Konfucius

Konfucius se narodil roku 551 př.n.l. ve státě Lu (dnešní šantungská provincie) v Číně. Pocházel ze starého šlechtického rodu Kchung, který přetrval dodnes a počet Konfuciových potomků jde již do desetitisíců. Jeho čínské jméno je Kchung-fu-c', což znamená Mistr z rodu Kchung. Jméno "Konfucius" je latinizovaná forma tohoto jména, kterou převzali Evropané.
Již v mládí Konfucius ve svém domě zřídil školu, kde vyučoval své žáky, kteří se kolem něj brzy shromáždili, dějinám, básnickému umění a formám slušného chování. Během desetiletí touto školou prošlo na tři tisíce mladých mužů. Konfucius, přestože byl ctižádostivý, odmítal nabídky na vedoucí místa ve státě, pokud jejich podmínky nemohl sloučit se svými mravními zásadami. Říkal: "Netrapme se tím, že nemáme žádný úřad, nýbrž starejme se, abychom byli schopni jej zastávat. Netrapme se tím, že nejsme slavní, nýbrž snažme se, abychom byli hodni slávy".
Teprve ve svých padesáti letech se chopil příležitosti, aby jako úředník svého státu mohl uvádět do praxe své principy spravedlivé vlády, jichž se dopracoval a kterým učil. Podle tradice se vypráví, že dosáhl v úřadě ministra spravedlnosti mimořádných úspěchů. Zločinci se prý sami rozprchli a lid usiloval o správný život. Vládce sousedního státu začal státu Lu závidět jeho rozkvět a poslal jeho knížeti darem družinu mladých zpěvaček a tanečnic a krásné koně. Tím dosáhl, že vládce se oddal radovánkám a odvrátil se od Konfuciových zásad, který zklamán ze svého úřadu odstoupil a opustil rodnou zemi.
Po třináctiletém putování byl s úctou povolán zpět do vlasti, kde se v posledních letech svého života věnoval shromažďování a vydávání dochovaných písemných památek a sepsal kroniku své země. Veřejný úřad již nikdy nepřijal. Se životem se rozloučil zklamán tím, že žádný z vládců nedbá jeho učení a nechce uskutečňovat jeho zásady. Netušil, jaký trvalý úspěch získají jeho myšlenky.
Vedle vypracování vlastní filozofie, kterou však nikdy sám nevydával za svůj výtvor, ale označoval ji za pouhé sdělení toho, čemu se naučil od bájných císařů nejstarší doby, je Konfuciovou zásluhou shromáždění nejstarších podání čínské kultury.
Z pěti vzniklých kanonických knih (ťing) pocházejí první čtyři se značnou jistotou od Konfucia samého a z páté jsou zřejmě jeho dílem alespoň některé části.
Filozoficky nejvýznamnějším dílem je I-ťing, Kniha proměn, která je patrně nejstarším zachovaným dokumentem filozofického myšlení vůbec. Podle tradice je jejím autorem císař, který žil a vládl téměř tři tisíce let před naším letopočtem. Konfucius ji znovu vydal a napsal k ní vlastní komentář. Jádrem knihy je osm tzv. trigramů, což jsou znaky složené ze tří vodorovných plných nebo přerušovaných čar. Každý trigram označuje určitou přírodní sílu a zároveň symbolizuje určitý element lidského života (původních osm trigramů symbolizuje sílu, rozkoš, slávu, energii, pronikání, nebezpečí, ustání a poddajnost). Jejich vzájemnou kombinací se počet těchto znaků zvětšuje. Plné čáry znaků představují světlý prvek - světlo, pohyb, život (jang), přerušované čáry představují temný prvek - klid, hmotu (jin). Číňané tuto zvláštní knihu používají i výkladu budoucnosti a považují ji za základ nejhlubší pravdy, která se však ukáže jen tomu, kdo se vžil do světa těchto symbolů a naučil se rozumět jejich vnitřnímu smyslu.
Š-ťing, Kniha písní, obsahuje sto zpěvů, které vznikly dávno před Konfuciovou dobou a které Konfucius vybral z mnohem početnějšího souboru. Vedle lidových písní o lásce a přírodě obsahuje kniha obětní zpěvy a politické písně.
Šu-ťing, Kniha listin, je obsáhlým souborem dokumentů nejrůznějšího druhu. Listiny pocházejí z období dvou tisíc let čínských dějin do doby Konfuciovy. Nejčastěji šlo o zákony a výnosy nejrůznějších vládců s připojenými výklady a spojovacími texty.
Konfucius sám je autorem knihy Jaro a podzim, která je kronikou státu Lu pro léta 722 - 480 př.n.l.
Li-ťing, Zápisy o ritech, je nejrozsáhlejší kniha, která vznikla až po smrti Konfucia. Některé její části pocházejí přímo od něho. Obsahuje předpisy etiky, mravů a zvyků.
Stejně uznávané, jako zmíněných pět kanonických knih, jsou tzv. "klasické knihy", jejichž autorem sice není Konfucius, ale obsahuje nauku nebo učení jeho nejvýznamnějších žáků.
Kniha Lun-jt obsahuje Konfuciovy "Rozpravy". Kniha zachycuje ústní podání jeho učení a jeho myšlenek.
Kniha Ta-ste, Veliké učení, ve své první části obsahuje autentické Konfuciovy výroky.
Kniha Čung Jung, Nauka o středu, pochází od Konfuciova vnuka, který ke svým výkladům běžně uváděl výroky Konfucia.
Autorem poslední knihy je Mencius, největší žák Konfuciův.
Všechny tyto knihy jsou souborně označovány jako "Devět klasických knih".

Význačným rysem Konfuciovy filozofie, stejně jako základním rysem čínské filozofie vůbec, je příklon k člověku a k praktickému životu. Proto jeho filozofie neobsahuje žádný propracovaný a uzavřený systém logiky, etiky nebo metafyziky.
Logiku, jako zvláštní filozofickou disciplínu, Konfucius nezná. Neučil své žáky všeobecným zákonům myšlení, ale snažil se je přivést k samostatnému a správnému myšlení.
Konfucius nezanechal ani propracovanou metafyziku a k těmto problémům se vyslovoval nerad. Když se ho jednou jeho žák tázal na službu duchům a na smrt, odpověděl: "Když ani nevíme, jak sloužit lidem, jak bychom mohli vědět, jak sloužit duchům? Když nevíme nic o životě, jak bychom mohli něco vědět o smrti?" Konfucius je obecně považován za agnostika, člověka přesvědčeného o tom, že o metafyzických otázkách nemůžeme nic vědět.
K tradovanému čínskému náboženství, spojené s uctíváním Nebes, jako neosobně myšlené moci, duchů a mánů zemřelých, se Konfucius stavěl kladně. Své žáky nabádal, aby dodržovali rituální předpisy, ale není jisté, zda to činil z náboženského přesvědčení nebo z úcty k tradici.
Na prvním místě jeho učení stojí blaho lidu. Jeho nauka je sbírkou zásad chování a mravních zásad, tedy v zásadě etikou, společenskou naukou a politikou, protože Konfucius nenahlíží na člověka jako na izolovaného jedince, ale jako na součást rodiny, společnosti a státu.
Ideálem konfuciánského myšlení není od světa odvrácený, asketický stařec, jako je tomu v případě indické filozofie, ale zralý, člověka a světa znalý mudrc, který ve všem zachovává pravou míru. Urozeného člověka vyznačuje neustálá sebevýchova, mravní vážnost ve všem konání a jednání, upřímnost v jednání s bližními. Postavením ani hmotnými statky nepohrdá, ale je vždy ochoten se jich vzdát v zájmu svých mravních principů.
Dobro oplácí dobrem a zlu čelí spravedlností. Vnější a vnitřní stránka charakteru člověka musí být v rovnováze. Říká: "U koho obsah převažuje nad formou, ten je neotesaný. U koho převažuje forma nad obsahem, ten je písař. Urozený je ten, u koho jsou forma a obsah v rovnováze".
Konfuciův názor na lidské chování lze shrnout pravidlem lidského chování u nejrůznějších národů: "Co sám necheš, nečiň jiným!".
Pro život jednotlivce a celé společnosti Konfucius žádá poctivost, vážnost, příkladné chování vládců a zachovávání tradičních závazků. Tomuto neustálému zdůrazňování mravních principů lze porozumět, pokud si připomeneme, že Konfuciovu působení předcházela doba uvolňování mravnosti, zanedbání tradičních vazeb a volnomyšlenkářství. V té době vystupovali sofisté, kteří kritizovali jak tradované náboženství, tak i vlády, hlásali relativnost dobra a zla. Sofisté byli lidé, kteří pochybovali o všem a soudili, že mohou stejně dokázat nebo vyvrátit kteroukoliv věc. Bez jakékoliv mravní odpovědnosti využívali své dialektické myšlení pro jakýkoliv účel.
O jednom z nich, jistém Teng-ši, se vypráví následující historka: "Řeka se rozlila z břehů a v ní se utopil jistý bohatec. Jeho mrtvolu našel rybář. Rodina ji chtěla koupit, ale rybář požadoval příliš mnoho peněz. Proto se obrátila na Teng-Šia. Teng-ši řekl: 'Můžete být klidní, nikdo jiný od něj tuto mrtvolu nekoupí'. I rybář se začal strachovat a i on se obrátil na Teng-šia. Teng-ši mu řekl: 'Buď klidný, jinde kupovat nemohou.'"
Konfucius sváděl se sofisty úporný zápas. V době svého úředního působení prý odsoudil jednoho sofistu k smrti kvůli nebezpečnosti jeho dogmatického vystupování. V době mravního rozvratu nabádal Konfucius lid i jeho vládce k návratu k osvědčeným a starobylým normám společenského řádu. Jádro jeho nauky je obsaženo v tomto výroku z Velkého učení: "Když staří chtěli, aby v říši zářila ctnost, museli napřed uspořádat stát; když chtěli uspořádat stát, museli napřed vnést pořádek do své domácnosti; když chtěli vnést pořádek do domácnosti, zdokonalovali napřed svou vlastní osobu, napravovali napřed svá srdce; když chtěli napravit svá srdce, starali se napřed o pravdivost svých myšlenek; když se chtěli starat o pravdivost svých myšlenek, zdokonalovali napřed své vědění."
K tomu, aby v lidských hlavách a srdcích zavládl řád, je podle Konfucia nutné, aby se věci nazývaly pravými a prostými jmény. Pro mír, blahobyt a poctivost je nejvíce zhoubné zmatení pojmů. Když Konfuciovi byl položena otázka, jaké opatření ve státě by učinil, kdyby k tomu měl moc, odpověděl: "Zajisté nápravu pojmů!"
Za rozhodující hodnotu pro zachování a upevnění státu Konfucius považoval výchovu, zlepšení a rozšíření veřejné výuky, která by byla přístupná všem. Více než pouhé vědění zdůrazňoval Konfucius význam zdokonalování uměleckého cítění a výchovy ke slušnosti a mravnosti. O mravnosti soudil, že přinejmenším formuje zevní charakter proti nebezpečným výstřelkům: "Kdo si myslí, že je tato hráz zbytečná, může si být jist, že bude trpět škodami, které způsobí vody, jež se touto hrází provalí."