Sázavský klášter, později přestavěný na zámek, leží ve městečku Sázava nad stejnojmennou řekou.
Nejstarší zmínky o klášteru sahají do roku 1032. U jeho zrodu stáli kníže Oldřich a (tehdy ještě poustevník) Prokop, kolem něhož se zde tvořila skupina následovníků již asi od roku 1009. Kníže Oldřich v roce 1032 tuto komunitu povýšil na benediktinský klášter. Sázavský klášter je považován za středisko slovanské vzdělanosti. Jeho zakladatel, Prokop, se snažil rozvíjet a uchovat cyrilometodějskou tradici. Hovoří o něm latinská Legenda o svatém Prokopu, v níž se objevuje téma zápasu české a německé kultury. Významnou roli hrály styky Sázavského kláštera s Kyjevskou Rusí.
Podle legendy, která hovoří o založení kláštera na Sázavě, Prokop nabídl knížeti Oldřichovi vodu, která se proměnila ve víno. Za tento čin pomohl kníže Prokopovi založit tento klášter.
V 11. století byl klášter středem staroslověnské liturgie, ale již v roce 1096 byli mniši ze Sázavského kláštera definitivně vyhnáni a jejich knihy a veškeré spisy zničeny. Klášter byl poté předán benediktinům z Břevnova a pěstovala se zde nadále pouze latinská liturgie.
Krátce po své korunovaci v roce 1203 se Přemysl Otakar I. snažil přesvědčit papeže Inocence III. o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a prohlášení Prokopa za svatého. Zatímco povýšení biskupství nebylo vyslyšeno, kanonizace svatého Prokopa proběhla v roce 1204.
Počátky
Nejstarší kostelík zasvěcený Panně Marii a sv. Janu Křtiteli a první prostá obydlí slovanských mnichů ze 30. let 11. století byla dřevěná, sroubená z klád a břeven. Jak vypověděly archeologické průzkumy (dr. Květa Reicherová a Doc. dr. Petr Sommer, CSc.), jádro tohoto kláštera bylo rozprostřeno ve středu dnešních klášterních budov. Tuto podobu si klášter udržel až do konce 11. století. První kamennou stavbou byl kostel vysvěcený v roce 1070 a zbudovaný na půdorysu řeckého kříže ke cti sv. Kříže. Slovanští mnichové jej však nebudovali pro sebe, ale pro potřeby laické osady, která se usadila v jejich těsné blízkosti. Základy tohoto tetrakonchálního kostela v místě dnešní severní zahrady můžete obdivovat dodnes.
Románské období
Koncem 11. století zahájil opat Božetěch, žák sázavské slovanské umělecké školy a sám skvělý umělec, románskou přestavbu původního dřevěného kostela ve výstavnou baziliku. Když dobudoval její východní závěr s kryptou sv. Kosmy a Damiána, nechal jej v roce 1095 vysvětit. Velkoryse pojatá stavba měla v té době dvě věže se zvonicemi, ale zůstala jako celek nedokončená. Po vyhnání slovanských mnichů ze Sázavy přebrali tento klenot románské kultury latinští mnichové povolaní do Sázavy z Břevnova. Ve stavbě dál pokračoval opat Děthard. Pravděpodobně ekonomické potíže jej však vedly k tomu, že stavbu za svého života dokončil už jen jako jednoduchý jednolodní chrám.
Velkolepá románská obnova je spojena až s Děthardovými nástupci, též výtečnými umělci - opaty Silvestrem a Reginhardem z Met, žákem francouzské školy. Od poloviny 12. století se během třiceti let změnil klášter téměř k nepoznání. Z románského jednolodního kostela se stala nádherná krásně vymalovaná trojlodní bazilika. Stále ještě původní, jednoduchá dřevěná stavení z doby počátků kláštera - klausura (obydlí mnichů), prelatura (obydlí opata), špitál (útulek pro poutníky), hospodářské a výrobní domky vystřídaly nové kamenné budovy. Klausura kolem rajského dvora obsahovala ambit (křížovou chodbu) s okenními otvory, dormitář (ložnici mnichů), kapitulní síň, stubu (pracovnu) i refektář (jídelnu) s kuchyní a calefactoriem, kde se mnichové mohli ohřát a sušit mokré šaty, protože byly vyhřívané podzemní pecí. Sázavská stavební huť vedená pevnou rukou Reginhardovou také usilovně pracovala v okolí Sázavy. Za stopy její umělecké činnosti bývají považovány například románské chrámy v Záboří (zdejší úroveň románského portálu kostela sv. Prokopa výrazně přesahuje běžnou úroveň v tehdejší střední Evropě), kostely sv. Jakuba v Rovné, sv. Petra v Poříčí nad Sázavou, sv. Václava v Hrusicích, nebo Zvěstování Panny Marie v Plaňanech.
Gotické období
Další velkolepý rozvoj, nyní již v gotickém stylu, klášter zažíval od druhé poloviny 13. století. Započal za vlády posledních Přemyslovců. Vrcholil ve 14. století za vlády Lucemburků, zvláště za vlády císaře Karla IV. a byl násilně uzavřen začátkem 15. století husitskými bouřemi.
Gotická obnova byla zahájena úpravami kostela (pravděpodobně krypty), kde spočívaly ostatky zakladatele kláštera sv. Prokopa, který byl v roce 1204 svatořečen. V duchu nového slohu se postupně měnila celá podoba kláštera, nikoliv však její dispozice. Ta se téměř kryla s dispozicí kláštera románského a často využívala některé zbořené části románských budov jako substrukce. Zajímavostí je, že gotická výstavba vznikala ve dvou etapách, které na sebe plynule navazovaly nebo dokonce prolínaly. Jasné stopy této změny na sobě nese především velkoryse pojatá výstavba klášterního kostela. První etapa je spojená s hutí roudnických augustiniánů. Od 60. let 14. století převzala stavbu svatovítská huť Matyáše z Arrasu a měnila plány. Rozestavěný kostel, který měl být trojlodní bazilikou dále pokračoval jako stavba monumentálního trojlodního síňového (halového) chrámu se stejnou výškou kleneb hlavní a postranních lodí. Pražské mistry dodnes prozrazuje architektonické ztvárnění pilířů a arkád zachované jižní lodě a pozoruhodné maskovité konzoly vysoké klenby ne nepodobné těm, které se nacházejí v pražském chrámu sv. Víta. Také vysoká monumentální věž kostela s vzácným reliéfem Kristovy tváře na svorníku podvěžní kaple začala růst pod rukama stavitelů původní hutě, výslednou podobou ji však dali tvůrci nového stavebního plánu.
V první etapě gotické přestavby, kolem roku 1340, vzniklo také východní křídlo klausury. A v něm nádherná kapitulní síň. Ačkoliv při přestavbách v 18. století téměř celá její polovina zanikla, z její zachované části stále vystupuje krása tohoto pro klášter velmi významného místa. Architektura připomíná chodbu bývalého augustiniánského kláštera v Roudnici a prozrazuje vysokou technickou i uměleckou úroveň tehdejších architektů i mistrů kameníků. Síň je sklenuta na unikátní bohatě zdobený střední sloup s bazilišky poukazující k práci irských benediktinů. Stěny i klenba síně jsou pokryté freskami z doby kolem roku 1370, na kterých neznámí mistři z dvorského okruhu císaře Karla IV. vzdali hold pokornému lidskému mateřství Panny Marie, matky Spasitele. Provedení maleb vykazuje podobnost s uměleckou školou francouzskou a italskou školou Giotta a jeho žáků.
Ve druhé etapě, která trvala prakticky až do husitských válek, byly v gotickém slohu dobudovány i zbývající části klausury a všechny ostatní budovy, které klášter ke svému životu potřeboval. Nikdy nedokončen zůstal velkolepý gotický síňový kostel z rudého pískovce – arkózy.
Doba husitská a renesance
Husitské války, které znamenaly pro mnoho klášterů v Čechách definitivní zánik, sázavský klášter nezničily. Mnichové sice byli v roce 1421 vyhnáni, klášter vyrabován, ale kostel s hrobem sv. Prokopa a klášterní budovy zůstaly. Majetek kláštera se však na více než 200 let v důsledku změněných poměrů, ke kterým došlo po zklidnění husitských bouří, dostal do zápisného vlastnictví bohatých světských pánů. Několik málo řeholníků, kteří se do kláštera vrátili v roce 1433, pouze obstarávalo to nejdůležitější v duchovní správě v okolí. Až do poloviny 17. století se stavební rozvoj kláštera úplně zastavil, stávající budovy chátraly a pustly. Gotický chrám zůstal nedostavěn. Zámecké panstvo nemělo žádný zájem vkládat prostředky ani do obnovy, ani do nutných oprav budov. V polovině 16. století se dokonce zřítil chór kostela a klenba krypty, ve které spočívaly ostatky sv. Prokopa. Snahu o změnu břevnovsko-broumovského opata Wolfganga Zelendera, který klášteru obstaral prostředky na zahájení jeho rekonstrukce, zarazila třicetiletá válka.
Baroko
Nový rozmach kláštera nastal po třicetileté válce v polovině 17. století. Benediktini vykoupili alespoň částečně svůj majetek zpět a opat Nigrýn zahájil obnovu kláštera raně barokní přestavbou chrámu. Po něm se jako moudrý budovatel ukázal nový sázavský opat Benedikt Grasser, původně mnich z kláštera Kladruby. Stavitelem raně barokní rekonstrukce byl Vít Václav Kaňka, jehož podpis je dodnes zachován ve špaletě okna kostelní krypty. Novou klenbou byl kostel oproti kostelu gotickému snížen a v místě gotického triumfálního oblouku vzniklo průčelí uzavírající chrám.
Velmi ambiciózním stavebníkem se na počátku 18. století ukázal být kontroverzní opat Václav Košín z Freudenfeldu. Mocně stavěl, ale stejně tak mocně plýtval i penězi. Důraz kladl zvláště na své obydlí - prelaturu, méně myslel na budovu klausury a na mnichy, kteří mu byli svěřeni. V tomto období se poprvé objevil při jedné z vizitací kláštera věhlasný stavitel barokní architektury Kilián Ignác Dietzenhofer, a ten věru nevydal Košínovým aktivitám v posudku o stavu kláštera dobré vysvědčení. V roce 1746 za opata Anastasia Slančovského došlo k velkému požáru. Škody byly veliké a tak se Slančovský rozhodl pro velkou pozdně barokní obnovu kostela i kláštera. Podruhé se objevuje v Sázavě K. I. Dientzenhofer, kterého opat Slančovský přizval ke spolupráci, tentokrát jako stavitele. Průčelí kostela dostalo svůj dnešní barokně-rokokový vzhled s novým štítem zdobeným mariánskou sochou a dvěmi postranními vázami, snad od K. I. Hiernleho. Sochařské výzdoby hlavního a postranních oltářů v hlavní lodi kostela se ujal věhlasný mistr řezbář Richard Práchner. Zásadní proměnu doznala přestavba klausury, když poprvé opustila dosavadní středověkou dispozici budovy. Kostel, barokní ambit, refektář i některé další interiéry tohoto období zůstaly zachovány dodnes. Interiéry vyzdobil freskami malíř Jan Karel Kovář, v dnešní době jsou zachované v refektáři kláštera. Kovářovým dílem jsou i sluneční hodiny na rajském dvoře. Těšíme se na restaurátorský průzkum kleneb ambitu, které pravděpodobně pod bílou malbou skrývají cyklus dalších 18 maleb tohoto mistra barokního výtvarného umění.
Zámecké období - neorenesanční klasicismus
V roce 1785 Josef II. klášter zrušil. Klášter a jeho panství se stalo majetkem světských-zámeckých majitelů (pražský měšťan Vilém Tiegl z Lindenkronu, po něm svobodný pan Jan F. z Neuburgu, posledními majiteli byli do roku 1951 velkostatkáři Schwarzovi). Ti provedli poslední stavební úpravy, jejichž cílem bylo přizpůsobit zvláště budovu bývalé klausury pro pohodlnější zámecké bydlení a zastřít stavební ráz kláštera. V tomto duchu se nejvíce rozmáchl v 70. letech 19. století Jan F. z Neuburgu. Nechal zbudovat nad jižním křídlem klausury hranolovou vyhlídkovou věž, budově pořídil nové fasády v neorenesančně klasicistním stylu a nechal zabílit fresky z klášterního období. Sázavský areál získal i několik nových, drobnějších architektonických děl. Empír je například zastoupen hrobkou manželky prvního majitele zámku V. Tiegla z Lindenkronu, kterou vytvořil sochař Václav Práchner.
Současnost
Dnešní podoba Sázavského kláštera je otevřenou čítankou uměleckých slohů od 11. století až do novověku. Odráží se v ní tisícileté dějiny naší země až po současnost. Částečky dřeva z prvních poustevnických stavení spočívají ukryté pod podlahami východního křídla kláštera i kostela. Důkaz prvního vzmachu Čech i sázavského kláštera v duchu románském najdete díky základům kostela sv. Kříže na severní zahradě. Velebnost gotiky spojenou s nikdy již se neopakující slávou Čech za císaře Karla IV. nepřehlédnete díky k nebesům směřujícím obloukům arrasovských pilířů a monumentální věží, v interiérech kláštera Vás okouzlí ztvárnění kapitulní síně. Pozdní již poněkud zklidněné baroko K. I. Dientzenhofera k Vám promluví v kostele sv. Prokopa nebo v refektáři uvnitř kláštera. Budete-li pozorní, zahlédnete i barokní výzdobu zjemnělou rokokem. Hru stylů Vám doplní pohled na zámecký klasicistní šat - fasády kláštera a zámeckou vyhlídkovou věž.
Opati a správci Sázavského kláštera
Na začátku 11. století přišel do sázavské krajiny poustevník Prokop. Zde stranou od lidí chtěl tento vzdělaný a úspěšný slovanský kněz a mnich, podobně jako kdysi pouštní otcové, vést život modlitby, poznávat své slabiny, překonávat je a utkávat se ve vnitřním boji s duchem Zla. Záhy se Prokop stal vzorem pro lidi, kteří ho chtěli následovat a kolem jeho osamělé poustevny vznikla malá poustevnická osada. Z osady se vyvíjí kolem roku 1032 za vlády a s podporou přemyslovského knížete Oldřicha benediktinský klášter se slovanskou bohoslužbou a vzdělaností. Zpočátku byl klášter bez opata, kterým se sv. Prokop zdráhal být. Chtěl žít a sloužit ostatním bez podpory institucionální autority úřadu. Pravděpodobně kolem roku 1035 za vlády Oldřichova syna knížete Břetislava I. sv. Prokop "konečně ustoupil oblomujícím prosbám a všelijakým laskavým i vlídným domluvám velmožů" (z románské legendy svatoprokopské Vita Sancti Procopii Minor) a stal se prvním opatem kláštera.
Slovanští mnichové v klášteře působili do roku 1096, kdy byli vyhnáni knížetem Břetislavem II. Následujícího roku byli do kláštera uvedeni latinští benediktini z Břevnovského kláštera.
Chronologický přehled opatů a administrátorů kláštera od jeho počátků až do zrušení kláštera Josefem II. v roce 1785
Jméno Od roku
1. Sv. Prokop 1035
2. Vít 1053
3. Jimram 1086
4. Božetěch 1092
5. Děthard 1097
6. Silvestr 1134
7. Božata 1161
8. Reginhard 1162
9. nejmenovaný ?
10. Blažej 1202
11. Jan I. 1276
12. Matěj 1321
13. Přibislav 1332
14. Albert 1354
15. Petr ze Zbýšova 1377
16. Jan II. 1405
17. Nevlas 1405
18. Michal 1431
19. Václav I. 1455
20. Jan III. 1487
21. Linhart 1488
22. Jan IV. ?
23. Josef 1535
24. Matěj Kožka ?
25. Petr II. 1560
26. Václav II. ?
27. Adam Polydor 1565
28. Martin Gallus 1569
29.Ondřej z Tomáškovic 1585
30.Stanis. Thomanides 1597
31. Jiří Štyrský 1606
32. Jiří Pavlín 1624
33. Prokop Tylek 1637
34. Jan Bílek 1650
35. Jiří Itali 1653
36. Jan Prokop Manner 1660
37. Jan de Belmonte 1663
38. Daniel I. Nigrin 1664
39. Řehoř Aulík 1680
40. Coelestin Jindřich 1680
41. Benedikt Grasser 1681
42. Aemilián Hlasivec 1696
43. Václav Košín 1703
44. Bonifatius Frič 1738
45. --
46. Anast. Slančovský 1744
47. Leander Kramář 1763