Benediktinské opatství s kostelem sv. Petra a Pavla
1721 - 1730, stavebník Antonín Pirmus, probošt rajhradský
V samotném srdci Moravy najdeme další místa, která kvůli Santinimu nesmíme vynechat. Už v roce 1048 bylo v Rajhradu u Brna zřízeno probošství řehole sv. Benedikta. Až do konce 17. století si tamní klášter zachoval původní románskou tvář, ale špatný stav budov způsobil, že bylo rozhodnuto o celkové přestavbě. V roce 1721 začal probošt Pirmus budovat areál podle návrhu architekta Jana Santiniho Aichla. Ten navrhl založit stavbu kláštera na dřevěných pilotách a roštu stejně tak, jak učinil předtím v Plasech. Eliminoval tak špatné podmínky v bažinatém terénu. Vlastní stavba probíhala poměrně rychle, za častého Santiniho osobního dozoru. Významnou stavbou je opatský chrám. Jeho půdorys je členěn do tří buněk se složitým klenebním uzávěrem nad každou z nich.
Rytmické dělení prostoru a modelování intenzity světla dává každé části kostela odlišnou estetickou kvalitu a přitom dokáže návštěvníka upoutat v centrální ose směrem k hlavnímu oltáři. Vlastní stavba chrámu byla hotova roku 1730 a o devět let později vysvěcena. Původní věže byly ponechány, ale později musely být zajištěny opěrnými pilíři. Klášter, jako jeden z mála zůstal plně funkční i přes Josefínské restrikce, aby se na něm nakonec tragicky podepsal rok 1950, kdy byl obsazen státní policií, mniši do jednoho odesláni do internačního tábora a areál předán Československé lidové armádě. Po čtyřiceti letech se do zruinovaného kláštera benediktínští mniši vrátili a pozvolna se snaží svými silami tento historický stavební klenot obnovit.
O počátcích kláštera rajhradského, nejstaršího a jediného benediktinského řádu na Moravě, se soudobé prameny nezachovaly. Ze dvou pozdějších listin (tzv. břevnovská falsa) pouze víme, že roku 1045 dne 18. října měl český vévoda Břetislav věnovat klášteru břevnovskému mezi jinými jakousi cellu, kterou kolem roku 1028 založil ke cti sv. apoštolů Petra a Pavla na opuštěném hradě, "jenž slove Rajhrad". O tři léta později byla tato cella přeměněna na skutečný klášter, který podle vůle zakladatelovy měl být jak v hmotném, tak v duchovním ohledu závislý na klášteře břevnovském. Tato závislost trvala až do roku 1813, kdy proboštství rajhradské bylo povýšeno na samostatné opatství. Nutno podotknout, že založení celly (snad poustevna, možná i kostelík) navazovalo na již dřívější existenci velkomoravského kostelíku, který podle tradice (ne stále ještě plně doložené) navštívili při své misi Konstantin a Metoděj. Z této celly byl zřízen 26. listopadu 1048 (viz tzv. zakládací listina Břetislavova, druhé falsum ze 13. století) podle stávajícího řádu církevního i zeměpanského skutečný klášter řehole sv. Benedikta. Kníže Břetislav předává existující slovanský klášteřík latinským mnichům snad na přímluvu poustevníka Günthera (Vintíře), původem Němce z Duryňska, který byl čilým diplomatem a dovedl obratně zasáhnout ve prospěch německé politiky. Bylo to totiž v době vzmáhajícího se vlivu latinského obřadu u nás nad obřadem slovanským a ani Břetislav se nemohl z tohoto vlivu vymanit, i když sám byl slovanskému obřadu nakloněn. Břetislavovo rozhodnutí se dá vysvětlit důvody politickými; založením kláštera chtěl usmířit papeže Benedikta IX., který ho pohnal k soudu pro porušení posvátných míst v Polsku.
Podle výslovné vůle Břetislavovy měl být nový klášter v úplné závislosti hmotné i duchovní na mateřinci břevnovském. Pro nedostatek listinných zpráv nelze bezpečně stanovit počet a posloupnost rajhradských proboštů ve starší době. Z těchto důvodů nelze zjistit ani počty řeholníků v nejstarších dobách. Těžko se zjišťuje jméno prvního představeného rajhradského kláštera. Podle začátečního písmene "M", které je uvedeno na "svědectví" z r. 1062, poslaném biskupu pražskému, že brněnský chrám na Petrově posvěcen byl r. 884 od sv. Metoděje, soudí někteří badatelé, že první představený rajhradského kláštera se jmenoval Matheus - Matouš. Roku 1740 tvrdil moravský stavovský menší písař rytíř Hoffer, že první rajhradský probošt se nazýval Maurus. Tento názor je pravdě bližší, protože jméno Maurus bývá v klášterech sv. Benedikta velmi časté. I přes závislost na mateřinci břevnovském bylo postavení představených rajhradského kláštera na určité úrovni a požívalo jisté vážnosti. Představení kláštera byli často bráni za svědky nebo za rozhodčí při různých záležitostech.
Růstu kláštera napomáhalo udělování různých privilegií a výsad ze strany zeměpanské. Markrabí Přemysl udělil r. 1234 Rajhradu svobody, jaké měl na Moravě klášter velehradský, Jan Lucemburský propůjčil r. 1327 klášteru hrdelní právo, které při něm zůstalo plných 400 let. Karel IV. potvrdil všechna privilegia udělená Břetislavem.
Během svého trvání byl klášter ničen různými vpády. Velmi těžce trpěl r. 1241 (tatarské vpády) a r. 1253 (uhersko-kumánské vpády na jižní Moravu). V tomto bouřlivém 13. století jenom kostel, vždy těžce upravovaný, musel být třikrát znovu vysvěcen.
Až do konce 17. století měl rajhradský klášter v podstatě románskou tvář. Špatný stav klášterních budov v této době způsobil, že se rajhradští mniši rozhodovali přemístit klášter na návrší u Rebešovic nebo na návrší před dnešním rajhradským nádražím. Tehdejší probošt Placid Novotný se nakonec rozhodl pro přestavbu klášterního areálu stojícího na původním místě. románská podoba klášteraVystavěl dvě věže a chystal se bourat starý kostel. Proboštova smrt však tyto záměry přerušila. To se psal rok 1690. Ale teprve r. 1721 začalo se s bouráním a s přestavbou kláštera do dnešní podoby. Probošt Pirmus začal po zbourání klášterního chrámu budovat areál podle návrhu pražského architekta Giovanni Santiniho-Aichla. Santiniho projekt byl realizován brněnským stavitelem Františkem Klíčníkem v hrubé stavbě za čtyři roky. Na vnitřní výzdobě se pracovalo další čtyři roky. Fresky v chrámové lodi a objektech kláštera maloval brněnský malíř Jan Jiří Etgens. V presbytáři, který byl přestavěn po zemětřesení v r. 1763, byla namalována nová freska Josefem Winterhalterem v r. 1770. Sochy jsou dílem Ignáce Lengelachera (bavorský mistr pracující v Mikulově), Ondřeje Schweigela, Josefa Břenka, Benedikta Edeleho a rajhradského řezbáře Ignáce Bergmana. Obrazy v chrámu postupně malovali Jan Jiří Etgens, Josef Führich, František Preis, Matěj Šťastný, J. L. Šichan.
Stavba chrámu byla hotova r. 1730 a o devět let později vysvěcena. Věže z roku 1691 byly ponechány, ale v roce 1728 musely být zajištěny opěrnými pilíři. Současně s chrámem byla stavěna po částech klášterní budova. projekt přestavby klášteraZhruba byla hotova za 50 let, úplně však až roku 1840, tedy přibližně za 120 let. Škoda jen, že při zpevňování základů nového kostela dřevěnou pilotáží bylo bezohledně obětováno vše z dřívější románské baziliky, která tak dlouho, třebaže po četných změnách, byla svědkem umění dřívějších generací. Dnešní klášterní areál nebyl však postaven přesně podle plánu. Chybí především trakt uzavírající na severní straně vnitřní nádvoří před vchodem do kostela. Vybudování rajhradského kláštera přispělo monumentální církevní stavbou k lesku protireformace v 18. století v našich zemích.
Od roku 1540 zasedali rajhradští probošti v moravském zemském sněmu. Dne 1. října 1687 nabyli rajhradští probošti od papeže Inocence IX. právo pontifikálií, tj. právo nosit mitru, kříž, prsten a berlu. Rajhradští benediktini se rovněž zasloužili o budování nemocnic, chudobinců, sirotčinců a škol. Roku 1623 zakládá probošt Jiří Vojtěch Kotelík v Rajhradě školu. Nad školou měl rajhradský klášter do 19. ledna 1914 patronát. Po celou dobu patronátu se klášter o školu staral, a jak praví Dr. Dudík ve svých Dějinách Moravy, škola získala věhlas, "který daleko přesahoval hranice Moravy". V prosinci 1903 povolil zemský sněm moravský na návrh zástupce zemského hejtmana, rajhradského opata Benedikta Korčiana, zřízení tří zemských sirotčinců na Moravě - německého v Moravském Krumlově a dvou českých v Rajhradě a ve Vsetíně. Rajhradský sirotčinec byl postaven v roce 1904. Benediktini ve prospěch sirotčince poskytli pozemek.
Zásluhou břevnovského opata Havla a rajhradského probošta Jindřicha jsou v Rajhradě roku 1465 zakládány vinice. Symbol vinařství v Rajhradě se roku 1554 dostává i do rajhradského znaku a pečeti. Břevnovská opatská ostrev (kus osekaného kmene stromu se třemi suky) je zkřížena s klíčem, který je symbolem horenského práva: zavírání a otevírání hory (vinice). S rozvojem klášterního viničního hospodářství souvisí postupné zvětšování vinic a budování vinného sklepa s "presshausem a lusthausem" (lisovnou) v barokním slohu. Tato stavba kopírovala Santiniho pavilony na klášterní prelatuře (1774). Stavba během času velmi zchátrala, v roce 1934 byla snesena její střední část a v roce 1960 byla nahrazena nynějším novým areálem.
V polovině 14. století se v klášteře začíná vařit pivo, což bylo v této době hlavně výsadou měst. Po určitou dobu vařily pivo v Rajhradě pivovary dva: klášterní a pivovar městečka. Díky tomu se začínalo v Rajhradě rozvíjet i chmelařství. Koncem 16. století se vařilo pivo pouze v klášteře. 14. století můžeme chápat jako století hospodářského rozvoje kláštera a celého klášterního panství.
Giovanni Santini Aichl (Jan Blažej Santini Aichl) se narodil pravděpodobně 3. února 1677, na den sv. Blažeje. Následujícího dne 4. února byl pokřtěn. Po sv. Blažejovi dostal druhé jméno, málokdy však užívané. Santini byl nejstarším synem Santini Aichla, kamenického mistra, narozeného v Praze roku 1652. Santiniho děd Antonín Aichl pocházel z Itálie z městečka Roveredo. Někdy na počátku 30. let sedmnáctého století přišel do Prahy. Zde se v roce 1635 oženil. Jeho ženou se stala Kristýna Ostová z Plzně. Antonín Aichl pracoval jako zedník na Malé Straně. Asi v polovině 17. století přesídlil na pražské Staré Město.
Janův otec Santini Aichl se již narodil na Starém Městě. Kmotrem mu byl významný italský stavitel Carlo Luragho. Vyučil se kamenickému řemeslu a v roce 1675 se oženil s Pražankou Alžbětou Thimovou. Jako zručný kameník získal práci na Hradčanech a po obdržení měšťanského práva na Malé Straně si zakoupil dům U tří hvězd na Pohořelci. To se psal rok 1685. V době zvýšené stavební aktivity v Praze Santini Aichl předčasně jako padesátiletý v roce 1692 umírá. Zanechává kromě nejstaršího syna Jana Blažeje dceru Alžbětu a syna Františka. Santini Aichl tesal v Praze kamenné architektonické články pro křižovnický kostel sv. Františka, východní trakt strahovského kláštera, arcibiskupský seminář. Pracoval i na budově Černínského paláce, vytvořil epitaf Humprechta Jana hraběte Černína z Chudenic v kapli sv. Zikmunda v katedrále sv. Víta. Roku 1696 vytvořil křtitelnici pro kostel v Kosmonosích.
Jan Santini Aichl byl příslušníkem třetí generace v Praze naturalizovaných italských kameníků a zedníků. Spolu se svým bratrem Františkem převzali do svých jmen otcovo jméno Santini. Tělesná vada Janova (podle písemných pramenů byl chromý) ovlivnila, že nepokračoval podle otcova vzoru, ale vyučil se malířem, pravděpodobně u Kristiána Schrödera. Jeho dcera Veronika Alžběta se stala v roce 1707 Janovou ženou. Od roku 1700 Jan Santini již samostatně projektuje a ve své činnosti navazuje na architekta J. B. Matheye, který rovněž začínal jako malíř. Jan některé Matheyho projekty převzal a dokončoval. Po roce 1705 byl Jan Santini natolik majetný, že si mohl koupit v Praze, v dnešní Nerudově ulici dva domy (Valkounský dům a dům U zlaté číše). Ve srovnání s tvůrčími úspěchy byl jeho rodinný život méně úspěšný. Ještě v dětském věku mu zemřeli tři synové a v roce 1720 umírá i jeho žena. Zůstala pouze dcera Anna Veronika. Krátce nato však sňatkem s Antonií Ignatií Chřapickou z Mohliškovic získává povýšení do šlechtického stavu. Tato skutečnost zajišťuje Janu Santinimu řadu významných zakázek. Ve druhém manželství se roku 1721 narodila dcera Jana Ludmila a o dva roky později syn Jan Ignác Rochus. Santiniho osobnost se těšila velké vážnosti. Jeho velké tvůrčí plány překazila předčasná smrt 7. prosince 1723, necelé dva měsíce před dovršením pouhých čtyřiceti sedmi let. Na vlastní tvůrčí práci měl Santini necelé čtvrtstoletí. V tomto období byl krutě pronásledován v osobním životě. Z tohoto pohledu je jeho dílo mimořádné a opravdu výjimečné.
Od poloviny 17. století se datuje úsilí rajhradského proboštství o povýšení na opatství. Santiniho práce začala v době, kdy Rajhradu svítala naděje na osamostatnění. Probošt Pirmus navazuje roku 1718 styky se Santinim a svěřuje mu veškeré projekční práce. Celkovou architektonickou koncepci Santiniho nám zachycuje kopie od zednického mistra Matyáše Rosy z roku 1775. Santini pojal svůj projekt opravdu velkoryse. Konventní chrám je obklopen čtyřmi kvadraturami, před západním průčelím je prelatura, na jihu pak konvent a na protilehlé straně jsou dva hospodářské dvory. Santiniho urbanistické řešení je postaveno na dvě na sebe kolmé osy symetrie. Do kostelní novostavby byly začleněny rozestavěné západní věže z konce 17. století. Chrám byl vkomponován do původních klášterních kvadratur.
Santiniho plány měl původně realizovat brněnský stavitel Mořic Grim. Tento stavitel byl odmítnut, protože požadoval odvodnění bažinatého terénu. Nakonec byl povolán František Benedikt Klíčník, který byl ochoten realizovat stavbu podle Santiniho projektu. Jeho snahy však selhaly, a tak nakonec musel po prohlídce staveniště rozhodnout sám Santini. Stavbu realizoval na pilotách a roštech "pro větší bezpečnost a pro ušetření větších nákladů". Bouráním presbytáře starého kostela začala roku 1722 stavba. Na podzim téhož roku začal brněnský tesař Jan Ebenberger s vazbou krovu a o rok později byla hrubá stavba pod střechou. Dvojice západních věží byla zpevněna v roce 1728. Zpevnění bylo zaměřeno proti případnému sesouvání. Roku 1739 vysvětil olomoucký biskup Jan z Lichtenštejna dokončený chrám.
Po umělcově smrti dokončoval stavbu rajhradského kláštera víděňský stavitel Ch. A. Oestl. Ten upravil západní průčelí chrámu tak, že narušil vertikalitu s gotizujícím principem ubývání hmoty směrem nahoru a kompozici na hlavní osu. Santiniho princip nebyl vídeňským stavitelem vůbec pochopen. Oestlovy úpravy se projevily i na severním průčelí. Srovnáme-li dochované Santiniho plány se skutečností, zjistíme, že vídeňským stavitelem byly dekorativním tvarováním oken potlačeny Santiniho gotizující prvky. V této souvislosti můžeme připomenout, že vliv Santiniho se projevil i na farním kostele sv. Kříže v Rajhradě, na sýpce v Rajhradicích a na kostelech sv. Jana Křtitele v Telnici a kostele a rezidenci v Ostrovačicích.
V chrámovém interiéru pracuje Santini s prvky, které uplatnil již ve svých dřívějších stavbách. Jsou to opět prvky, které jsou ve své podstatě převzaty z gotiky. Jedná se o zmnožené triumfální oblouky, které se v podélném prostoru opakují, a tak umocňují hloubku, rytmus a monumentalitu prostoru. Celkovému výrazu monumentálního prostoru napomáhají okenní dvojice tvořené spodními okny se záclonovitým záklenkem a oválnými okny nad nimi. Ve vztahu k okenním výřezům je komponován hlavní oltář a varhany na kůru. Procházíme-li rajhradským klášterním chrámem, můžeme konstatovat, že v Rajhradě uplatnil Santini všechny své známé prvky - svazky pilastrů, polosloupy, zmnožené triumfální oblouky rámující průhledy do vedlejších prostorů a gotizujícím způsobem vertikálně a hloubkově rytmizují prostor.
V dispozici klášterního chrámu se Santini průkazně inspiroval Guariniho neprovedeným plánem pro kostel P. Marie Etingské v Praze z roku 1679. Z tohoto a dalších hledisek zaujímá rajhradský klášterní chrám významné místo v proudu tzv. postguariniovské architektury.
V 70. letech 18. století byly kolem kláštera vysázeny aleje. Součástí kláštera jsou i zahrady. Uprostřed kvadratury dnes vyniká tzv. Rajská zahrada.