mahájána
sa. (čín. ta-čcheng, jap. daidžó), dosl.: "velké vozidlo"; jeden ze dvou velkých směrů buddhismu, druhým je hínajána. Mahájána, která vznikla v 1. stol. před n. l., se označuje za velké vozidlo, protože díky své mnohostrannosti otevírá cestu k vysvobození velkému počtu lidí, ba dokonce hodlá vysvobodit všechny bytosti.
Hínajána i mahájána vycházejí ze základního učení historického Buddhy Šákjamuniho, ale odlišují se různým důrazem na rozličné stránky nauky. Zatímco hínajána usiluje o vlastní vysvobození, chce stoupenec mahájány dosáhnout osvícení, aby mohl jednat pro blaho všech bytostí. Tento postoj ztělesňuje ideál mahájány - bódhisattva, jehož nejvýznačnější vlastností je milosrdenství (karuná).
Mahájána vyšla z hínajánských škol mahásánghiků a sarvástivádinů, jež zformulovaly důležité prvky jejího učení: od mahásánghiků pochází představa o transcendentní povaze Buddhy, ideál bódhisattvy a pojem prázdnoty (šúnjatá). U sarvástivádinů je možno rozpoznat náznaky nauky o trikáji.
Mahájána přikládá menší hodnotu mnišskému životu; na rozdíl od staršího buddhismu zde mohou dokonce i laici uskutečnit nirvánu, přičemž mohou počítat s účinnou pomocí buddhů a bódhisattvů. Nirvána v této podobě buddhismu neznamená jen vysvobození z pout sansáry, ale navíc i uvědomění si vlastní bytostné volnosti a jednoty s absolutnem. Tento buddhovský princip, imanentní všem bytostem (buddhovská přirozenost, buššó), je důležitější než historická osobnost Buddhy.
Mahájána se rozdělila na řadu dalších proudů, jež se z Indie rozšířili do Tibetu, Číny, Koreje a Japonska. Na indické půdě povstala škola mádhjamiků, jež má původ u Nágárdžuny, a škola jógačáry, kterou založil Asanga. Souběžně s rozvojem tantry v hinduismu se rovněž v buddhismu utvořil magický směr - vadžrajána, jež je dodnes živá především v tibetském buddhismu.
V Číně se k nejdůležitějším mahájánským školám řadí Čchan, Chua-jen, Tchien-tchaj a škola Čisté země, jež v Japonsku prodělaly další rozvoj (Zen, Kegon, Tendai, amidismus). Učení mahájány zaznamenávají mahájánasútry a šástry, mezi nimiž se nacházejí některé z nejhlubších spisů buddhismu.
Mahápradžňápáramitá hrdaja sútra
sa. (čín. Pan-nuo-po-luo-mi-tuo-sin-ťing, zkr. Sin-ťing, jap. Maka hannjaharamita šingjó, tib. Šerabkji pharoltučhinpä), přibl.: "Jádro transcendentální moudrosti", též "Sútra srdce"; jedna z nejkratších a zároveň nejoblíbenější ze 40 Pradžňápáramitá súter. Je to jedna z nejvýznamnějších súter mahájánského buddhismu a byla recitována především v Číně a Japonsku mnichy a mniškami téměř všech škol. Zvláštní důležitosti dosáhla sútra v zenu, neboť neobyčejně jasně a stručně formuluje učení o šúnjatě, "prázdnotě", o jejíž bezprostřední prožití zenový adept usiluje.
Jádro Sútry srdce zní: "Tvar není nic než prázdnota, prázdnota není nic než tvar", výrok, který je v zenu stále znovu citován.
O populárnosti Sútry srdce svědčí řada vydání a překladů do mnoha jazyků. Vedle mnoha vydání v sanskrtském originále existují překlady do čínštiny, sogdštiny, mandžuštiny, mongolštiny, tibetštiny, japonštiny atd.
Mahásthámaprápta
sa., dosl.: "Ten, jenž získal velkou moc"; významný bódhisattva mahájánského buddhismu, který v lidech nechává dozrát poznání nezbytnosti vysvobození. V Číně a Japonsku bývá Mahásthámaprápta často vyobrazován společně s Avalókitéšvarou jakožto společník Buddhy Amitábhy, přičemž Mahásthámaprápta stojí napravo od Avalókitéšvary a zosobňuje jeho moudrost. Mahásthámaprápta je často zpodobován s pagodou na šperku ve vlasech.
Maitréja
sa. (čín. Mi-le-fo, jap. Miroku), dosl.: "milující"; podle nauky o pětici pozemských buddhů, jež se objevuje již v hínajáně, ale plně se rozvinula až v mahájánském buddhismu, představuje ztělesnění všeobjímající lásky. Jako pátý a poslední pozemský buddha je očekáván v budoucím světovém věku. Kult Maitréji je značně rozšířený v tibetském buddhismu; má přidělené nebe (Čistá země) Tušita, tj. "radostné". Jako budoucí učitel světa by se Maitréja měl zjevit zhruba za 30 000 let.
Ikonograficky bývá zobrazován s chodidly, jež se dotýkají země, což naznačuje jeho připravenost ve stanovený čas povstat ze sedadla a přijít na svět. Když přiřadíme pět pozemských buddhů (Krakuččhanda, Kanakamuni, Kášjapa, Šákjamuni a Maitréja) analogicky k pěti buddhovským rodům (buddhakula), odpovídají Maitréjovy vlastnosti rodu karmy a všezdokonalující moudrosti.
májá
sa., dosl.: "klam, iluze, zdání"; neustále se měnící, nestálý fenomenální svět projevů a forem, iluze či klam, jejž neosvícený duch pokládá za jedinou skutečnost. Pojem májá tvoří protiklad neměnného, dokonalého absolutna, skutečnosti, kterou symbolizuje dharmakája (trikája). Pochopení, že všechny dharmy jsou májá, se rovná dosažení probuzení (osvícení, bódhi) a uskutečnění nirvány. Podle nejvyšších nauk buddhismu, jak jsou formulovány např. v zenu, iluze či klam netkví ani tak v tom, že fenomenální svět považujeme za skutečný; klam spíše spočívá v tom, že na svět jevů nahlížíme jako na neměnnou, jedinou skutečnost a předstíráme tak zření podstaty. V zásadě jsou absolutno a relativno jedno a totéž a májá je totožná s bódhi.
majoi
jap., dosl.: "omyl, blud, klam"
Maka hannjaharamita šingjó
jap. pro Mahápradžňápáramitá hrdaja sútra (Sútra srdce)
makjó
jap., přibl.: "ďábelské jevy", od ma = akuma: "čert" a kjó: "jev, objektivní svět". Makjó jsou šálivá zjevení a vjemy, které mohou nastat během zazenu. K těmto jevům patří vizuální i jiné halucinace postihující smysly, jako zvuky, vůně atd., ale též prorocké vize, nedobrovolné pohyby a zřídka i levitace. Všechny tyto jevy, ať děsivé či vábivé, nejsou naprosto ďábelské, dokud jim cvičící nevěnuje pozornost a bez váhání pokračuje ve svém cvičení.
V hlubším smyslu je pro zen celý zkušenostní svět neosvícených lidí, svět vědomí prostého člověka (bonpu no džóšiki), nic než makjó: halucinace. Pravá či buddhovská přirozenost (buššó) všech jevů je prožívána teprve prostřednictvím osvícení.
Mampukudži
též Manpukudži, jap.; hlavní klášter školy Óbaku, který byl založen v polovině 17. stol. čínským čchanovým mistrem Jin-jüan Lung-čchim (Ingen Rjúki) v Udži, jižně od Kjóta. Mampukudži je jedním z nejskvělejších případů čín. chrámové architektury ve stylu doby Ming v Japonsku.
Maňdžušrí
sa. (čín. Wen-šu, jap. Mondžu), dosl.: "Ten, jenž je mírný a šlechetný"; bódhisattva moudrosti, jedna z nejvýznamnějších postav buddhistického panteonu. Poprvé se objevuje v díle Árjamaňdžušrímúlakalpa, jež pochází z doby před 4. stol. n. l. Ikonograficky bývá Maňdžušrí zpravidla zobrazován se dvěma květy lotosu, umístěnými ve výši hlavy, na nichž leží jeho atributy: meč a Pradžňápáramitá sútra. Tyto atributy představují moudrost, kterou Maňdžušrí ztělesňuje a jíž rozptyluje temnotu nevědění.
mempeki
jap.; viz menpeki
mendžu kukecu
jap., přibl.: "přijmout ústní tajemství předané mezi čtyřma očima"; výraz používaný pro předání buddhadharmy od srdce-ducha k srdci-duchu (išin denšin) od zenového mistra na jeho žáka.
menpeki
též mempeki, jap. (čín. mien-pi), dosl.: "čelem ke zdi"; zenový výraz, který se vztahuje k menpeki kunen, "devítiletému sezení v pohroužení" Bódhidharmy, 1. patriarchy čchanu v Číně, v šaolinském klášteře. Výraz menpeki se prakticky stal synonymem pro zazen. Ve škole Sótó je běžné cvičit zazen "čelem ke zdi" či "obrácen ke zdi", zatímco mniši školy Rinzai sedí obráceni ke středu zendó. Na mnoha zenových obrazech, které zobrazují Bódhidharmu, je vidět patriarcha, jak sedí obrácen ke skalní stěně.
Výraz menpeki však nelze chápat jako označení vnějších okolností zazenového cvičení, v hlubším smyslu označuje stav vědomí cvičícího. Cvičící chce na jedné straně postupovat na cestě zenu a dosáhnout osvícení, na druhé straně je však při cvičení zenu zbavován všech opor a všech pomůcek, všech představ o cestě a cíli, takže se nakonec nachází v situaci, kdy již nemůže učinit žádný krok kupředu, jako by stanul před masivní stěnou. Tato situace a z toho vycházející zoufalství mohou vést k tomu, že cvičící jednou zanechá všech myšlenek, přání, představ a cílů a překoná stěnu v náhlém intuitivním skoku, tj. uvědomí si, že nikdy žádná taková stěna neexistovala.
Mi-cung
čín., dosl.: "Škola zaklínání, esoterismu, mantry"; tantrická škola čínského buddhismu, jež byla přinesena do Číny v 8. stol. třemi indickými mistry tantry: Šubhákarasinhou (637-735), Vadžrabódhim (663-723 nebo 669-741) a Amóghavadžrou (705-774).
Šubhákarasinha, jemuž byl udělen titul "učitel národa" (kuo-š´, "zemský preceptor"), přeložil do čínštiny základní sútru školy Mahávairóčana sútru, Amóghavadžra dodal příslušné magické formule (mantra, dháraní).
Důležité prvky praxe této školy tvoří recitování manter, používání muder a mandal a zasvěcovacích obřadů (abhišéka). Esoterické učení školy Mi-cung bylo předáváno mistrem žákům pouze ústně, což vysvětluje, že tato škola neměla v Číně velké rozšíření. Po smrti Amóghavadžry, jenž byl osobním učitelem tří čín. císařů, ztratila rychle na významu, jelikož žádní mistři tantry již do Číny z Indie nepřišli.
Tento směr byl přenesen do Japonska a systematizován Kúkaiem, jap. mnichem a žákem Chuej-kua, mistra školy Mi-cung, jenž byl žákem Amóghavadžrovým. Je tam známa pod jménem Šingon a je jedním z nejdůležitějších směrů buddhismu; viz též mikkjó.
mikkjó
jap., dosl.: "tajné učení"; jap. výraz pro tzv. mystický čili tantrický buddhismus (sa. vadžrajána). Tuto formu buddhismu rozšířil v Japonsku počátkem 9. stol. Saičó (též Dengjó Daiši), zakladatel jap. školy Tendai a Kúkai (též Kóbó Daiši), zakladatel školy Šingon. Saičó se usadil na hoře Hiei a Kúkai na hoře Kója (dva vrchy nedaleko bývalého císařského města Kjóta). Kláštery, které zde vznikly, se staly středisky zmíněných škol buddhismu v Japonsku.
Miroku
jap.; viz Maitréja
mo-čao-čchan
čín.; viz mokušó zen
modži zen
jap.; viz kattó
moku funi
jap., dosl.: "mlčící ne-dvojnost"; zenový výraz, který říká, že se nedualistická podstata skutečnosti, pravá či buddhovská podstata (buššó), jež je vlastní všem jevům, dá vyjádřit nejlépe mlčením.
Výraz pochází z Vimalakírtinirdéša sútry, v níž bódhisattva Maňdžušrí chválí osvíceného laika Vimalakírtiho, jemuž zen projevuje mimořádnou úctu, za to, že jeho mlčení je lepším vyjádřením ne-duality než všechny výklady učení. V této souvislosti se v zenu mluví též o hřmícím mlčení Vimalakírtiho. Učenci považují Vimalakírtiho obecně za legendární postavu.
mokugjó
jap. (čín. mu-jü), dosl.: "dřevěná ryba", též gjórin; dřevěný buben, který byl původně vyřezán ve tvaru ryby, dnes má ale většinou kulovitý tvar. Mokugjó, na nějž se tluče paličkou s polstrovanou hlavou, je v Japonsku stejně v jako v Číně používán při čtení súter v buddhistických klášteřích.
V buddhismu ryby symbolizují, neboť nikdy nespí, připravenost ke skoku a bdělost, které jsou potřebné na cestě k buddhovství.
mokušó zen
jap. (čín. mo-čao-čchan), dosl.: "zen mlčícího osvícení"; výraz, který byl ražen za života čínského čchanového mistra Chung-č´ Čeng-ťüea (Wanši Šógaku), aby odlišil způsob meditativní praxe, jemuž dávala přednost škola Sótó od "zenu rozjímání nad slovy" (kanna zen), jež ve stejné době byl typickou praxí školy Rinzai. Mokušó zen zdůrazňuje především praxi zazenu bez takové pomůcky jako kóan, tedy onu podobu cvičení, kterou jap. zenový mistr Eihei Dógen později jmenoval šikantazou.
Stejně jako byl kanna zen ztotožňován se zenem školy Rinzai, byl mokušó zen ztotožňován se zenem školy Sótó, i když i v zenu školy Sótó se používal kóan a praxe školy Rinzai zahrnuje rovněž prvky mokušó zenu.
mondó
jap. (čín. wen-ta), dosl.: "otázky a odpovědi"; zenový dialog mezi mistry nebo mezi mistrem a žákem, při němž jeden klade otázku o buddhismu či existenčním problému, který ho hluboce znepokojil, na niž druhý odpovídá, aniž by se držel jakékoli teorie či logiky, způsobem, jenž může v partnerovi vyvolat odpověď z nejhlubších vrstev jeho srdce-ducha (kokoro). Mnoho takových mondó se později stalo kóany.
mondži hóši
jap., dosl.: "dharmový mistr (v zajetí) spisů"; zenový výraz k označení buddhistického učitele, který se drží doslovného znění písemně tradovaného Buddhova učení (sútra), aniž by pochopil a realizoval jeho hluboký smysl.
monna
jap., dosl.: "otázka-slovo"; otázka, kterou zenovému žákovi klade jeho mistr v mondó.
moššórjó
jap., dosl.: "nemyslitelné, nepojmenovatelné"; zenový výraz k označení pravé skutečnosti; viz též fukašigi, fukasecu.
moššóseki
jap., dosl.: "nezanechávat (za sebou) žádné stopy"; tak jako letící pták nezanechává za sebou žádné stopy na nebi a plovoucí ryba žádné stopy ve vodě, tak má žít dle hlediska zenu i člověk, který realizoval osvícení. Je tím míněn život v plné přirozenosti, jejž již netíží žádná stopa vědění proto, že dosáhl osvícení.
Předpokladem k tomu, aby bylo dosaženo stavu moššóseki, je realizace hlubokého osvícení. Kdo však ještě dává poznat stopy svého osvícení, či spíše, jak se v zenu říká, "páchne po osvícení", ten ještě neintegroval zažité v osvícení do svého každodenního života; viz též goseki.
mudrá
sa., dosl.: "pečeť, znak"; poloha těla či symbolické gesto. V buddhistické ikonografii je každá postava Buddhy zobrazována s příznačným držením rukou, které na jedné straně odpovídá přirozeným posunkům (učení, ochrana aj.) a na druhé určitým stránkám buddh. nauky, nebo takovým, jež ztělesňuje ten který buddha. Zvláštní význam získaly mudry v mahájáně, především v esoterických školách (Tchien-tchaj, Mi-cung, vadžrajána). Zde tato gesta provázejí kultovní úkony a přednášení manter. Kromě toho pomáhají uskutečnit určité vnitřní stavy tím, že předjímají jejich tělesné vyjádření a přispívají k vytvoření vazby mezi člověkem a buddhou, jehož představuje dané cvičení (sádhana).
mudži
jap., dosl.: "znak mu"; označení pro kóan "mu", první a zároveň nejslavnější kóan sbírky Wu-men-kuan.
mudžódó no taigen
jap., dosl.: "začlenění nepřekonatelné cesty"; výraz pro začlenění toho, co bylo zažito v osvícení, do každodenního života, realizování buddhovské přirozenosti (buššó), která není zatížena již ani stopou úmyslu, žádnou myšlenkou na osvícení a jeho realizování. Znamená trvalé setrvávání v "samádhi nevinného hraní".
mu ičimocu
jap. (čín. wu-i-wu), dosl.: "ne jedna věc"; výraz, který má původ u Chuej-nenga, 6. patriarchy čchanu v Číně. Poukazuje na to, že žádný z jevů nemá ve své podstatě věčnou substanci - všechny věci nejsou než projev prázdnoty (jap. šú, čín. kchung, sa. šúnjatá).
mui no šinnin
jap., dosl.: "pravý člověk bez hodnosti"; výraz, který pochází od velkého čín. čchanového mistra Lin-ťi I-süana (Rinzai Gigen). Označuje člověka, jenž realizoval hluboké osvícení, nebo je poukazem na pravou či buddhovské přirozenosti vlastní každému člověku (buššó),
Mumonkan
jap.; viz Wu-men-kuan
mušindžó
jap., od mu: "ne, žádný", šin: "srdce-duch, vědomí", džó = sadameru: určit, stanovit, rozhodnout (se)"; zenový výraz pro umění extáze, meditací dosažený stav, v němž vědomí přestává fungovat a duch je pustý; k tomu viz též pět druhů zenu (3. šódžózen).