Platón se narodil roku 427 př.n.l. v jedné z předních aténských rodin. Bylo mu 20 let, když jeho životní cestu překřížil Sókratés a rozhodujícím způsobem ho navždy ovlivnil. Platón se vzdal literárních pokusů a věnoval se filozofii. Osm let byl Sókratovým žákem. Pod otřesným dojmem Sókratova odsouzení a popravy své rodné město opustil, na přechodnou dobu odešel do Megary. Později podnikl rozsáhlé cesty, které ho údajně zavedly až do Egypta, kde se seznámil s tamnějším náboženstvím a učeností egyptských kněží. Snad pronikl i dále na východ a poznal moudrost Indů, neboť mnohé v jeho díle to potvrzuje. Delší dobu pobyl v řeckých koloniích, v jižní Itálii a Sicílii, kde navázal úzké vztahy s pýthagorejskou školou a získal podněty pro své pozdější myšlení. Nějaký čas se zdržoval v Syrakusách na dvoře tyrana Dióna, kterého se bezvýsledně snažil získat pro své ideje. Roku 387 př.n.l. otevřel ve své zahradě v Athénách školu, která ještě po staletí měla existovat jako "platónská Akademie". Zde vyučoval bezplatně okruh žáků, kteří se kolem něj brzy shromáždili. Žil zcela touto činností, kterou přerušoval jen příležitostnými ale marnými cestami do Syrakus. Dosáhl věku 80 let a zemřel uprostřed práce.
Platónova díla
Činnost Platónova učitele Sókrata spočívala výlučně v bezprostředním působení na spoluobčany rozhovorem a řečí, ze které se od něho nedochovala ani řádka. Stejně tak pro Platóna těžiště jeho působení spočívalo v ústním výkladu.
Nicméně pro nás jsou Platónovy spisy jediným pramenem poznání jeho filozofie. Psal je více než pět desetiletí a jednotlivé problémy jsou v nich probírány tak, jak se Platónovi v příslušné době jevily. Platónova díla mají vesměs formu dialogu. V prvních dialozích, sepsaných brzy po Sókratově smrti, vystupuje Sókratés jako hlavní postava. Je přirozeně obtížné rozlišit, kolik z toho, co Sókratés říká, pochází z jeho vlastních výroků a nakolik Platón jen použil jeho postavu, aby vyslovil své vlastní myšlenky. Nejdůležitější Platónovy dialogy jsou následující:
Řecký filosof, zakladatel pojmové spekulativní filosofie. Jeden z vůbec největších myslitelů v dějinách filosofie. Pocházel ze vznešeného aristokratického rodu, mezi jeho předky patřil mj. básník a reformátor Solón (7.-6. stol. př. n. l.). Po nezdaru v Syrákúsách se odvrátil od svého původního záměru stát se politikem a nalezl útočiště ve filosofii.
Byl nesmírně vnímavý a citlivě reagoval na všechny filosofické myšlenky, s nimiž se setkal. Nejvíce ho ovlivnil jeho první učitel Sókratés, filosof, který zásadním způsobem změnil řecké představy o mravnosti a podstatě dobra. Později, během svých studijních cest po Středomoří, se seznámil s učením pýthagorejců o matematické podstatě světa a o nehmotné a nesmrtelné duši.
Po návratu do rodných Athén zde v roce 387 př. n. l. založil svou vlastní filosofickou školu, která dostala název 'Akadémie' a jejíž program zahrnoval matematiku, přírodovědu a dialektiku. Škola přijala právní formu náboženského společenství, stala se pospolitostí žáků a učitelů a po devět století patřila k neslavnějším "univerzitám" antického světa. Sám Platón v ní pracoval dlouhých čtyřicet let, až do své smrti.
Přednášel, hlásal své názory o ideálním uspořádání lidské společnosti, ale především psal další knihy. Byl vynikajícím stylistou, užíval poetické obrazy, příměry a filosofické mýty . Takřka všechna díla (pod Platónovým jménem se nám dochovalo 36 spisů, z nichž však kritika označuje část za nepravou a o autorství některých pochybuje) mají podobu dialogů (většinou jsou vedeny Sókratem jako tlumočníkem Platónových myšlenek, které nemají "vyjadřovat", ale být podnětem k vlastnímu filosofickému zamyšlení čtenáře). V nich usiloval zejména o přesné vymezení etických pojmů a rozvíjel, neustále rozpracovával a zdokonaloval své hlavní téma - učení o nehmotných idejích. Jedná se o první skutečně idealistickou filosofii v dějinách evropského myšlení, hmota je v ní totiž podle Platóna naprosto druhořadá.
Základní a skutečnou podstatou světa je říše dokonalých, nehmotných idejí. Právě proto, že jsou naprosto dokonalé, nepotřebují se nijak vyvíjet, nemění se, jsou nehybné a věčné. Nejvyšší je idea dobra (v hmotném světě se připomíná v podobě ideálu krásy), která umožňuje bytí i poznatelnost ostatních idejí. Během svého života ale nikdy nevidíme ideje přímo. Naše vnímání je zastřené, nedokonalé a zamlžené. Místo idejí vidíme jen jejich stíny - a to je právě náš hmotný svět. Hmotné věci jsou tedy pouhým odrazem, rozmazaným stínem idejí. Jsou nedokonalé, a proto jsou proměnlivé a mohou se jen snažit alespoň trochu přiblížit k ideální dokonalosti svých nehmotných vzorů. Tato touha je vlastní všem věcem na světě. Trochu kamenům, více stromům a ještě více lidem. A nejvíce ze všech lidí touží po dokonalosti filosofové. Neboť ti jsou podle Platóna nejrozumnějšími a nejvyspělejšími členy lidské společnosti. Pouze jejich myšlení je tak jasné, že dokážou prohlédnout závojem a rozpomenout se na svět idejí, z něhož nesmrtelná lidská duše pochází. Proto by právě také filosofům měla být svěřena vláda v ideálním státě, o kterém Platón sní.
Uspořádání společnosti bylo pro něj otázkou zcela zásadního významu, hlásal vládu moudré elity. V ideální obci dále mají být vznětliví, ale stateční strážci (chránící obec) a žádostiví výrobci (rozmnožující materiální statky). Platónovy představy ideální společnosti ovlivnily evropské myšlení víc, než většina lidí tuší. Od něj pochází myšlenka sociálního státu, jako první hovořil o třídním boji a vehementně prosazoval rovnoprávnost žen (a to i přesto, že považoval ženy za méně dokonalé tvory). Jeho úvahy o tom, že děti se mají učit hraním, později inspirovaly Komenského i celou dnešní pedagogiku. Nejvýznamnějším přímým žákem Platóna byl Aristotelés ze Stageiry, jenž ovšem učení o ideách podrobil kritice. Ve 3. století pak na Platónovo učení navázal novoplatónismus, ve středověku Augustinus a v renesanci 'Akademie florentská'.
Platónovy spisy
Platónovo myšlení prošlo dlouhým vývojem. Žádný z jeho spisů neobsahuje ucelený výklad jeho filosofie. Jednotlivá díla řeší vždy jen dílčí problémy. Spisy jsou nejčastěji psány formou dialogu, výjimkou je Obrana Sokratova a Listy. Doba vzniku jednotlivých dialogů není známa, lze jen přibližně určit jejich posloupnost.
Jak už bylo řečeno, Platónovo myšlení nebylo od začátku stejné, ale měnilo se pod různými vlivy. Jako jisté zjednodušení se přejímají tři, někdy čtyři stádia:
a) V prvním (sokratovském) byl Platón pod vlivem Sokrata, objevuje se u něj kritičnost, skepse vůči zdánlivým jistotám a přistupuje tak i k etické problematice zkoumané Sokratovými dialektickými metodami. Dá se říci, že v tomto období Platón hájí Sokratovu památku a představuje jeho učení.
b) Druhé období (konstruktivní) je pro Platóna nejklasičtější, neboť právě v této době vzniká jeho filosofie idejí. Platón převzal názory o nesmrtelnosti duše a jejím převtělování, o těle jako o hrobu duše a hledá ve svých pracích pozitivní řešení problémů a nalezení konečných jistot.
c) Období třetí (období stáří nebo též kritické) je charakteristické tím, že Platón doplňoval, modifikoval nebo i odmítal své dřívější názory.
Platónova díla:
- I. období:
Lachés - pokus o definici statečnosti
Charmidés - zkoumá uměřenost
Euthyfrón - dialog o tom, co je zbožné a co již ne
Lýsis - o přátelství a lásce
Kritón - Sokratův příběh z vězení - Kritón mu chce pomoci ven, ale Sokrates odmítá, neboť by se tak prohřešil proti zákonům
Hippiás Menší - o lži, o chybách (člověk chybuje z nevědomosti, nikoli ze zlé vůle)
Hippiás Větší - o krásnu, je to v podstatě parodie na mnohomluvnost sofisty
Ión - dialog o poezii
Obrana Sokratova (Apologiá Sókratús) - tři fiktivní Sokratovy řeči před soudem, který ho nakonec odsoudí k smrti
Gorgiás - polemika se sofisty, odsuzuje řečnictví jako nástroj osobního prospěchu
Prótagorás - další útok proti sofistům - jediná ctnost je vědění
- II.období
Menón - cestou k vědění je rozpomínání duše, která již všechno viděla ve svých minulých převtěleních
Kratylos - o podstatě řeči
Euthydémos - proti rétorické eristice
Menexenos - polemika s rétory
Hostina
Faidón - o Sokratově žákovi, který vypravuje o posledních hodinách Sokrata
Ústava (Políteiá) - 10 knih o ideálním státě
Faidros - Sokratova oslava Eróta jako dárce božského šílenství a původce růstu duše až k idejím
Parmenidés - o problémech Sokratova učení
Theaitétos - o vědění
- III.období
Sofistés - navazuje na poslední dílo druhého období
Polítikos - o dokonalém státníkovi
Filébos - o tom, zda hledat dobro (tedy vrcholný cíl života) v rozkoši nebo ve ctnosti
Týmaios - výklad Platónovy přírodní filosofie
Kritiás - nedokončené pokračování Týmaia, hlavně o civilizaci na Atlantidě
Zákony (Nomoi) - nejdelší Platónovo dílo (12 knih) uveřejněné až po jeho smrti, probírá podstatu, použití a účinnost zákonů