Milosrdný a milující Bůh nám seslal v různých dobách mnoho proroků. Každý známý národ měl jednoho nebo více proroků. Všichni proroci Boží byli muži dobrého charakteru a vysoké cti. Byli připraveni a vybráni Bohem, aby předávali lidstvu Jeho poselství. Jejich čest a pravdomluvnost, jejich rozumové nadání a mravní čistota osobnosti jsou nepochybné. Byli neomylní v tom, že nepáchali hříchy a neporušovali Zákon Boží. Ale podobně jako smrtelníci mohli v některých lidských záležitostech a rozhodnutích učinit neúmyslné chyby. Jejich soukromé úsudky nebyly vždy nezbytně pravdivé.
Skutečnost, že Bůh takové proroky seslal, jasně prokazuje silné spojení mezi nebem a zemí, mezi Bohem a člověkem. Znamená to, že člověka lze napravit a že v něm spočívá mnoho dobra. Smysl proroctví spočívá v potvrzení toho, co člověk již ví nebo vědět může, a v seznámení se skutečnostmi, které dosud nezná nebo znát nemůže. Pomáhá rovněž člověku najít přímou stezku Boží a konat dobro a vyhýbat se zlu. Proroctví je skvělým výrazem lásky Boha vůči jeho stvořením a jeho vůle vést je správnou cestou víry a správného chování. Pojem proroctví zdůrazňuje jeho spravedlnost k člověku, protože On mu ukazuje správnou cestu, a teprve pak ho volá k zodpovědností za jeho skutky. Prostřednictvím proroků Bůh varuje a jestliže člověk nedocení nebezpečí svých špatných skutků, pak je jeho chování potrestáno. Je to v plném souladu s láskou Boží a spravedlností Boží a s hodnotou a schopnostmi člověka, který je zodpovědný svému Pánu.
Zdrojem proroctví a patronem všech proroků je jeden a týž: je to Bůh. Cílem proroků je sloužit Bohu, seznámit člověka s Bohem a jeho Božím učením, nastolit pravdu a dobro, pomoci člověku, aby si uvědomil skutečný smysl své existence, a pomoci mu smysluplně žít. Z uvedených vět vyplývá, že muslimové mezi proroky nerozlišují a že přijímají jejich učení jako souhrnné a vzájemně se doplňující. A to je důvod, proč muslimové věří ve Svatá Písma a proč přijímají všechny proroky Boží tak, jak to už bylo popsáno.
Instituce proroctví v Islámu není ve zjevených náboženstvích neznámá, vidíme ji například v judaismu a v křesťanství. V Islámu však zaujímá zcela zvláštní statut a má zvláštní význam.
Podle Islámu stvořil Bůh člověka ke vznešenému účelu: aby Ho uctíval a vedl ctnostný život podle Jeho učení a pod Jeho vedením. Jak by člověk znal svou roli a smysl své existence, kdyby neobdržel jasné a praktické pokyny, co Bůh chce, aby dělal? Objevuje se potřeba proroka. Proto si Bůh v každém národě vybral nějakého proroka, nebo více takových, aby zvěstovali Jeho poselství lidem.
Můžeme se zeptat: Jak byli proroci vybráni a kdo byl poctěn touto velikou poctou? Být prorokem je Boží požehnání a projev Jeho přízně, kterou může On seslat na koho se mu zlíbí. Když však přemýšlíme o různých poslech během historie, zjišťujeme, že se vyznačují třemi rysy:
- Prorok je nejlepší ve své společnosti z morálního i intelektuálního hlediska. Je to nezbytné, protože život proroka slouží jako model pro následovníky. Jeho osobnost by měla přitahovat lidi, aby snáze přijali jeho poselství, spíš než odpuzovat svým nedokonalým charakterem. Po tom, co obdrží poselství, je neomylný. To znamená, že se nedopouští žádného hříchu. Mohl se dopustit některých malých chyb, které se obvykle napravují prostřednictvím zjevení.
- Jeho činnost podporují zázraky, což dokazuje, že není podvodník. Tyto zázraky zaručuje moc a svolení Boha a odehrávají se obvykle v oblasti, ve které jsou prorokovi lidé mistři. Mohli bychom doložit citování hlavních zázraků třech proroků hlavních světových náboženství: judaismu, křesťanství a islámu. Mojžíšovi současníci vynikali v kouzlení. Takže jeho největší zázrak byl, když porazil nejlepší kouzelníky Egypta té doby. Ježíšovi současníci vynikali v léčitelství. Proto jeho zázraky bylo probouzet mrtvé k životu a léčit nevyléčitelné nemoci. Arabové, Mohamedovi současníci, byli známí svou výmluvností a skvělou poezií. Proto se hlavním prorokovým zázrakem stal Korán, něco podobného nedokázaly vytvořit ani celé legie arabských básníků a řečníků, přestože k tomu byli v Koránu opakovaně vyzýváni. A Mohamedův zázrak s sebou nese cosi zvláštního. Všechny předchozí zázraky byly omezeny časem a místem, byly tedy předvedeny určitým lidem v určitém čase. Ne tak Mohamedův zázrak - Korán. Je to univerzální a věčný zázrak. Poznaly ho předcházející generace a budoucí generace rovněž poznají jeho zázračnou povahu prostřednictvím jeho stylu, obsahu a povznesení ducha. Tyto atributy jsou pořád ještě zjistitelné, a proto dokazují božskou povahu Koránu.
- Každý prorok jasně říká, že to, co říká, nepochází od něho, ale od Boha pro dobro lidstva. Potvrzuje také to, co bylo zjeveno předtím a co může být zjeveno po něm. Prorok to dělá proto, aby dokázal, že jednoduše zprostředkovává poselství, které mu svěřil jediný pravý Bůh všech lidí a dob. Takže poselství má jedinou podstatu a slouží témuž účelu. Proto by nemělo odvádět od toho, co bylo zjeveno před tím nebo co může být zjeveno po něm.
Proroci jsou pro zprostředkování Božích pokynů a vedení lidstva nezbytní. Neexistuje žádný způsob, jak bychom se mohli dozvědět, jak jsme byli stvořeni. Co s námi bude po smrti? Existuje posmrtný život? Jsme zodpovědní za své činy? Jinými slovy, existuje za skutky spáchané během našeho života nějaká odměna nebo trest? Tyto a mnoho podobných otázek o Bohu, andělech, ráji, pekle atd. nelze zodpovědět bez přímého zjevení Stvořitele a Znatele neviděného. Tyto odpovědi musí být autentické a musí být vysloveny jedinci, kterým důvěřujeme a které uznáváme. Proto jsou poslové vždy ve svých společnostech vybráni podle morálního chování a intelektuálních schopností.
Proto muslimové nepřijali některé pomlouvačné biblické historky o prorocích. Například příběh o Lotovi, který se měl dopustit smilstva se svými dcerami, když byl opilý, nebo o Davidovi, jak poslal jednoho ze svých vůdců na smrt, aby si mohl vzít jeho manželku. Pro muslimy jsou proroci větší než naznačují tyto příběhy. Tyto příběhy nemohou být z islámského pohledu pravdivé.
Proroky podporuje svými zázraky Bůh a dává jim pokyny, jak potvrdit pokračování poselství. Obsah poselství zprostředkovaného proroky lidstvu lze shrnout následujícím způsobem:
- Jasná představa o Bohu: Jeho atributy, Jeho tvoření, co se Mu má a naopak nemá připisovat.
- Jasná představa o neviditelném světě, o andělích, džinech (duchách), ráji a peklu.
- Proč nás Bůh stvořil? Co od nás chce a jaká je odměna nebo trest za uposlechnutí či neuposlechnutí Jeho vůle?
- Jak máme řídit naše společnosti podle Jeho vůle? Jde o jasné pokyny a zákony, jejichž přesným a čestným uplatňováním docílíme šťastné a ideální společnosti.
Z výše popsané diskuse je jasné, že za proroky neexistuje žádná náhrada. Dokonce i za dnešního pokroku vědy je zjevení jediným autentickým zdrojem o nadpřirozeném světě. Vedení nezískáme ani od vědy, ani z mystické zkušenosti. První je příliš materialistická a omezená, druhá je příliš subjektivní a často zavádějící.
Někdo by se teď mohl zeptat: Kolik proroků seslal Bůh lidstvu? Přesně to nevíme. Jsme si jisti jen tím, co je jasně řečeno v Koránu, že Bůh seslal posla (nebo více) každému národu. Je tomu tak proto, že jedním z Božích principů je nikdy nevolat určitý národ k účtování, ledaže jim jasně řekl, co národ má, či nemá dělat. Korán se zmiňuje o jménech 25 proroků a naznačuje, že existovali i jiní, které prorok Mohamed nejmenoval. Mezi těchto 25 patří Noe, muž archy, Abrahám, Mojžíš, Ježíš a Mohamed. Těchto pět proroků je pět největších Božích poslů. Říká se jim "rozhodní" proroci.
Význačným rysem islámské víry v instituci proroků je, že muslimové věří a uznávají všechny posly Boží bez výjimky. Protože všechny proroky seslal jeden a tentýž Bůh k témuž účelu - vést lidstvo k Bohu - je víra v ně podstatná a logická; přijímat jen některé z nich a jiné zamítat by znamenalo mylnou koncepci role proroka nebo rasovou zaujatost. Muslimové jsou jediným lidem na světě, který považuje víru ve všechny proroky Boží za článek víry. Například židé odmítají Ježíše Krista a Mohameda (NMBŽ), křesťané odmítají Mohameda (NMBŽ) a ve skutečnosti odmítají Mojžíše, protože se neřídí jeho zákony. Muslimové je všechny přijímají jako posly Boží, kteří přinesli lidstvu vedení. Avšak zjevení, které tito proroci přinesli od Boha, bylo tak či onak překrouceno. Víra ve všechny posly Boží je muslimům nařízena v Koránu:
"Rcete: ‚Uvěřili jsme v Boha a v to, co seslal nám, i v to, co seslal Abrahamovi, Ismaelovi, Izákovi, Jakubovi a kmenům, i v to, co bylo dáno Mojžíšovi a Ježíšovi a v to, co bylo dáno prorokům od Pána jejich. My nečiníme rozdíl mezi nimi a do vůle Pána svého jsme odevzdáni!'" (2:136).
Korán pokračuje následujícími verši, které muslimům říkají, že je to pravá a nestranná víra. Jestliže ostatní národy věří v totéž, tak jdou toutéž cestou. Jestliže ne, pak se řídí svými rozmary a zálibami a Bůh se o ně postará. Čteme:
"Jestliže uvěří v něco podobného tomu, čemu vy věříte, pak půjdou po cestě správné; jestliže se však odvrátí, pak věru jsou v rozkolu. Však Bůh ti proti nim postačí, vždyť Bůh je věru slyšící, vševědoucí! Toto je pomazání Boží, a kdo lepší je než Bůh v pomazání? A Jemu sloužíme." (2:137-138).
Pokud jde o instituci proroctví, musí být objasněny přinejmenším dva důležité body. Jde o roli Ježíše a Mohameda jako proroků, protože zde obvykle dochází k mylnému výkladu.
Koránské pojetí Ježíše důrazně popírá koncepci jeho "božskosti" a koncepci "Syna Božího" a vykládá ho jako jednoho z velkých Božích proroků. Korán jasně říká, že zrození Ježíše bez otce z něho nečiní Božího Syna a zmiňuje se v této souvislosti o Adamovi, kterého stvořil Bůh bez otce a matky: "A podobá se Ježíš před Bohem Adamovi: Bůh stvořil jej z hlíny a potom mu řekl: 'Budiž!' a on byl!" (3:59)
Podobně jako ostatní proroci působil i Ježíš zázraky. Například probudil k životu a vyléčil slepce a malomocné, ale když konal tyto zázraky, vždy poukazoval na to, že jsou všechny od Boha.
Mylné koncepce Ježíšovy osobnosti a jeho mise si našly cestu mezi jeho následovníky, protože Božské poselství, které kázal, nebylo zaznamenáno za jeho života, došlo k tomu až po uplynutí asi sta let. Podle Koránu byl seslán dětem Izraele; potvrdil platnost Tóry, která byla zjevena Mojžíšovi, a přinesl také radostnou novinu o posledním poslovi, který přijde po něm.
A vzpomeň si, jak pravil Ježíš, syn Mariin: "Dítka Izraele, já jsem vskutku poslem Božím k vám, potvrzujícím pravdivost toho, co bylo přede mnou sesláno z Tóry, a oznamujícím vám radostnou zvěst o poslu, jenž přijde po mně a jehož jméno Ahmad bude." (61:6). (překlad jména Ahmad zní "chválený" a jde o jméno Proroka Mohameda)
Většina židů však odmítla jeho poselství. Spikli se proti němu a podle jejich názoru byl ukřižován. Ale Korán odmítá tento názor a říká, že Ježíš nebyl ani zabit ani ukřižován, byl pozvednut k Bohu. V Koránu je verš, který nepřímo říká, že se Ježíš vrátí a že všichni křesťané a židé v něj uvěří, než zemře. Tento názor podporuje i autentický výrok proroka Mohameda (NMBŽ).
Poslední prorok Boží, Mohamed, se narodil v šestém století křesťanské éry v Arábii. Až do jeho čtyřiceti let ho lid Mekky znal pouze jako člověka skvělého charakteru a vybraných způsobů a nazývali ho proto AL-AMÍN (důvěryhodný). On sám nevěděl, že se z něj brzy stane prorok a že obdrží poselství Boží. Vyzval modloslužebníky Mekky, aby uctívali jen jednoho Boha a přijali jej jako Jeho proroka. Zjevení, které obdržel, bylo uchováno během jeho života v paměti jeho společníků a bylo také zaznamenáno na palmové listy, kůži apod. Proto je Korán dneška tentýž jako Korán, který byl zjeven, nebyla změněna ani slabika, protože samotný Bůh se zasadil za jeho uchování. Korán si osobuje právo být knihou vedení pro celé lidstvo pro všechny časy a zmiňuje se o Mohamedovi jako o posledním prorokovi Božím.