Plótínos se narodil v Egyptě r.204 a po rozmanitých studiích přešel přešel do Říma, kde založil filozofickou školu, kterou vedl až do své smrti v roce 270. Císař Gallienus a jeho manželka mu byli příznivě nakloněni a od obyvatelstva se mu dostávalo téměř pověrčivé úcty. Všichni jeho současníci shodně tvrdili, že byl člověkem pokorným, jemným a charakterově čistým, zcela oddaným hledání božského.
Podobně jako Platón rozlišoval svět na pomyslný (nadsmyslový), který je oddělen od světa smyslového (vnímatelného) řadou stupňů. Nejvyšší stupeň, to první (řecky to próton), je nejdokonalejší, nejplnější jsoucno povznesené nade vše ostatní, nad konečné a známé, i nad myšlení, konání a bytí. První vychází z Nejvyššího Dobra, z "jedna", vyzařuje z podstaty "jedna", plyne s naprostou nutností, ale nikoliv z potřeby. Pak přichází duch, rozum, který se obrací k tvůrci, aby jej myslil, nazíral a vytvářel tak další stupeň jsoucna, duševno (psyché). Duch obsahuje i poznávání sebe sama. Rozum v sobě chová ideje. Z ducha vychází světová duše, která v sobě zahrnuje ostatní duše, nebeskou, hvězdnou a lidskou. V duši jsou zárodečné formy vytvářející věci smyslového světa. Duše je dvojí, vyšší, která se obrací k duchu a nižší, která vede k přírodě, hmotě a tělu. Duše vytváří dále přírodu, hmotu, která je zároveň původním zlem a jeho příčinou.
Cíl života vidí Plótinos v tom, aby se člověk stal podobným Bohu. K tomu je třeba očistit duši od nečistoty, mírnit žádosti a afekty, překonat nesprávná mínění v praktickém životě a potom uskutečnit tytéž ctnosti v chování duše k duchu, který ji očistí od těla (řecky katharsis). Tento proces vrcholí v tom, že se pozbývá vědomí sebe sama (řecky extasis), jehož důsledkem je splynutí s Bohem. Duše se k tomuto splynutí dostává po stupních. Nejprve překonává vše tělesné (tedy vnímání afektů - diskursivní myšlení), pak přichází dialektika, prožívání krásy a nazírání rozumem (kontemplace) a ještě později přichází pohroužení v sebe sama a splynutí s Bohem. Extáze je dar milosti.
Z žáků Plótinových lze uvést Amelia Porfyria, který jeho učení rozvíjel po stránce etické a náboženské. Vystupoval proti křesťanům, napsal dějiny filozofie a úvod k Aristotelovým Kategoriím.
Pozdější stoupenci novoplatonismu rozvíjeli prvky teosofické a teologické. Novoplatonismus pronikl i do latinské literatury, hlavně komentáři a překlady.
Kromě Říma, kde působili bezprostřední Plótinovi žáci, se novoplatonismus rozšířil do syrské školy, jejíž hlavou byl Iamblichos (zemřel r.330) a do školy athénské, v níž vynikl Proklos (410 - 485).
Athénská novoplatónská škola byla prudce napadána postupně převládajícím křesťanstvím a to přes svou vnitřní příbuznost a právě pro ni. Oba směry se různými způsoby snažily vyjít vstříc hluboké náboženské potřebě doby.
Roku 529 císař Justinián uzavřel athénskou Akademii, která existovala od dob Platóna, zabavil její majetek a zakázal veškeré další vyučování řecké filozofie.
V Západořímské říši byl posledním významným učitelem řecké filozofie Boqthius, který se narodil r.480 a v roce 525 byl z politických důvodů popraven na příkaz gótského křesťanského krále Theodoricha. Byl nazván "posledním Římanem a prvním scholastikem".