Jedna ze základních mnišských (ale i obecně křesťanských) ctností; duchovní nástroj k získání pravé svobody; vzdání se vlastní vůle a odevzdání se do rukou duchovního vůdce (starce). Základní úrovní poslušnosti je poslušnost před Bohem, poslušnost vůči Božím přikázáním a křesťanské víře (Řím 1,5). Křesťané se jako děti poslušnosti nemají přizpůsobovat žádostem a v poslušnosti pravdě mají očistit své duše Duchem, aby čistým srdcem nepokrytecky milovali bratry (1. Petr 1,14 a 22). Poslušnost vůči Pravdě se uskutečňuje skrze poslušnost před spásným apoštolským a svatootcovským učením pravoslavné Církve Kristovy. Poslušností se odevzdáváme do rukou Božích a skládáme své naděje v Boha. Poslušnost před Bohem, křesťanskou vírou a pravoslavnou naukou, se děje v poslušnosti – podřízením své vůle – vůči Bohem ustanoveným duchovním osobám v Církvi. Je třeba však opatrně rozlišovat, komu se odevzdám do rukou a do jaké míry (nebezpečí falešných či nezkušených duchovních vůdců). Jsou různé druhy konkrétní poslušnosti, kterou se odevzdáváme do rukou svému duchovnímu vůdci, - jiná je poslušnost křesťana vůči knězi (či biskupu), resp. zpovědníku, jiná je poslušnost mnicha vůči svému starci a jiná je poslušnost vůči duchovním zřením obdařenému starci (tzv. „prozorlivci" či „bohozřelému"; viz slovo „starec"). V monastýrech bývá specifická situace – většinou tam mají tradici zkušených zpovědníků a igumenů. Pro křesťany ve světě platí, že kněze bychom měli poslechnout ve věcech víry, církevní Tradice, mravnosti (základy křesťanského života dané Písmem a Tradicí) a církevní discipliny, – pokud se drží učení Církve. Starec, o kterém je všeobecně známo, že je obdařen milostí a dary od Boha k vedení lidí a léčení jejich duší, zná Boží vůli (nakolik mu ji Bůh zjevil), a proto se náleží poslechnout jej naprosto ve všem (neuposlechnutí takovéto duchovní rady by mohl být hřích); kdo od svého svěřence přijímá jeho naprostou poslušnost, nese i plnou odpovědnost za následky svých pokynů a potažmo za duchovní růst toho, kdo se mu svěří do rukou. Je však třeba velice obezřetně rozlišovat, komu se svěřit do rukou. Je bláznovstvím absolutně poslouchat někoho, kdo je ještě stižen vášněmi; pouze poslušnost k „duchovně vidoucímu" starci může (a musí) být naprostá. Nejprve musí člověk přivést ke spáse sám sebe, aby mohl převzít plnou odpovědnost za jiné. Co se týče poslušnosti vůči osobám, které nejsou „blahodatnými starci" (to je naprostá většina duchovních), pak máme nejen právo, ale i povinnost opatrně jejich rady porovnávat s Písmem a Tradicí Církve a neposlechnout, žádají-li něco, co se příčí učení Církve. Míře poslušnosti, kterou duchovní od svých svěřenců přijímá, je úměrná míra odpovědnosti za jejich duchovní prospívání a spásu. (O problematice poslušnosti v dnešní době viz též 2. dodatek knihy "Moudrost pouštních otců".) Poslušnost církevním představeným a duchovním vůdcům je jedním ze základních mnišských slibů - někteří říkají, že nejdůležitějším (mnišské sliby - čistoty, chudoby a poslušnosti).