Notre dame je pojmenování, které dostávají pouze významné katedrály. Notre dame není pouze katedrála v Paříži. Toto pojmenování mají všechny významné katedrály po celé Francii a liší se místem, kde se nacházejí, což tvoří právě jejich jedinečnost. „Našich dám“ je tedy více, ale pouze jedna je Katedrála Notre dame de Paris.
Katedrála Notre-Dame v Paříži je známá také pod názvem katedrála Panny Marie nebo Chrám Matky Boží. Podle druhého názvu jste jistě poznali, že právě tady se odehrává děj slavného díla francouzského romantismu - Chrám Matky Boží v Paříži od Victora Huga.
Katedrála Notre-Dame od jihovýchoduKromě tohoto Hugova příběhu tragické lásky Quasimoda a krásné Esmeraldy je katedrála svědkem významných historických událostí. V roce 1430 v ní byl korunován anglický král Jindřich VI. na krále francouzského, roku 1572 to byla svatba budoucího krále Jindřicha IV. s Markétou z Valois. Během Velké francouzské revoluce měla být katedrála zničena, naštěstí k tomu ale nedošlo, i když byla katedrála poškozena. O několik let později - v roce 1804 - zde proběhla slavná korunovace Napoleona I. (Bonaparte) papežem Piem VII., jejíž děj zachytil malíř Jacques-Louis David a toto velké dílo je dnes možné spatřit v nedalekém Louvru. Málokdo však ví, že Napoleon si korunu nasadil na hlavu sám. Velká rekonstrukce katedrály byla provedena v 19. století a měl ji na starost architekt Viollet-le-Duc.
Katedrála Notre-Dame v Paříži (doslova katedrála Naší Paní, česky označovaná jako katedrála Panny Marie nebo chrám Matky Boží), francouzsky Cathédrale Notre-Dame de Paris, je gotická římskokatolická katedrála, stojící na východní polovině ostrova Île de la Cité na řece Seině v Paříži. Je to domovská katedrála pařížské římskokatolické arcidiecéze a je považována za jeden z nejkrásnějších příkladů francouzské gotické architektury. Její stavba byla zahájena v roce 1163 a po 182 letech, roku 1345, byla dokončena. Patří i mezi skvosty celoevropské středověké architektury – hlavně pro svůj unikátní přechod od pozdně románské ke gotické architektuře. Je proslulá rovněž použitím vnějších opěrných oblouků obvodových zdí. Průčelí je zdobeno četnými sochami. Výška předních věží je 69 m.
Katedrála při vchodu ohromí svou velikostí (130 m délky, 50 m šířky, 35 m výšky) a je schopna pojmout až 9000 osob.
Válcové pilíře o průměru 5m rozdělují kostel na pět chrámových lodí. Galerie s dvouotvorovými okny obíhá nad arkádami a ve své klenbě je převýšena velkými okny, kterými do kostela proniká jemné světlo. Na každém konci příčné chrámové lodi jsou růžicová okna s nádhernými mozaikami z XIII. století. Růžicové okno nacházející se na severní straně obsahuje náměty ze Starého zákona a Pannu Marii s dítětem v jeho středu, zaslouženě proslavené svou nádhernou modří, která z nich září.
Z transeptu přechází do chóru, který má na svém vchodu dva pilíře. Pravý pilíř uchovává slavnou sochu Panny Marie ze 14. století, která se v minulosti nacházela v kapli svatého Aignana. V podloubí s paprskovitými kaplemi je uloženo mnoho hrobek. Po otočení se na konci katedrály směrem ke vchodu je vidět velké růžicové okno nad varhanami ze 17. století, obsahující měsíční znaky, zlozvyky a ctnosti.
Gotický sloh tří vchodů (pravděpodobně z roku 1220) je charakterizován přívětivějším náhledem a přístupem k přírodě. Předměty jsou zahnuty v jemnějších formách a dává volnost prostoru mezi jednotlivými postavami.
Na středním portále jsou výjevy Posledního soudu (oblíbený námět gotických umělců). Na pilíři, který vchod rozděluje, se nachází Ježíš Kristus, zatímco po stranách jsou panely se zosobněním zlozvyků, ctností a se sochami apoštolů. Zobrazení nebeského dvoru, ráje a pekla jsou vytesány po obvodu celého oblouku.
Pravý vchod, sv. Anny, byl postaven mezi lety 1160–1170, obsahuje reliéfy z 12. a 13. století a sochu sv. Marcela, biskupa Paříže v 5. století, na středovém pilíři. Po stranách jsou sochy biskupa Maurice de Sully a krále Ludvíka VII.
Třetí vchod, který je považován za nejhezčí, nejenom pro svůj epický tón, ale i pro okázalou velikost svých soch. Na středovém pilíři je Madona s dítětem již z moderního období. Ve vrchní části lunety jsou zobrazeny oblíbené náměty ikonografie života Panny Marie (smrt, velebení, nanebevzetí).
Zvony katedrály
Výška věží je 69 metrů a nachází se v nich celkem 5 zvonů. Největší je zvon Emmanuel, umístěný v jižní věži a mající hmotnost přes 13 tun. Právě tento zvon oznamuje celé denní hodiny a používá se i při zvláštních příležitostech a bohoslužbách. Zvon Emmanuel oznámil mj. také osvobození Paříže od fašistické nadvlády v noci na 24. srpna roku 1944. V únoru 2012 bylo odstraněno z věží šest zvonů (kromě zvonu Emmanuel všechny ostatní) a po instalaci nově odlitých zvonů počátkem března 2013 se 23. března 2013 poprvé od roku 1789 rozeznělo kompletně všech 9 zvonů tak jak byly až do Velké Francouzské revoluce instalovány.
Historie výstavby katedrály
Stavba katedrály Notre-Dame započala roku 1163 na přání biskupa Maurice de Sully na místě křesťanské baziliky, která v minulosti zabírala místo bývalého chrámu římského období, na největším z ostrovů Seiny. Na stavbě se podílela pravděpodobně první civilizovaná náboženská skupina Paříže.
Biskup Maurice de Sully započal budováním chóru. Během dalším let následovaly chrámové lodi a pak i průčelí, ukončena kolem roku 1200 biskupem Eudesem de Sully, avšak věže byly dokončeny roku 1245. Pokračovali konstrukcí kaplí v chrámových lodích a kaplí v chóru, čímž byl pověřen architekt Jean de Chelles. Kolem roku 1250 bylo dokončeno další průčelí, nacházející se na severním rameni příčné lodi, zatím co stavba průčelí jižního ramene byla zahájena o 8 let později. Kostel byl dokončen roku 1345.
Vzhledem k mnoha válkám, tak i zásahům člověka, se během staletí začal vzhled katedrály měnit. To především během Velké francouzské revoluce, kdy v roce 1793 měla být katedrála zcela zničena. Nové vysvěcení kostela proběhlo roku 1802 a v roce 1804 se zde konala velkolepá korunovace Napoleona I. Bonaparte papežem Piem VII. V letech 1844–1864 byla katedrála restaurována.
Průčelí katedrály Notre-Dame, mohutné a vznešené ve svém stylu a formách, je svisle rozděleno pilíři na tři části a vodorovně na dvě galerie ve třech pruzích, z kterých spodní má tři hluboké vchody. Nad nimi se nachází tzv. Galerie králů s 28 sochami králů Izraele a Judska. Pařížský lid, který právě v nich viděl představitele nenáviděných francouzských králů, je v roce 1793 srazil. Postupně byly opraveny a znovu umístěny na původní místa.
Střední část obsahuje dvě velkolepá okna, která sousedí s růžicovým oknem o průměru 10 m (postaveno mezi lety 1220–1225). Tento střední pás je dekorován sochou Madony s dítětem ve středu a sochami Adama a Evy po stranách. Nad nimi se nachází galerie úzkých překřižujících se oblouků a spojnice mezi dveřmi postranních věží, které nebyly nikdy dokončeny, ovšem i bez své špice zachovají podmanivou krásu vysokých oken.
Viollet-le-Duc dal průchod své fantazii a vznikl tak neskutečný svět démonů, dívajících se dolů k městu s ironickým nebo zamyšleným výrazem tváře, ptákům s fantastickými nebo neskutečnými formami a směšných postav potměšilých netvorů, které můžeme vidět na rozdílných nebo neuvěřitelných bodech katedrály. Posazeni na gotické ozdobné věžičce, téměř skryty za špicí nebo zavěšeni na prodloužené zdi, všechny tyto zkamenělé figurky se zdají být nehybné po století a jakoby přemýšlely nad osudem lidstva, které se hemží pod nimi.