a spravedlivým knížetem, dovedl i ozbrojenou rukou přimět nepřítele k míru a pořádku. Chrámy vystavěl na všech hradech. Neustále se konaly bohoslužby po všechny dny jako u velikých národů. Začal stavět chrám sv. Víta, jehož svaté ostatky získal. Nedovolil ubližovat sirotkům a vdovám, miloval stejnou láskou svůj lid, bohaté i chudé. Ke kněžím byl laskavý a podporoval jejich práci na poli duchovním. Sv. Václav toleroval latinský ritus, ale podle všech památek sám byl stoupencem slovanského východního obřadu; latinský obřad nezaváděl. Latinské legendy o něm napsané neuvádějí ani jednoho latinského kněze, který by tu za jeho vlády působil.

Jako vládce byl příkladným křesťanem, žil hluboce zbožným a mravným životem, usiloval o rozšíření víry v národě, stavěl chrámy, navštěvoval bohoslužby, konal skutky milosrdenství a lásky. Hodlal se prý stát mnichem či knězem.

Lidé, kteří nechápali křesťanské principy, o něm říkali: „Co s ním uděláme? Vždyť je pokažen kněžími a je jako mnich!“ - a snažili se proti němu nepřátelsky naladit jeho bratra Boleslava.

Stal se tudíž obětí intrik svých dvořanů. Jeho mladší bratr Boleslav, pln energie a vládychtivosti, sveden intrikujícími bojary, pozval Václava na svůj sídelní hrad Boleslav na svátek sv. Kosmy a Damiána. Po svaté liturgii se chtěl Václav vrátit do Prahy, ale bratr ho zdržel na hostinu. Václav byl tajně varován a ponoukán k útěku, leč zůstal. Druhý den v pondělí 28. září (r. 929 nebo spíše 935) ráno se vydal kníže Václav do chrámu na jitřní bohoslužbu. Po cestě na něho čekali spiklenci. Když Boleslav svého bratra dohonil, řekl mu Václav: „Dobrým jsi nám byl včera hostitelem.“ Boleslav na svého bratra vytasil meč se slovy: „Tak tobě chci lepší býti,“ a ťal. Jenže sv. Václav mu meč vyrazil a srazil ho ke svým nohám. Boleslav volal na pomoc své zbrojnoše. Sv. Václav se chtěl před přesilou schovat v chrámu. Vrahové ho však dostihli a nakonec zabili u zavřených vrat chrámu, kde jeho tělo rozsekali.

Kněz Krastěj omyl jeho tělo a potom je položil v chrámu. Tři dny leželo tělo knížete v chrámu a krev nepřestávala prýštit z jeho ran - jako by byl stále živý. Prolitou krev Václavovu nebylo možno smýt z dlažby. Až po jeho pochování náhle zmizela před očima všech. Pohřbu se zúčastnil i slovanský kněz Pavel, vychovávatel Václavův, který přijel z Prahy (nejspíše on sepsal první životopis a zprávu o umučení sv. Václava).

Vraha však stíhalo špatné svědomí. Po třech letech se Boleslav ze svého strašného skutku kál a 4. března, o syropustní neděli (neděle před začátkem Velkého půstu), která je v pravoslavném východním kalendáři zasvěcena všeobecnému usmíření, nechal svaté ostatky svého bratra vyzdvihnout z hrobu, přenést je do Prahy a se ctí pochovat v chrámu sv. Víta. Tím v podstatě nechal vykonat oficiální svatořečení svého bratra, jehož zabil. Byl to akt veřejného pokání. Při přenášení svatováclavských ostatků do Prahy se děly zázraky. (Stalo se nejspíše r. 938.)

Latinská církev v prvních dobách nepřála jeho památce. Latinský mnich Vavřinec na Monte Casino, píšící v 10. století legendu o Václavovi, uvádí v předmluvě: „Nemusíme se báti štěkotu jistých lidí,“ tj. těch, kteří píší proti Václavovi. Ještě roku 1635 děkan kapituly u sv. Víta Jan kázal proti Václavovi (píše Kalousek). Po Bílé Hoře jezuité nechtěli ve smyslu zákazu papeže Urbana VIII. uznávat Václava za světce (jezuité prohlašovali sv. Václava za „samodělného světce“ - tj. že si ho národ sám udělal, vymyslel). Teprve papež Kliment X. v r. 1670 (a další v r. 1729) zavedl definitivně jeho svátek v latinské církvi. Příčinou tohoto vlažného vztahu latiníků k památce Václavově bylo, že sv. Václav náležel ke slovansko-východní církvi. Roku 1729 bylo okázale oslavováno svatořečení Jana z Pomuku, ale pozdější jubileum 900 let od zabití sv. Václava bylo latinskou církví pominuto skromně a tiše.

Na Rus proniklo uctívání sv. Václava ihned po jeho smrti. Slovanská církev tenkrát spojovala Čechy s Ruskem. Již vnuk sv. ruského knížete Vladimíra přijal jméno Václav (nar. 1036) a to se tam opakovalo do r. 1226 pětkrát, kdežto v české panovnické rodině (polatinštěné) se jméno Václav objevuje až v r. 1230. (Máme-li na zřeteli skutečnost vyhlazování všech stop po slovanské cyrilometodějské církvi v Čechách v době, kdy byla Čechům vnucena latinská orientace, můžeme s jistotou tvrdit, že památka sv. Václava se nám zachovala jen díky ruské pravoslavné církvi, kde byl sv. Václav vroucně uctíván téměř od okamžiku jeho mučednictví až doposavad. Stejně tak děkujeme východním pravoslavným Slovanům za zachování staroslověnských literárních památek o sv. Václavu a Ludmile a dal.)

V srdcích českého lidu zanechal Václav světlou památku. Jeho velikost rostla a národ jej přijal za svého nebeského ochránce. Ve všech neštěstích k němu volá: „Sv. Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám, ni budoucím. Kyrie eleison.“ Pravoslavní Čechové a Moravané věří, že právě na přímluvy sv. Václava byl zachován český národ, uchránil si svou národní a slovanskou identitu a konečně - udrželo se v něm přes všechno pronásledování a vyhlazování svaté Pravoslaví.

Památka sv. Václava se slaví v pravoslavné církvi dvakrát do roka - 28. září (den jeho mučednictví) i 4. března (den přenesení ostatků).

Jiné zpracování života sv. Václava - na webu brněnské pravoslavné církevní obce.

Pravoslavné modlitební vzývání sv. Václava:

Tropar (3. hlas; brněnská tradice):

Svatý mučedníku, kníže Václave,
národa slovanského nebeský ochránce,
pros milostivého Boha,
aby chránil nás a spasil duše naše.

Tropar z Gorazdova sborníku
(v původní starobylé službě sedálen z jitřní; 4. hlas):

Dnes andělé s lidmi spolu se radují,
nebe i země oslavují památku tvou, svatý Václave,
i my hříšní snažně tě vzýváme:
pros za nás Boha,
aby všeliké bídy a viditelných i neviditelných nepřátel zbavil nás,
kteří ctíme přesvětlou památku tvoji.

Kondak (1. hlas):

S andělskými zástupy sloužíš Bohu,
blažený z Jeho nevýslovné krásy a dobroty,
a načerpav z ní dobrodiní daru zázraků,
Václave, kníže náš blahoslavený,
všem, kdo se ke svatosti tvé utíkají s vírou,
jsi pramenem podávajícím uzdravení.

Tropary a kondak s notací v PDF

(Viz též rozcestník s bohoslužbami a modlitbami k místním svatým.)

Hlavní prameny:
Prot. Josef Leixner: Všeobecné dějiny církevní (Praha 1957, skripta)
Biskup Gorazd: Z díla
Vladimír Grigorič: Pravoslavná církev v republice československé (Praha, 1. vyd. 1926)
a další publikace.

Ikonografická zobrazení bez popisku:
ikony z pravoslavné kaple sv. Václava a Ludmily v Jihlavě 

Žil v 10. století. Václav byl synem českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry, která pocházela z polabských Stodoranů. Podle staré tradice se narodil kolem r. 907 ve Stochově u Libušína a měl šest sourozenců: dva bratry, Boleslava a Spytihněva, kteří byli mladší než on, a čtyři sestry, z níchž známe jménem jen jednu, Přibyslavu.

Václav byl pokřtěn pravděpodobně slovanským knězem, jedním ze žáků sv. Metoděje. O jeho křesťanskou výchovu se starala především jeho babička sv. Ludmila: "A jeho bába Ludmila ho dala vyučovat knihám slovanským podle návodu knězova, a dobře si osvojil jejich smysl. Odvedl jej pak Vratislav na Budeč, a chlapec se začal učit knihám latinským. A vyučil se dobře." (První slovanská legenda o sv. Václavu.) Na Budči, při kostele sv. Petra, zbudovaném knížetem Spytihněvem, byla jakási vyšší škola, kde se učilo latinsky. Dostalo se tedy Václavovi vzdělání, jímž se nemohli honosit panovníci velkých národů, ba ani sousední králové němečtí. Důležitější však bylo, že příklad zbožné babičky a literární vzdělání uschopnily mladého knížete, aby pochopil a pronikl podstatu a hodnotu náboženství Kristova. K vznešenému ideálu křesťane skému přilnul s veškerou silou svého nevšedního ducha a s veškerou vroucností mladého srdce a snažil se později jako vladař uvádět tento ideál plně a opravdově v život.

Celá hloubka rozporu mezi ideálem, k němuž chlapec přilnul, a světovým názorem jeho okolí se ukázala, když kníže Vratislav předčasně zemřel. 13. 2. 921 a vlády se ujala Drahomíra. Ta, nespokojena s učenecko- -mnišskými sklony Václavovými, snažila se dát jinou podobu vládě, než byla za doby jejího manžela, švagra a tchána. Zdá se, že ti u pražského dvora, kteří přáli dosavadnímu stavu a vývoji věcí, tušili, že od Drahomíryhrozí nebezpečí pro výchovu budoucího knížete. Proto svěřili další Václavovu a Boleslavovu výchovu jejich babičce Ludmile.Tím ovšem se jen rozdmýchala Drahomířina nenávist ke tchyni. Ti, kteří podporovali Drahomířinu politiku, ji v této nenávisti jen utvrzovali. Z Drahomířina příkazu pak zardousili Ludmilu v noci z 15. na 16. září 921.

Tyto vnitřní zmatky neprospívaly zemi. Využil jich bavorský vévoda Arnulf a na jaře roku 922 se svým vojskem pronikl do Čech. Když nastoupil Václav na trůn (asi kolem r. 924), byla země rozdělena na vzájemně nevražící strany, okolní vévodové zdvihli hlavu a vážnost knížete byla otřesena. Vzrostlo též nebezpečí ze strany německé říše, kde si upevnil moc Jindřich I. Ptáčník. Václav začal vládnout energicky a cílevědomě. Rozešel se navždy s lidmi, kteří byli u vlády za jeho matky a řekl jim: "...Ať nikdo z vás se již nedopouští ohavnosti vraždy, jíž jste se často poskvrnili. Neustanete-li od porušování tohoto zákona z bázně před nejvyšším Králem, pak vězte, že hněv náš vzplane proti takovým nešlechetníkům, a rozpálen horlivostí Boží, dá Jim stít hlavu. Nevraživost mezi oběma stranami však nepřestala.

Poněvadž Václavova strana označovala Drahomíru za původkyni všech nepokojů a přikládala jí dokonce úmysly, které nikdy neměla, že chce zavraždit Václava i Boleslava, aby sama vládla, poslal svou matku a její přívržence do vyhnanství, dokud nebude v zemi zjednán pořádek "a až bude všechno zařízeno, co by se zdálo sloužiti míru v knížectví" (Kristiánova legenda, kap. 5.). Když se tak stalo, povolal svoji matku z vyhnanství. Jiné gesto, které charakterizuje začátky jeho vlády, bylo přenesení ostatků sv. Ludmily z Tetína do Prahy. A vyhnaní kněží byli povoláni zpět. Aby nenechal osud země náhodě a nestal se hříčkou v rukou velmožů, staral se náležitě o svoji vojenskou družinu, které byl svou statečností vzorem. Patrně byl na počátku své vlády nucen hájit své dědictví proti mocnému knížeti Zličanů; jenž chtěl využít starých politických zmatků a nezkušenosti mladého vévody. Vypráví o tom Kristián v závěru své legendy: "Ale když bylo na obou stranách dosti lidí pobito, tu se shodli všichni na tom, aby jen oba vévodové spolu zápasili, a kdo z nich zvítězí, ten bude vládnout." I oba tedy vyjeli proti sobě k zápasu na život a na smrt. K boji však nedošlo a zlický vévoda (kronikář Dalimil jej nazývá Radislavem - Raclavem) se Václavovi poddal. Václav pak vyřešil celý konflikt smírem.

Za vlády krále Jindřicha I. Ptáčníka moc německé říše velmi zesílila, což neblaze poznali polabští Slované. R. 929 stanul Jindřich I. se svým vojskem a s pomocným Arnulfovým sborem před Prahu. Vaclav řešil tuto situaci smírně bez újmy pro zemi. Od té doby zůstaly jeho styky s Jindřichem přátelské. Pravděpodobně při této příležitosti dostal Václav od Jindřicha rámě sv. Víta. K nejzákladnějším otázkám Václavova panování patřilo vykořenění pohanského smýšlení, čili přeměna staré české společnosti v novou, proniknutou křesťanským duchem. Šířením křesťanství a praktickým uskutečňováním jeho zásad zasloužil se o to Václav víc než druzí pomocí pochybných, tvrdých prostředků a politických výbojů. Byla to otázka životní. Jen křesťanství mohlo stmelit tvořící se stát, zajistit jeho existenci a povznést jej kulturně. Václav se snažil o reformu v soudnictví. Jeho snahou bylo omezit co nejvíce počet odsouzení k smrti a soudní praxi přivést na jinou úroveň - "dalek byl užívání všelikých muk pohanských při soudech" a usiloval, aby soudcové nesoudili podle své libovůle. Snažil se též o zmírnění otroctví, které bylo v jeho době v našich zemích velmi rozšířeno. "Vykupoval ty, kdo byli prodáni (pro nějaké provinění) do otroctví" a při různých příležitostech "posílal na tržiště a všechny mladé otroky, které otrokáři na trh přivedli, z lásky k Bohu vykupoval." "Netoliko však v knihách se vyznal, nýbrž - -víru naplňuje - všem chudým dobrodiní prokazoval, nuzné nasycoval a jednal podle evangelia: nemocné služebníky živil, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval, všechny kostely zlatem vyzdobil. Věřil v Boha celým srdcem, všechno dobré činil v životě svém." (První slovanská legenda o sv. Václavu.) Sílu pro tento život čerpal v modlitbě a v eucharistii. Na Pražském hradě dokončil kostel sv. Jiří, založený Vratislavem, a začal budovat chrám sv. Víta, rozlehlou čtyřapsidovou rotundu s přístavkem pro schodiště. Tato monumentální rotunda svatovítská byla skvělým příkladem raně středověké stavby, ve střední Evropě jedinečným. Václav udržoval přátelský poměr k Řeznu a jeho biskupovi. Uznání pak svatosti kněžny Ludmily i stavba velkého svatovítského kostela mohou být náznakem velkých Václavových plánů, aby se totiž Praha stala sídlem biskupství. Snad s tím souvisí i jeho zamýšlená cesta do Říma, odkud papežské svolení k založení biskupství přinesla později jeho neteř Mlada.

Mladému a vzdělanému knížeti bylo souzeno řídit osudy české země jen krátkou dobu. Část velmožů jeho snahy nechápala. Byli to především ti, co již byli dříve v opozici proti sv. Ludmile. Též Václavova horlivost v šíření křesťanství nebyla po chuti mnohým vladykům. Václavovi odpůrci využili ctižádosti a vládychtivosti jeho bratra Boleslava k spiknutí proti němu a rozhodli se jej odstranit.Bylo to spiknutí politické. Václav se totiž snažil upevnit jednotu země a vyhnout se konfliktům se silnými sousedy. Uvolil se zaplatit poplatek císaři Jindřichovi I., aby zabránil další válce. To velmi vadilo Boleslavovi a jeho přívržencům. Za místo vraždy zvolili (Starou) Boleslav a využili svátku patronů tamějšího kostela sv. Kosmy a Damiána 27. září. Václav přijal pozvání na slavnost a, ač varován, přijel do Boleslavi se svou družinou. Druhého dne spěchal bezezbraně podle svého zvyku na jitřní do kostela. Cestou jej Boleslav napadl, ale Václav jej odzbrojil. Přiskočili však Boleslavovi společníci a Václava u dveří chrámu zabili. Bylo to 28. září 929 (935). O roku Václavovy smrti jsou mezi historiky spory. Smrt vévody měla samozřejmě za následek záhubu jeho přátel, pokud neuprchli. Zdá se, že i Drahomíra byla na slavnosti v Boleslavi. Když se dověděla o zavraždění svého syna, spěchala s pláčem na místo vraždy a vzala jeho tělo a s několika věrnými jej skryla v kostele.

Protože si však nebyla jista životem, utekla na území Charvátů (do východních Čech) . Václav, "athleta Christi", zahynul jako oběť bratrovy ctižádosti, ale i jako uskutečňovatel českého křesťanství, k němuž položila základ činnost sv. Metoděje. Vrahové mimoděk darovali národu svatého mučedníka. Václavovou smrtí pak začíná jeho duchovní tisícileté panování v českém národě. Tragický konec mladého knížete vzbudil k němu sympatie i u těch, kteří s jeho politikou dříve nesouhlasili. I Boleslav uznal svoji vinu a dal bratrovo tělo přenést z Boleslavi do Prahy a uložit ve svatovítské rotundě (4. března, tři roky po V áclavověi smrti. ).

Úcta ke knížeti se začala rychle šířit. Životopis byl napsán staroslověnsky brzy po jeho smrti. Již v raném středověku mu byla zasvěcena řada kostelů; kostel na Proseku (z r. 972) je jedním z nich. Na začátku 14. stol. mu byl zasvěcen jeden z oltářů v bazilice sv. Petra v Římě. V českých zemích je 332 kostelů zasvěcených sv. Václavu,další kostely jsou mu zasvěceny na Slovensku, v Lužici, Polsku, bývalé Jugoslávii, Maďarsku, Rakousku av USA jich je na šedesát. Od r. 1670 je jeho svátek v celocírkevním kalendáři. Sv. Václav a jeho bába sv. Ludmila jsou dosud uctíváni i v ruské pravoslavné církvi. V 11. a 12. stol. se probouzí české vlastenectví, jež vidí národní nebezpečí v přílivu německých kněží a mnichů a německého dvořanstva do země a hledá oporu u svých patronů na nebesích. Symbolem tohoto vlastenectví se stávají čeští světci, zejména sv. Václav: v té době vznikají první sloky písně "Svatý Václave". Svatý Václav se stává věčným panovníkem a dědicem české země. Velkým ctitelem sv. Václava byl Karel IV. V novostavbě chrámu sv. Víta vyzdobil jeho kapli nejkrásnějšími českýmI drahokamy. Tato kaple se pak stala schránkou i nově pořízené české královské koruny, kterou Karel prohlásil za majetek sv. Václava, takže budoucím králům českým byla toliko propůjčena a tito byli jen dočasnými nositeli věčné koruny svatováclavské jakožto symbolu českého státu. Také v době husitské byla svatováclavská úcta živá. Sám M.J. Hus byl ctitelem sv. Václava. Staří čeští svatí byli husitům milí, protože se dočítali ve starých legendách, že přijímali pod obojí. Pouze radikální křídlo husitů zavrhovalo svatováclavskou úctu.

Zvláště pak v dobách těžkých pro vlast , národ a církev se lid utíkal ke sv. Václavu a prosil jej o pomoc: "Nedej zahynouti nám ni budoucím!" V r. 1929 národ důstojně oslavil tisícileté výročí smrti svého svatého vévody a děkoval za svoji svobodu. Toto sepětí národa se sv. Václavem nalezlo svůj výraz i v literatuře od 10. stol. po dnešní dobu a v nespočetných dílech lidového i vrcholného umění. O svatováclavské problematice existuje též rozsáhlá vědecká literatura. Svatováclavská úcta se stala neoddělitelnou součástí českých církevních a národních dějin.

Píseň Svatý Václave byla po několik století neoficiální národní hymnou. Právem může být sv. Václav nazýván i patronem těch, kdo usilují o mír. On usiloval o mír nejen slovy, ale svým jednáním, svými činy, ne zbabělým ustupováním, ale osobním nasazením tehdy, kdy byla v sázce nejen jeho vláda, ale i život. Nevěděl, že v zápase s Radslavem Zlickým Bůh zázračně zasáhne. A protože chtěl zůstat svému bratru bratrem, raději položil svůj život, než by volil cestu násilí. Neboť miloval své nejbližší, svůj národ, každého člověka. Proto po celou dobu své vlády usiloval o mír, mír, který vychází ze spravedlnosti a lásky. A Čechové si byli vědomi, že mají ochránce a přímluvce za mír u Boha. V tomto pojetí se objevuje od časů krále Vladislava (12. stol.) jeho podoba na české státní pečeti s charakteristickým nápisem "mír země Vladislavovy v rukou sv. Václava". V jiné situaci to pak zachycuje známá chrámová píseň Otče náš, vyslyš nás:
Kníže náš, shlédni k nám, zahynouti nedej nám,
chraň nám v míru zem i víru, svatý Václave!

V novější době vystupuje před nás ze svatováclavské tradice stále důrazněji motiv odpuštění, který je duchovním předpokladem smíření mezi lidmi a skrze něj smíření s Bohem, které pak je předpokladem dobrému soužití a další spolupráce. Vlastně je to výzva k naplnění evangelní zásady "jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám" a ,Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi, v tom je celý Zákon a Proroci" (Mt 7,2 a 12). To je klíč v našich rukou k dosažení vlastní spásy, k vylepšení vztahů ve společnosti i k budoucnosti národa, za nějž neseme odpovědnost.
Autor: Jan Janoušek, Cyrilometodějský kalendář z roku 1994
 

Je patronem :
Čech, Moravy; míru; sládků.
 

Atributy:
svatováclavská orlice, dva andělé po stranách, klasy a hrozny, kopí s praporem, někdy na koni, reliéf paládia.
 

Modlitba
Všemohoucí, věčný Bože, dej, ať po vzoru svatého mučedníka Václava žijeme moudře a spravedlivě, ať statečně usilujeme o to, co slouží k nastolení tvého pokoje, a přemáháme zlo dobrem. Amen.