Kostel sv. Františka Serafinského
(Křížovnické náměstí)
Ve své době nesmírně významnou architekturu kostela svatého Františka Serafinského, budovaného v letech 1679-1685 a až do poloviny dvacátých let 18. století postupně vybavovanou mobiliářem a uměleckými díly, navrhl pro Jana Bedřicha z Valdštejna, arcibiskupa a zároveň představeného řádu Křižovníků s červenou hvězdou, architekt Jean Batptist Mathey.
Arcibiskupovým záměrem bylo vybudovat v Praze kostel, který by odpovídal tehdejší soudobé římské architektuře. Takové zadání mu ovšem nemohl žádný z pražských architektů a stavitelů splnit. Úkolu se proto zhostil Mathey, oficiálně Valdštejnův dvorní malíř. Jak nám dnes dobře ukazuje nejen samotný kostel sv. Františka Serafinského, ale i početná řada dalších Matheyových staveb, rozhodně to byla šťastná volba. Ačkoli neměl Mathey patrně přímou zkušenost s navrhováním staveb, přesto jej lze označit za velmi erudovaného znalce římské architektury.
Jak nám dokládají archivní prameny, právě tento muž se také s největší pravděpodobností stal učitelem Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Víme že Santini stejně jako Mathey nemohl sám provádět své stavby, protože nebyl členem zednického cechu. Musel je proto svěřovat vyučeným stavitelům. Pochopiteln takový člověk nesměl ani školit učedníky. Jako vyučený malíř ale teoreticky mohl poskytovat školení malířské, což je patrně důvod, proč i Jan Blažej byl oficiálně nikoli architektem ale vyučeným malířem.
Samotná architektura křižovnického kostela není na první pohled Santiniho realizacím příliš podobná. Zatímco Santini doslova překypoval vlastními architektonickými nápady, Mathey spíše jen velmi poučeně pracuje s vybranými římskými tématy a motivy. Blízkost přístupů obou architektů je přesto silnější než se může na první pohled zdát. Především oba perfektně ovládají práci s klasickým řádovým tvaroslovím, kompozicí objemů staveb, rozvrhem fasád i suverénním utvářením prostorů. Santini i Mathey také výborně rozumí práci se světlem. Ne náhodou se ostatně často o architektonickém přístupu vrcholného baroka mluví jako o „sochařském“ či „malířském“. I v samotném Římě ostatně měla celá řada významných architektů původně jiné než architektonické vzdělání (malíři, sochaři, štukatéři).
Dalším styčným bodem je použití půdorysu s ikonografickým významem. V tomto případě je jedná o kříž, odkazujícím na titulárního světce svatého Františka a na jeho mystický zážitek, při kterém se mu právě svatý kříž nesený anděli zjevuje.
Kristův kříž je přitom také hlavní náplní umělecké výzdoby kostela, v různých souvislostech prostupujících například tématy jednotlivých oltářních pláten.