Řád Německých rytířů řád vznikl během křížových výprav jako rytířský řád vedle řádu johanitů a templářů. Založili ho r. 1190 brémští a lübečtí občané při obléhání města Akkonu (dnes v Izraeli) jako řád špitální (Domus hospitalis Sanctae Mariae Teutonicorum in Jerusalem, r. 1198 schválen jako řád rytířský - Ordo Equitum Teutonicum). Řád spojoval službu ve zbrani a zbožnost s charitativními a hospodářskými aktivitami. Roku 1236 se inkorporovali Němečtí rytíři s Mečovými rytíři, čímž vzrostla jejich vojenská síla, kterou uplatnili v boji proti pohanským Kumánům v Sedmihradsku (1211-25), pohanským Prusům a Litevcům (13. stol., 1255 založili Královec). Po pádu Akkonu a ztrátě pozic ve Svaté zemi bylo sídlo nejvyššího představeného přeneseno nejprve do Benátek a r. 1309 do Malborku (Marienberg) ve Východním Prusku, který se stal centrem dokonale řízeného řádového státu. Expanzi proti polsko -litevskému státu ve 14. století ukončila porážka řádu v bitvě u Grünwaldu (1410), v níž na polské straně bojoval i Jan Žižka z Trocnova. Roku 1525 přestoupil řádový představený Albrecht Hohenzollernský k luterství a území se stalo pruským vévodstvím pod patronací Polska. V Českých zemích se řád objevuje krátce po r. 1200 a zřídil zde řadu komend. Majetkovou základnu řádu likvidoval Václav IV. v r. 1411, opět se v českých zemích objevili, zejména na severní Moravě, po bitvě na Bíle hoře (1620).