Slovo společenství nabylo určitých citových zabarvení, některá z nich jsou romantická a nostalgická, jiná jsou reakční a zlehčující. Protože se však chceme zabývat základními věcmi, omezíme výklad jen na ty nejzákladnější významy slova společenství.
V základním smyslu znamená pojem společenství "všechny formy vztahů, které charakterizuje vysoký stupeň osobní důvěrnosti, citové hloubky, morálních závazků, společenské soudržnosti a pokračování v čase ... (např. války, míru). Lze jej najít v ... (např. v těch a těch) místech, náboženství, národu, rase, zaměstnání nebo (společná věc). Jeho původním vzorem ... (např. ta a ta) je rodina" (Nisbet, pp. 47-48).(5)
V dalším základním smyslu je společenství mnohoznačnou skupinou se dvěma základními podstatnými znaky:
(1) je to skupina, v jejímž rámci jednotlivec může vykonávat pro něj nejdůležitější činnosti a získávat zkušenosti.
(2) Skupinu váže společný pocit sounáležitosti a pocit vlastní jsoucnosti (Broom & Selznick, p. 31).(6)
Hlavní historický směr vývoje se pohybuje od těchto důvěrných, hlubokých mravních svazků uvnitř společenství k oněm neosobním, formálním, prospěchářským vztahům uvnitř masové společnosti. Tento pohyb se vyznačuje různými fázemi a dalekosáhlými důsledky.
Z tohoto historického směru bychom mohli odvodit jisté závěry. Za prvé, historický vývoj nebyl ani naprosto záporný, ani zcela kladný a tvořivý. Na různé lidi působily záporné i kladné důsledky různou silou. Za druhé, moderní společnost má do dokonalosti daleko, musí se vykonat ještě mnoho práce. Za třetí, lidská situace není ztracená nebo beznadějná záležitost. Ano, existují jisté krize a agónie, ale tato situace se ještě zcela nevymkla kontrole. Za poslední, lidstvo je nyní na sobě více vzájemně závislé a lidské společnosti jsou více propojené. Všechno, co se odehrává v jedné části společnosti, ovlivní i její ostatní části. Právě tento fakt bychom měli mít na paměti, když diskutujeme o islámském pojmu společenství.
Islámský pojem společenství má jisté výjimečné rysy, tento výrok by měl mít obecnou platnost. Tyto výjimečné rysy se týkají základů společenství, jeho historického poslání a smyslu, jeho postavení mezi jinými společenstvími, jeho totožnosti a jeho nepřetržitého trvání.
Islámské společenství se nezakládá na rase, národnosti, místě, zaměstnání, příbuzenských svazcích nebo na zvláštních zájmech. Nejmenuje se po žádném vůdci nebo zakladateli nebo události. Přesahuje národní a politické hranice. Základem společenství v islámu je zásada vymezující podřízenost Alláhovi, poslušnost Jeho zákonům a závazek vůči Jeho věci. Zkrátka; islámské společenství existuje jen tehdy, je-li napájeno a chráněno islámem.
Islámské společenství má historické poslání přesahující pouhé přežití, pouhou moc, výchovu nebo fyziologické pokračování rodu. Toto poslání se popisuje ve svatém Koránu takto:
Nechť stane se z vás obec, jež bude vyzývat k dobrému, přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné. A takoví budou blažení (3:104). Vy jste národ nejlepší, jenž kdy povstal mezi lidmi; vy přikazujete vhodné, zakazujete zavrženíhodné a věříte v Boha (3:110).
Historickou rolí islámského společenství je být pravdivým ztělesněním čestných, zdravých a vznešených. Skutečně islámské společenství je bdělým strážcem cti a tvrdým nepřítelem neřesti. Co se požaduje od společenství jako celku, to se požaduje i od každého jednotlivého člena společenství. Je tomu tak proto, že celé společenství je spořádaným útvarem a každý jednotlivec je odpovědný Alláhovi. Rolí jednotlivého muslima nejlépe popisuje Prorokův výrok:
Kdokoli z vás vidí něco špatného, musí se pokusit o nápravu činem nebo skutkem; jestliže nemůže, nechť se pokusí o změnu slovem; jestliže nemůže, nechť se posílí jeho pocity nesouhlasu a odsouzení, to je nejmenší stupeň víry.
Jak vidíme, je to popis velmi významný a obecný. V naší době, době revolučních prostředků, nemůže nikdo oprávněně podceňovat moc vzájemně propojených činů nebo moc sdělitelných slov či moc citů.
Historickou roli islámské obce dále definuje verš z Koránu (2:143):
A takovýmto způsobem jsme vás učinili obcí vzdálenou krajností, abyste byli svědky o lidech a aby posel byl svědkem o vás.
Toto svědectví plní velmi významnou a nesmírně naléhavou úlohu. Znamená to, že islámské společenství musí být příkladné. Musí si klást vysoká měřítka a stát se vzorem pro ostatní. Musí se vyhýbat výstřelkům a výstřednostem, nehybné strnulosti a mizení ducha. Musí si vybírat zlatou střední cestu činů, být vytrvalé a soudržné, musí vědět, co má přijmout a co odmítnout, musí mít zásady, a současně musí být schopné přizpůsobit se, to je pravděpodobně nejtěžší zkouška lidského charakteru a společenské životaschopnosti. Ale právě taková je role islámského společenství, právě takové je historické poslání muslimů. A právě takové je hodnocení, podle něhož jsou muslimové nejlepším lidským společenstvím, jež se má teprve rozvinout.
Charakter islámského společenství se zakládá na zásadách soudržné rovnováhy, příkladného chování, jednoty cílů, vzájemnosti pocitů, solidarity a rovnosti. O tom svědčí četné citáty z Koránu a sunny (například 4:135, 21:92, 23:52).
S přihlédnutím na plynulé trvání islámského společenství stojí za povšimnutí jisté skutečnosti. Povinností muslima je udělat všechno, co je v jeho silách, aby toto trvání zajistil. Pravidla manželství a dědictví, povinnosti zakát a hadždž, vzájemná práva a povinnosti rodu, svědomitost jednotlivce a společenská příslušnost - všechny tyto záležitosti směřují ke zdravému trvání islámského společenství. Na druhou stranu se Alláh zavazuje k jeho ochraně různými způsoby. Zavazuje se uchovat Korán a uchránit jeho čistotu (15:9).
Znamená to, že vždy bude existovat společenství, které bude následovat Korán; Korán se neoctne bez následovníků, i když se mohou vyskytnout následovníci jiných Knih. Za druhé, islám sám je plynulé trvání. Kdykoli se nějaký národ odvrátil od stezky Alláhovy, Bůh zopakoval Svá slova, potvrdil Svou pravdu a seslal nové proroky nebo reformátory, aby pokračovali v díle. Za třetí, Alláh naléhavě varuje před odvracením se od správné stezky, muslimové by ztratili mnoho; Alláh by je nahradil jiným lidem, odlišným od zklamavších muslimů (47:38).
A věřící jsou varováni, že pokud se někdo z nich odvrátí od víry, brzy Bůh stvoří lid, který bude milovat a který bude milovat Jeho -pokorní vůči věřícím a mocní proti nevěřícím, bojujícím po způsobu Božím a neobávající se výčitek (Korán, 5:57).
(5) Robert Nisbet, The Sociological Tradition (New York: Basic Books 1966).
(6) L. Broom & P. Selznick, Sociology: A text with Adapted Readings ( New York: Harper & Rowe, 1968).