Paj-čang čching-kuej
čín. (jap. Hjakudžó šingi); dílo obsahující pravidla pro život mnichů v zenovém klášteře (tera), sestavené čínským čchanovým mistrem Po-čang Chuaj-chajem (Hjakudžó Ekai); bylo redigováno mnichem Te-chuejem (Tokuki). Pravidla stanovená v tomto díle jsou platná dodnes.
Paj-lien-cung
čín.; viz škola Bílého lotosu
Paj-lien-še
čín.; viz škola Čisté země
Pao-lin-s´
čín. (jap. Hórindži); buddhistický klášter v jižní Číně postavený kolem roku 504, v němž žil po jistou dobu Chuej-neng (Enó), 6. patriarcha čchanu, a který je tudíž nejznámějším klášterem v Číně.
páramitá
sa., dosl.: "to, co dosáhlo na druhý břeh", transcendentno. Páramity, překládané všeobecně jako "dokonalosti", je označení ctností, jež bódhisattva během své pouti neustále zdokonaluje (bhúmi). Počítá se k nim šest vlastností:
- dánapáramitá (štědrost);
- šílapáramitá (mravnost);
- kšántipáramitá (trpělivost;
- vírjapáramitá (ráznost);
- dhjánapáramitá (rozjímání);
- pradžňápáramitá (moudrost).
K nim se ještě řadí další čtyři ctnosti, jež byly pojaty do kánonu teprve později:
- upájakaušalapáramitá (zručnost v prostředcích);
- pranidhánapáramitá (zaslíbení);
- balapáramitá (vynaložení desatera sil);
- džnánapáramitá (znalost správné definice všech dharm).
Dánapáramitá spočívá v dobročinnosti a rozdávání hmotných a duchovních statků. To znamená být též milosrdný a přátelský a získané zásluhy si neponechat pro sebe, ale obětovat je na vysvobození ostatních bytostí. Šílapáramitá zahrnuje správné chování, umožňující zničení všech vášní a zajišťující příznivé znovuzrození v zájmu osvobození jiných bytostí. Kšántipáramitá označuje trpělivost a shovívavost, pramenící z pochopení, že všechny nesnáze bytostí mají své příčiny. Vírjapáramitá je odhodlané úsilí, jež se nedá ničím zvrátit. Dhjánapáramitá zde znamená rozjímání jako cestu, jak odstranit iluzi já a nepovažovat se za odděleného od ostatních bytostí. Pradžňápáramitá představuje uskutečnění nejvyšší moudrosti.
parinirvána
sa. (pa. parinibbána); naprosté vyhasnutí, synonymum pro nirvánu. Parinirvána bývá často ztotožňována s posmrtnou nirvánou (nirupadhišéšanirvána), avšak může označovat též nirvánu nastávající ještě před smrtí (sópadhišéšanirvána). Mnohdy též výraz parinirvána znamená pouze smrt mnicha či mnišky.
patriarcha
(čín. cu-š´, jap. sošigata) v čín. a jap. buddhismu zakladatel školy a jeho následovníci v šíření učení; viz též sošigata
Pej-cung-čchan
čín. pro severní školu čchanu; více viz jižní škola
pět druhů zenu
klasifikace nejdůležitějších kategorií zenu, kterou vypracoval raný čínský čchanový mistr Kuej-feng Cung-mi (Keihó Šúmicu). Pojem "zen" je v tomto souboru obecně používán pro meditační cvičení. K pěti druhům zenu patří:
- bonpu zen (jap. bonpu či bompu: "prostý, neosvícený člověk"); jakýkoliv způsob zazenu bez náboženské motivace, praktikovaný např. pro tělesné nebo duševní zdraví.
- gedó zen (jap. gedó: "cesta mimo"); označuje způsob zenu, který patří k náboženství a sleduje učení, avšak leží mimo buddh. nauku. Do této kategorie spadají např. jóga či křesťanské rozjímání. Ke gedó zenu též patří meditační praktiky, jež vedou k rozvoji nadpřirozených sil a schopností.
- šódžó zen (jap. šódžó: "malý vůz", sa. hínajána); způsob zenu, který vede ke stavu mušindžó, při němž je uhašeno smyslové vnímání a vědomí. Kdo prodlévá v mušindžó, nedojde po smrti znovuzrození. Jde tedy o způsob vymanění se z koloběhu zrození (sansára). Protože je šódžó zen založen na nabytí vlastního vnitřního míru, není na rozdíl od dvou posledních způsobů zenu, podle názoru přívrženců zenového buddhismu, který patří k mahájánskému buddhismu, ve shodě s nejvyšším Buddhovým učením.
- daidžó zen (jap. daidžó: "velký vůz", sa. mahájána); ústřední ideou daidžó zenu je vhled (kenšó, satori) a uskutečnění velké cesty v běžném životě mudžódó no taigen). Zen v mahájánském smyslu znamená dosažení vhledu, sepětí a jednoty se všemi tvory a praktikování "velkého vozu" v běžném životě pro blaho všech bytostí.
- saidžódžó zen (jap. saidžódó: "nejvyšší a nejznamenitější vůz"); při této nejvyšší formě zenového cvičení jsou cesta a cíl sloučeny v jedno. Zazen zde není chápán jako prostředek k dosažení osvícení, ale jako zpřítomněná představa buddhovské přirozenosti (buššó), které sídlí v každé bytosti. Říká se, že tento druh zenu ovládali všichni buddhové minulosti. Je nejvyšším cílem a završením zenu. Tato praxe, též zvaná šikantaza, byla zvláště doporučována Dógenem Zendžim.
Často zastávaný názor, že daidžó zen označuje praxi školy Rinzai a saidžódó praxi školy Sótó, není zcela správný, neboť daidžó a saidžódó zen se navzájem ovlivňovali a prolínaly. Obě formy jsou praktikovány u obou škol. V rinzaiovém zenu je větší důraz kladen na získání vhledu prostřednictvím kóanu, zatímco Sótó dává přednost praktikování šikantazy.
pět stupňů (osvícení)
(jap. go i, čín. wu-wej); klasifikace stupňů osvícení (též kenšó, satori) podle dosažené hloubky, vypracované čínským čchanovým mistrem Tung-šan Liang-ťieem (Tózan Rjókai); více viz mistr Tung-šan Liang-ťie.
Pchu-tchi-ta-mo-s´-sing-lun
čín. (jap. Bodaidaruma šigjóron); raný spis zenu, který je připisován Bódhidharmovi, 1. patriarchovi zenu v Číně.
Pi-jen-lu
čín. (jap. Hekiganroku), dosl.: "Zápisy od zelenomodré (nefritové) skály"; vedle Wu-men-kuanu nejdůležitější z velkých sbírek kóanů zenové literatury a zároveň nejstarší z nich. Do dnešní podoby byla sestavena v první polovině 12. stol. čínským čchanovým mistrem Jüan-wu Kche-čchinem (Engo Kokugon). Použil při tom sbírku 100 kóanů, které byly sebrány, uspořádány a opatřeny příslušnými poznámkami a chvalozpěvy (džu) asi o století dříve čchanovým mistrem Süe-tou Čchung-sienem (Seččó Džúken). Tyto chvalozpěvy, básně v klasické čínské poetické formě, jsou nejen nejslavnější svého druhu v zenové literatuře, patří též k vrcholům čín. umění inspirovaného buddhismem. Jüan-wu, jenž vzal Süe-touův text jako kostru, připojil k němu následující textové oddíly: odkaz (čín. čchuej-š´, jap. suidži), který zaměřuje pozornost posluchače na jádro příslušného kóanu; poznámky (jap. jakugo) ke kóanu; vysvětlivky (čín. pching-čchang, jap. hjóšó) ke kóanu; poznámky a vysvětlivky ke chvalozpěvu. Protože má text tolik rozličných vrstev, je Pi-jen-lu jedním z nejkomplexnějších spisů zenové literatury.
Na základě této komplexnosti Pi-jen-lu i literární rafinovanosti textu oceňují mnozí zenoví mistři formálně jednodušší Wu-men-kuan více, neboť podle jejich mínění jde k věci příměji a prostěji. Nebezpečí, které v sobě skrývá literární krása "Zápisů od zelenomodré skály", viděl již čchanový mistr Ta-chuej Cung-kao (Daie Sókó), Jüan-wuův žák a pokračovatel v dharmě (hassu). Když zpozoroval, že se jeho žáci uchylují k tomu, že se spíše kochají doslovným zněním textu, než by se snažili o bezprostřední zažití jeho pravého obsahu, dal shromáždit a spálit všechny dostupné exempláře Pi-jen-lu. Při veškeré úctě před vynikající prací svého mistra, leželo mu přežití jeho dharmy více na srdci než zachování jeho spisu.
"Naštěstí" pro pozdější generace zůstal největší díl tohoto cenného textu dochován v několika, i když neúplných kopiích. Z nich mohl čchanový laik Čang Ming-jüan na počátku 14. stol. až na některé pasáže úplný text zrekonstruovat.
pradžňá
sa. (čín. pan-žuo, č´-i, jap. hannja), dosl.: "vědomí, moudrost"; ústřední pojem mahájány, který označuje nikoli pojmově a intelektuálně zprostředkovanou moudrost, nýbrž bezprostředně zakoušenou, intuitivní moudrost, jejímž rozhodujícím momentem je postižení a pochopení prázdnoty (šúnjatá), jež tvoří pravou podstatu světa. Uskutečnění pradžni bývá mnohokrát kladeno naroveň dosažení osvícení a představuje jeden z podstatných znaků buddhovství. Pradžňá je jednou z dokonalostí (páramitá), jež na své životní pouti (bhúmi) uskutečňuje bódhisattva.
prázdnota
viz šúnjatá
Pu-taj che-šang
čín., dosl.: "Mnich s plátěným pytlem" (pu-taj: "měšec, pytel", che-šang je čín. titul buddh. mnichů); čínský mnich (zemř. 916 nebo 917). Jeho jméno se vztahuje k tomu, že s plátěným pytlem na almužny na zádech táhl vesnicemi. S Pu-tajem jsou spjaty četné příběhy, jež ho zobrazují jako divotvorného podivína, v jehož skutcích je vyjádřen duch čchanu. Teprve ve své poslední hodince dal poznat svou pravou totožnost jako inkarnace budoucího Buddhy Maitréji. V čín. klášterech byl zobrazován jako smějící se Buddha. Pu-taj je ztělesněním ideálu čchanového buddhismu zobrazeného v desátém z deseti vyobrazení buvola (džúgjú no zu).
Pu-taj, jehož vlastní jméno bylo Čchi-cch´, žil v dnešní provincii Če-ťiang. U obyvatelstva se těšil velké vážnosti, protože dovedl předpovídat počasí. Spal-li na mostě nebo na ulici, dalo se očekávat pěkné počasí; jestliže si však vzal sandály a hledal přístřeší, mohlo se počítat s deštěm.
Jeho charakter ukazuje pro čchan typické záliby v paradoxech. Na otázku, jak je starý, odpověděl např.: "Tak starý jako prostor". Když se nacházel uprostřed tržnice, zeptal se ho kdosi, copak to zde činí. Odpověděl: "Hledám lidi". Také zázraky obklopovali jeho osobu: za sněžení dokázal spát venku, aniž cítil sníh na svém těle. Výrok, který učinil ve své poslední hodince, odhalil podle tradice totožnost jeho inkarnace Buddhy Matréji:
Maitréja, pravý Maitréja,
mnohokrát znovuzrozený,
čas od času se zjevující
mezi lidmi,
avšak současníci
ho nepoznávají.
Po své mrti se prý znovu objevoval v jiných částech Číny. Pozvolna začali mniši i laici, kteří si byli vědomi jeho oblíbenosti mezi lidem, zhotovovat vyobrazení mnicha s plátěným pytlem, z nichž se vyvinula postava Smějícího se Buddhy. Jeho podoba se dnes nachází v každém čínském klášteře.