Maltézský řád (též Řád maltézských rytířů, zastarale-historicky Řád johanitů) je jeden z velkých rytířských duchovních řádů, vzniklý v 11. století na území křesťanského Jeruzalémského království ve Svaté zemi. Byl jedním z největších a nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. S jeho mocí a rozšířeností může být srovnáván už jen pouze Řád německých rytířů nebo dávno zaniklý Řád templářů. Jako Řád maltézských rytířů je označován od svého působení na Maltě, která mu byla věnována v roce 1530. Řád byl znám také pod různými názvy jako byli „johanité“, „špitálníci“, „svatojánští rytíři“, „hospitalité sv. Jana“, „řád sv. Jana“ apod. Během svého působení na ostrově Rhodos vešli ve známost také jako „rhodští rytíři“ a označení „maltézští rytíři“ získali až po přesídlení centra řádu na ostrov Malta. Sídlem řádu je dnes Řím.
Úřední název dnes je Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě (italsky: Sovrano Militare Ordine Ospedaliero di San Giovanni di Gerusalemme di Rodi e di Malta), původně Špitální bratři sv. Jana Křtitele Jeruzalémského (latinsky: Fratres hospitalarii s. Joannis B. Hierosolymitani), též Hospitalité sv. Jana v Jeruzalémě, Řád rytířů v Rhodu, Suverénní vojenský řád rytířů na Maltě, Rytíři hospitalité sv. Jana v Jeruzalémě; užívány byly i zkrácené názvy jako Hospitalité sv. Jana, Johanité, Maltézští rytíři, Suverénní řád Maltézských rytířů atd.
U kolébky řádu stál špitál sv. Jana Slitovníka v Jeruzalémě, založený kolem roku 1050 italskými kupci z Amalfi. Nemocnici, která byla schopna pojmout na 2000 nemocných především z řad poutníků, spravovali benediktini. Po příchodu křižáků se špitální bratrstvo začalo rychle rozmáhat. Zasvěcení špitálu bylo změněno na významnějšího sv. Jana Křtitele. 15. února 1113 papež Paschalis II. potvrdil bratrstvo jako církevní řád. Řehole řádu johanitů, potvrzená 1137, obsahovala prvky benediktinské i augustiniánské řehole, slib chudoby, celibátu, poslušnosti, povinnosti ochraňovat věřící, pomáhat potřebným a bránit Jeruzalém před muslimy.
Počátkem 12. století vznikly první pobočky řádu v jihoitalských přístavech pro poutníky ze všech zemí. Roku 1153 byly založeny první johanitské komendy v Německu, a asi 1250 v českém Kladsku. V té době začal mistr Raimund de Pui organizovat johanity podle vzoru templářů jako vojenské duchovní společenství. Šlechtičtí členové řádu byli ozbrojeni a vedle charity plnili také vojenské úkoly. Tak došlo v praxi života řádu k symbióze mnišství a rytířství, později převážil rytíř nad mnichem. Johanité se vedle templářů stali nejvýznačnějším vojenským faktorem ve Svaté zemi.
Úlohou řádu byla zpočátku péče o nemocné poutníky do Svaté země, se vzrůstajícím nebezpečím turecké expanze pak stále více i ochrana posvátných křesťanských míst v Jeruzalémě a poutních cest, především jejich vojenská obrana proti Seldžukům.
Členové řádu se dělili do třídy bojových rytířů, kněží a bratří ošetřovatelů. V čele řádu stojí velmistr (srovnej velmistry Maltézského řádu). Po rozpuštění Řádu templářů roku 1312 byla velká část majetku a pozemků tohoto řádu v evropských zemích věnována Řádu johanitů (později pak Maltézskému řádu), ne vždy se však dostala do jeho rukou.
V důsledku této skutečnosti se řád začal dělit do tzv. jazyků (jazyk přitom odpovídal spíše území, kde se nemovitosti řádu nacházely). Původně existovalo sedm jazyků: provensálský, auvergnský, francouzský, italský, aragonský, německý a anglický, roku 1492 pak vzniká osmý jazyk kastilský (odtržením od aragonského).
Po dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem roku 1187 přesídlil řád do Margatu, Akko, posléze na Kypr (1291), roku 1309 se pak usídlil na byzantském Rhodu (odtud pochází jejich dočasné pojmenování rhodští rytíři). Tady johanité vytvořili suverénní stát v čele s velmistrem, kde úspěšně rozvinuli svoji lékařskou praxi a péči o nemocné. Vybudovali také mocnou flotilu, která bránila dalšímu pronikání osmanských Turků Středomořím. Úspěšně odráželi pirátské nájezdy a zabránili dvěma invazím muslimů na Rhodos (1444 invazi egyptského sultána a 1480 invazi tureckých vojsk).
Jejich převaha ve východní části Středomoří se stala trnem v oku sílících osmanských panovníků. Roku 1522 obléhal osmanský sultán Sulejman I. Rhodos (k dispozici měl 400 lodí a 200 tisíc vojáků, zatímco řád disponoval jen 7 tisíci rytíři). Po šestiměsíčním obležení byl rytířům povolen odchod z ostrova.
Roku 1530 jim císař Svaté říše římské a španělský král Karel V. a papež Klement VIII. udělili v léno souostroví Malty za symbolickou povinnost odvádět jednoho maltského sokola ročně.
K výrazně důležitější roli řádu však patřil boj proti muslimským pirátům, kteří ze svých malých přístavů na severoafrickém pobřeží znepokojovali velký počet měst a osad na evropském pobřeží Středozemního moře. K nejznámějším korzárům patřil např. Chajruddín Barbarossa (zvaný též Khair ad-Din) a jeho bratr Oruč, později pirát Dragut, kteří stáli ve službách osmanských sultánů. Roku 1551 přepadli piráti ostrov Gozo na Maltě a unesli do otroctví 5000 až 6000 obyvatel ostrova (téměř veškeré obyvatelstvo), 1561 zajali katánského biskupa Niccolu Carraciolu, který cestoval na galéře Maltézského řádu.
Ve velké a krvavé bitvě zde řád po dlouhém obležení 1565 zvítězil nad osmanskými vojsky. Založil hlavní město a pevnost Vallettu a opevnil celý ostrov (pod vedením tehdejšího velmistra Jean Parisot de la Valette). V nově zřízené nemocnici byli ošetřováni pacienti z celé středomořské oblasti. Johanité vybudovali správní aparát. Pod jejich vedením se Malta stala suverénním státem.
Roku 1798 musel řád kapitulovat před Napoleonem Bonaparte, táhnoucím se svou armádou na své egyptské tažení (řídíce se svým heslem „nepozvedni meče proti bratru křesťanovi“), a usadil se na několik desetiletí v Rusku, přičemž ztratil během dalších desetiletí většinu svých převorství (tzn. pozemků a jmění) a tím i na významu.
Roku 1879 byl řád papežem Lvem XIII. znovu obnoven a má od té doby sídlo v Římě. Řád se dnes mezinárodně dělí do velkopřevorství, převorství a podpřevorství. Jeho dnešní činnost je převážně charitativního charakteru. V Česku byla první komenda zřízena ve 12. století a funguje nepřetržitě dodnes, i přesto že bylo za dob Protektorátu Čechy a Morava a později komunismu téměř nefungující. V čele Českého velkopřevorství stojí kníže velkopřevor, tento titul byl udělen Františkem Josefem I. a je na světě naprosto jedinečný. Členů Českého velkopřevorství je 140. Zatímco jinde jsou členy řádu výhradně šlechtici, v České republice je šlechticů jen asi 20 procent členů. Mezi členy řádu patří např. Karel Schwarzenberg.
Podle mezinárodního práva je Svrchovaný řád maltézských rytířů suverénním nestátním subjektem bez vlastního území (mezi znalci mezinárodního práva není tento názor zcela jednoznačný). Řád má dvě malá exteritoriální území (mimo sídla v Římě pak pevnost St. Angelo na Maltě), vydává vlastní mince a poštovní známky a má vlastní značku aut, udržuje plné diplomatické styky s 94 státy světa (včetně ČR – velvyslanectví v Lázeňské ulici v Praze[6]), v dalších šesti je zastoupen, má status pozorovatele v OSN atd.