Klobuky (menhir)

13°59´08´´ 50°18´06´´ 303 m.n.m.

Štíhlý vysoký menhir stojící v poli na mírné vyvýšenině u obce Klobuky.
Po pravé straně od silnice z Klobuk do Peruce.
    
Popis:   
Červeno hnědý železitý pískovec s výskytem světlých křemenných valounků. Rozměry: výška 3,4m nad úrovní terénu (celková výška 4,2 m), hmotnost odhadnuta na 5 tun. 
    
Historie:   
Český geolog J. N. Woldřich tvrdil, že vztyčený kámen je zbytkem velmi hutného a zvětrávání více vzdorujícího jádra permských pískovců v místě přirozeně uložených, ale vytrvalý J. L. Píč dal u kamene v roce 1898 kopat. Archeologické doklady k určení stáří kamene sice nalezeny nebyly, ale ukázalo se, že kámen je osazen v písčité vrstvě nad podložní skálou tak, že musel být vztyčen uměle. Regionální historik R. Koller byl toho názoru, že i kámen pochází nejspíše z období bójského. Podle pověstí byl obklopen šesti až dvanácti menšími kameny a říkalo se mu Pastýř se stádem. Tuto domněnku potvrzuje i sdělení účetního klobuckého cukrovaru z roku 1901, že dvěstě až třista metrů severně od stojícího kamene byly vyorány dva kameny podobného materiálu a asi dvacet osm kroků od stojícího kamene směrem na Telce byl vyorán další větší kámen.
Historie obce Klobuky. 
    
Význam:   
Význam menhiru snad dokáže osvětlit jeho poloha vztažená k hoře Říp, která je přímo viditelná z prostoru menhiru. Podle vzájemné polohy je patrné, že Slunce vychází přímo za horou Říp, a to v datech: 30.4. a 13.8. Obě tyto data jsou významné především v Keltském kalendáři (30.4. - keltský svátek Beltine, 13.8. - keltský svátek Lugnasad).
Při výše zmíněných datech dochází ještě k dalšímu zajímavému úkazu, kdy vycházející sluneční kotouč obejme horu Říp.  
    
Poznámky:   
V roce 1994 zde provedla pokusné geofyzikální měření skupina pražských badatelů. Výsledek všechny zúčastněné překvapil: Měření magnetického pole Země v předvečer slunovratu dne 20. 6. 1994 ukázalo těsně u menhiru anomálii zesílení magnetického pole. Ta se dala vysvětlit tím, že Klobucký menhir je ze železitého pískovce, který je trochu magnetický. K nepochopitelnému úkazu však došlo při měření během východu slunce. Místo, kde byla anomálie největší se pohnula o přibližně jeden metr směrem na západ.   
  
Kdožkoli jde silnicí vedoucí z Klobuk do Peruce, spatří po pravé straně v polích mezi obcemi Klobuky a Telcem balvan podivné a velmi nápadné podoby. Stojí právě při hranici, dělící politický okres slanský od lounského. I s trati dráhy pražsko-duchcovské jest podivný kámen viděti. Týž jest velmi štíhlý, vzpřímený a asi tři a půl až čtyři metry vysoký. Kámen sám jest červený, hrubozrnný pískovec, jemuž lid vůbec „železňák” říká. Hledíme-li na podivný útvar pískovcový z dálky, zdá se nám, jakoby muž znamenité velikosti, tmavě oděný nepohnutě v polích stál. Za soumraku, patříme-li od západu, opět nám připadá, jako bychom viděli postavu osoby s rukama přes prsa skříženýma, s plachetkou přes hlavu a ramena volně splývající. Ký div, že k podivnému tomu zjevu záhy bujná fantasie lidu našeho utkala řadu smyšlének a pověstí a že odedávna balvan „kamenným mužem” přezděla. Poutníka jenž ponejprv tu putuje a nezvyklému zjevu věnuje pozornosť zastavuje babička husy tu pasoucí a rozpřádá s ním rozhovor: „My mu říkáme „kamenný muž”. Takto se o něm praví, je to slouha v podobu tuto zakletý. Rouhal se. V knihách jest o něm ledaco zapsáno - tak alespoň slyším. Račte se zeptati „pánů” v Klobukách. ti o tom budou dobře věděti.” Přijdete do nejbližší osady, potkáte poštovního zřízence. Jde k poštovnímu vlaku na nádraží. Má ještě čas, nepospíchá. Dáte se s ním do řeči. „Co víte o kamenném muži?” ptáte se. Otázanému vyjasní se zrak, je tomu rád, že jsme si všimli zvláštnosti jeho okolí. „Povídá se o něm,” vypravuje sám, „že jde každého roku o krůček blíže ke klobuckému kostelíčku. Až ho dojde tam na vrchu, bude - soudný den.” Poštovní zřízenec, jenž nám pověděl, co o kamenném muži věděl, usměje se. Patrně víra jeho v takové určení času soudného dne nikterak není v souhlase s chutí, s jakou vám tu pověsť o kamenném muži pověděl. Jiný učenější vyprávěč, poučuje nás, že útvar zdejší není pískovcový, že sem tedy musel býti kámen dopraven. „Jsou domněnky,” dokládá, „že jsou to zbytky pomníku některého vůdce z války třicítileté.” Ještě jiný vyprávěč potvrzuje, že jest to památka po vojevůdci, jenerálovi; rozohní však svoje zprávy o panu jenerálovi v ten smysl, že týž hodil „kloboukem” v dolinku při potoce, a odtud že vzniklo jméno Klobuky. Kamenného muže si tu všichni váží. Vážnost ta však není nová, není dnešní, ale přecházela už odedávna s otců na syny. Svědčí o tom následující příběh: Roku 1852. byla veliká bouře v kraji, při které zahrála si vychřice s kamenným mužem hru nepěknou a nikterak neodpovídající jeho důstojnosti. Vyvrátila jej totiž a porazila. Klobučtí se proto velmi rmoutili. Sešla se obecní rada a smluvila to, aby pro zachování staré památky byl kamenný muž zase postaven. Řízení práce té svěřeno jest jednomu příslušníku počestného pořádku mlynářského. Snadná robota pak to nebyla. Měli s ním několikahodinnou lopotu, než mu zase hlavu vztýčili. Potom přišli hudebníci a družičky. Bylo z toho mnoho radosti, že kamenný muž zase stojí v polích na stráži. Babička husy pasoucí měla pravdu, že o zkamenělém slouhovi psáno jest v knihách. Alespoň o tom, že kamenný muž r. 1852 se slávou znovu jest postaven, jsou známy v pamětní knize farního úřadu v Klobukách. Babička ještě i tolik pamatovala, že do země pod kamenného muže vloženy jsou na památku mince, jež na ten čas byly v oběhu. Soudnému pozorovateli zůstane podivný zjev kamenného muže přece jenom nerozluštěnou hádankou. Slouha, jenž tu dle podání lidu zkameněl, sotva byl obr tři a půl až čtyři metry vysoký, jakož se kámen spatřuje. Svou výškou vyrovná se dvojnásobné výšce dorostlého muže.Jsou to zbytky památníku snad z války třicítileté? I to zdá se býti pravdě nepodobno, alespoň pokud se týče původu. Od války 30leté uplynulo ovšem více než 250 let. Nicméně i v uvážení toho jest pravdě podobno, že by byl kámen zachoval alespoň přibližnou podobu pomníku, kdežto jest podoby v každém směru zcela nepravidelné. Že by i za tento dlouhý čas jistá pravidelná forma byla mohla býti zachována, souditi lze z toho, že pískovec jest tvrdý a že tudíž tak snadno nevětrá. Pravdou o kamenném muži zůstává asi jedno z dvojího: buď jest to rozmarná hra přírody nebo byl sem za neznámých okolností a v neznámé době dopraven. Tolik píšeme mu na památku. Až se dozví stařenka, jež nám o tom „slouhovi" vypravovala, že jest o něm zase něco v knihách, snad bude míti potěšení. Možno. že jí některý ze žákův okolních škol přečte, co o něm psáno v „Malém čtenáři".
(Ladislav Benýšek; Malý čtenář 1891)
  
V naší vlasti náleží menhiry ke vzácným zjevům. O jednom věděl již Vocel a vyobrazil jej ve svém Pravěku. Zpráva týká se balvanu s úpatí Hradiště u Strakonic. Známějším stal se pískovcový menhir klobucký v kraji Slanském, uváděný v podání lidu buď jako zkamenělý pastýř nebo jako Kamenný muž. Před časy stával tam jak se vypravuje, ještě jiný podobný balvan, ale byl povalen, aby se ho užilo ke stavbě. K nynějšímu menhiru projevují okolní obyvatelé větší úctu a ošetřují jej jako starobylou památku.
Když se za vichřice r. 1852 svalil, postavili občané klobučtí menhir s velikou slávou, ověnčili jej a zachovávají balvan v šetrnosti pro příští pokolení. Menhir klobucký stojí zcela osamotě a měří v délce asi 4 metry. Nad povrch země vyčnívá pouze 3.5 m. Prof. Frič, jenž věnoval klobuckému menhiru článek ve svém Vesmíru r. 1877, pokládá horninu za železitý kvádrový pískovec vrstev Peruckých. Patříce na svědky dávných pokolení a neznámých národů, pohružujeme se v mysli ve slova biblická a tážeme se sami sebe, označovaly-li menhiry hroby a pomezí či nebyly-li památkami podobnými o jakých čteme již v I. knize Mojžíšově: Jakob vyzdvihl znamení pamětné na tom místě, na kterém mluvil, sloup kamenný (kap.35,v.14). A v knize II.: Napsav pak Mojžíš všecka slova Hospodinova, vzdělal oltář a dvanáct sloupů podle počtu dvanáctera pokolení israelského (kap.24,v.4).
(Josef Kořenský; Topičův sborník literární a umělecký 1915-1916)
  
Když mi bylo asi osm let, trávil jsem prázdniny v Klobukách za Slaným, a proháněje se s hochy po strništích ve směru k Telcům, stanul jsem pojednou před kolmo stojícím balvanem a ptal jsem se pln úžasu, jaký jest to kámen. "to je zkamenělý slouha," pravil jeden hoch. "Nikoliv, tomu se říká kamenný pastýř," pravil druhý, ale žádný nemohl mi povědíti, co asi pastýř zavinil, že z trestu zkameněl. Asi o třicet let později ubíral jsem se, jsa geologem, opět řečenou krajinou a neopomenul jsem navštíviti starého zkamenělého přítele, v němž jsem poznal balvan železitého kvádrového pískovce vrstev Peruckých, který bez pochyby asi od Vraného neb od Peruce sem přivezen byl. Zárověň dověděl jsem se, že tu kdesi na blízku stával podobný balvan, jenž ale povalen a někde za stavivo zužitkován byl. I náš zkamenělý pastýř byl blízek podobného osudu, neboť jej též jednou bouře porazila, avšak nynější uvědomělí občané Klobučtí opět jej s velikou slávou postavili. Budiž jim za to čest a chvála, neboť zachovali naší vlasti památku ceny velmi značné.O pastýři zkamenělém rozšířeny jsou v okolí mnohé povídky a pověsti; jeden ročník Neubertova kalendáře v Slaném vydaného přináší o něm pověsť, že pastýř pána Ježíše a sv. Petra, když tudy jednou se brali, žádal, by věčně živ byl, načež v kámen proměněn jest, který prý uvnitř je živý atd. Též vyšla prý malá brožurka o předmětu tom, které jsem se ale dopíditi nemohl. Pravý význam a důležitost této starobylé památky na minulé věky nejsou však dosud patřičně vyšetřeny a objasněny, pročež jsem se odhodlal o věci obšírněji pojednati. Není pochybnosti, že kamenný sloup u Klobuk náleží k tak zvaným monolithům (prostokamenům), jak je nalézáme v jiných zemích jednotlivě, ve skupeninách aneb ve kruhu rozestavené. Výkres číslo 33. znázorňuje nám skupení podobných monolithů z ostrovů Orknejských. Jest to jistý spůsob pomníků neb náhrobkův, o jejichž stáří a významu se posud málo ví, ačkoli k nim za poslední doby velmi se obrací pozornost zkušených badatelův. Tak vydal J.Fergusson obšírné obrazové dílo o kamenných pomnících v Londýně r. 1872, a o nich pojednává též p. Lubbock (Vorgeschichtliche Zeit, Jena 1874) velmi důkladně. Francouzský časopis "La Nature" přináší četné illustrované články o monolithech a kdekoli se sejdou archaelogové ku společné poradě, neopomenou navštíviti kamenné pomníky, které se poblízku nacházejí. Co se týče zajímavé otázky, jak staré tyto pomníky jsou a od kterých národů zbudovány byly, domnívají se badatelé, že nejsou všechny stejného stáří a že možno předpokládati, že jsou mnohé velmi staré, že však se dá jejich řada sledovati až na nynější dobu, kde někteří národové v Indii posud náhrobky z obrovských kamenů skládají a sestavují. U některých zjištěno poněkud stáří asi na 4té století po Kristu, u jiných na 9té století. Mnohé jsou jistě až z doby předhistorické, neboť i bible (Kn. Mojž. 20 verš 19. a kap. 31,verš 51,52) vypravuje, že Jakub sloupy kamenné stavěl a Mojžíš dal postaviti na hoře Sinai 12 sloupův. U Římanů i u starých Němcův a Angličanů objevují se zmínky o kamenech, u kterých se scházívali aneb které jim byly jakousi upomínkou. Domnívám se, že jsem tímto dostatečně ku důležitosti podobných kamenných sloupů poukázal, a každý sobě získá zásluhu, když přispěje ku zjištění jich ve vlasti naší.
(Dr.Ant.Frič;Vesmír,r.VI.,č.8,1877)