Mystickou snahu přiblížit se Bohu zná islám od nejranější doby. Mimoto není jasné, zdali prorok skutečně zakázal mystiku, protože příslušný hadíth je sporný. Islámská mystika je ovšem v rozporu se státním zřízením, protože to je neseno ortodoxií, která hledí na mystiku s nedůvěrou. Především šíité (viz zajdovci a dvanáctníci) se stavěli k mystice odmítavě, naproti tomu sunnité nikdy neodsoudili umírněné formy mystiky. Mystika se vyvinula z meditací o koránu, které se spojovaly s askezí a odmítáním pozemských statků. Pojem súfismus se odvozuje od prostého vlněného oděvu asketů. Vývoj pevně uspořádané mystiky začíná už brzo, např. Rábi'a al-Adawíja (+801) zavádí princip Boží lásky. V rané době tak vznikly různé směry, které pomalu vedly ke konsolidaci mystických zkušeností. Mystikové, jako al-Sarrádž, al-Kálábádhí nebo al-Qušajrí shrnuli v 10. - 11. stol. nauku a praxi mystiky, tj. stálý vztah myšlení k Bohu a ponořování do náboženských cvičení stanovili jako první povinnosti súfího. Současně vyvinuli různé prostředky k dosažení intenzivnější mystické zkušenosti. Patří k nim také hudba a tanec. Celý život a myšlení se upíná k Bohu. Počínající perské básnictví 12. - 13. stol. mělo silné mystické prvky a vyznačovalo se obrazy mystické zkušenosti Boha. Tyto básně tvořily teoretický základ vzniku řádů súfíjů počínaje 12. stol.m, které udělaly z mystiky masové hnutí a ubraly jí mnoho z její kvality. Současně řády podporovaly vývoj lidového islámu, protože národ nacházel v mystických řádech emocionální zkušenosti, které ortodoxní islám nezná.
Súfismus (arabsky: تصوّف; tasawwuf) je mystická forma nebo také duchovní cesta či spiritualita islámu. Rozmanitý pojem zahrnující v sobě etiku, estetiku, vzory chování, působí i na poli hospodářském, politickém či vojenském. Zachází až za hranice běžného chápání mystiky. Na vztahy k bohu a okolí se odvolává šarí´a, súfismus dává šarí´i duchovní postoj, pomoci něhož věřící vykonávají světské povinnosti. Súfismus je hnutí nejednotné a nekonformní. Cílem následovníků súfismu je pomocí zvláštních praktik přivést věřícího blíže k Bohu či dokonce s Bohem splynout. Existuje velká řada súfijských řádů, které se označují jako taríky, z nichž převážná většina je sunnitských.
Praktikant súfismu je označován jako súfí (arabsky: صُوفِيّ), ačkoli někteří stoupenci súfismu používají termínu súfí jen pro ty, kteří dosáhli cíle súfijského učení. Občas se pro súfiho též používá termínu derviš.
Pojetí súfismu vychází z Koránu a následného historického vývoje. Súfismus se také někdy vyjadřuje geometrickými prvky. Obvod kruhu představuje náboženské právo (muslimská obec), poloměry poukazují na cestu (taríqa) směřující do středu, jenž tvoří pravda (haqíqa), která je všude a nikde a v metafyzické rovině tvoří taríqu i šarí´u.
Nejstarší zmínky súfismu nalezneme v islámské středověké filozofii, falsafě, čerpající také z řeckého novoplatónství a některých esoterických nauk. V průběhu dějin se mísil s křesťanstvím a indickými naukami. Súfismus zobrazuje morální uvolnění a světskost umajjovského dvora v Damašku. První zmínky súfismu pocházejí z Turecka a to hlavně z města Konya, Jiho-íránské Kúfy a Bagdádu.
Za zakladatele súfijského učení je považován Džaláluddín Balchí Rúmí, který se zapsal do dějin jako jeden ze zakladatelů řádů Tancujících dervišů, také jako mystik a nejvýznamnější perský mystický básník. Svým přínosem obohatil literaturu, umění a filozofii. Ale o rozšiřování súfismu se zasloužil sultán Veled.
V současné době najdeme příznivce súfismu v místech jeho vzniku např. Egypt, Irák, Persie, Turecko a Indie. Za povšimnutí stojí i rozšíření a rostoucí zájem o súfismus obyvatel Maghribu.
Charakteristické pro súfismus je tanec (samá) od kterého se odvozuje název pro jeho členy-dervišové. Jednotlivci z řádu bratrstva jsou povinni řídit se určitými pravidly meditace, modliteb, rituálu. Jejich řád nastoluje pravidelné zúčastňování setkání svých taríqv.
První mučedník súfismu byl Al-Halládž. Mezi další známé postavy súfismu patří např. Rúmí, Omar Chajjám, Ibn Sina, al-Muhasibi a Al-Ghazali.
Pojem súfismus znamená cestu či stezku, která se dá chápat jako cesta duše k bohu. Tato cesta zahrnuje různé etapy od doslovné praxe zjeveného zákona k božské realitě a současně obsahuje souhrn rituálů, které jsou potřebné pro osvojení súfiské nauky.
S rozšiřováním islámu dochází k rozkvětu súfismu. Jeho přívrženci se sdružují do bratrstev, neboli oddělených komunit, které jsou založené na dodržování určitých zásad a jsou vedeny mistrem.
Členové bratrstev se uchylovali do klášterů, kde se uchýlili na dobu určenou k osvojení si nauk. Členové řádu mohli uzavírat sňatky. Súfismus byl od počátku naukou o lásce, pokoře, milosrdenství a upřímnosti. Tedy vlastnostmi Proroka islámu.
Ve třetím století islámu vzniká většina sufíských zásad.
Po mystické cestě odříkání a sebe- ukázněnosti prochází adept víry určitými duchovními etapami (mukámat), přičemž nejprve se stává hledačem, poté poutníkem a svůj duchovní stav završí rolí zasvěcence.
Súfismus jako směr, který se formoval na základě mnohých dějinných události do dnešní doby přetrval v určité specifické podobě. Jedná se o variaci vyjádření základní lidské touhy po duchovním rozvoji.I v dnešní době lze pozorovat napjaté vztahy mezi jednotlivými súfíjskými řády.
Ortodoxie vytýká súfismu, že nedodržuje šarí´u. Další sporným bodem je otázka: Kdo je nejvyšší autoritou islámu? Konfrontace se postupně rozšířily na věrouky a způsoby provádění obřadů. Došlo k zákazům projevu náklonnosti a úcty vůči učitelům.
Praxe vychází z Koránu. Příslušníci súfismu se modli pětkrát denně, podobně jako muslimové, přispívají na charitu apod. Mezi vnější súfiskou tradici patří nošení šátků, zakládání nových modliteben a mešit. Vnitřní súfíská tradice se projevuje pak čtením posvátných textů a poezie. Určitého pocitu extáze dosahují pomocí hudby. Mezi praktické cvičení žáků patří modlení se, vzývání Alláha, citování veršů z Koránu. K těmto činnostem dochází mezi jednotlivci i v kolektivu.