Kájov

Poutní kostel Kájov leží 4 km západně od Českého Krumlova.
    
Popis:   
Poutní místo se nachází na mírném návrší nad obcí. Poutní areál tvoří kostel s přilehlým kostelíkem Smrti Panny Marie, obklopený zdí bývalého hřbitova. Při severní straně kostela se nalézají farní budovy s vestavěnou kaplí sv. Jana Nepomuckého. Poblíž západní strany chrámu je situována hřbitovní kaple.
Pozdně gotický kostel je síňovým dvojlodím s protáhlým pětiboce zakončeným presbytářem a zbarokizovanou věží v jihozápadním nároží lodi. Na severní straně lodi otevřená obdélná předsíň s hrotitým portálem a sedlovým rámem dveří, na stěnách předsíně částečně dochovány pozdně gotické malby. Při severní straně presbytáře situována stará a nová sakristie, nad nimiž se v patře nachází tzv. klenotnice.
Presbytář, oddělený od lodi hrotitým triumfálním obloukem, je sklenut síťovou klenbou předhusitského typu, na klenbě zbytky ornamentálních maleb za 17. století. Loď sklenuta síťovou hvězdovou klenbou, dvojlodí v ose podpíráno dvěma pilíři, třetí pilíř asymetricky umístěn v jihozápadním nároží lodi, kde podpírá věž. Na západní straně lodi se nalézá kruchta s pozdně gotickým kamenným parapetem s kružbami, nad níž je rokoková vyřezávaná mříž. Prostor pod kruchtou je sklenut síťovou klenbou. Zařízení kostela je barokní z 18. století a částečně i novodobé z 19. a 20. století. Z doby přestavby kostela se dochovaly i cenná socha Trůnící Madony a reliéf Smrti Panny Marie, pořízené při této příležitosti.
Kostelík Smrti Panny Marie, raně gotický, s křížovou klenbou a barokním zařízením. Kaple sv. Jana Nepomuckého, barokní, se soudobým zařízením. Hřbitovní kaple sv. Terezie, barokní, s novodobým zařízením. Fara trojkřídlá, s přilehlými hospodářskými budovami a zahradou, na severní fasádě fary zbytky barokních nástěnných maleb. Z fary vybíhá spojovací chodba, jejímž prostřednictvím je spojena fara s kostelem. 
Stavebně historický vývoj :
Nejstarší dochovanou stavbou v Kájově je původní raně gotický kostelík Smrti Panny Marie, datovaný do druhé poloviny 13. století. Během 14. století vznikl při jeho severní straně velký kostel Nanebevzetí Panny Marie, poničený ve dvacátých letech 15. století husity. Chrám byl postupně obnoven a později v letech 1471 -1485 velkoryse přestavěn do dnešní podoby síňového dvojlodí. Jednalo se o velmi oblíbený stavební typ v této oblasti, který byl využit při celé řadě přestaveb kostelů na Českokrumlovsku v druhé polovině 15. století. Kájov mezi nimi svojí slohovou čistotou a kvalitou zaujímá přední postavení. V souvislosti s přestavbou došlo i k pořízení nového mobiliáře pro kostel, z něhož se dodnes dochovaly cenná socha Trůnící Madony, reliéf Smrt Panny Marie a cyklus dvanácti deskových obrazů s tematikou apoštolů. Zmíněná socha madony se stala předmětem úcty poutníků.
Další stavební aktivity se v Kájově pojí až s obdobím baroka, kdy došlo k velkému rozkvětu poutního místa v souladu s rostoucí oblibou mariánského kultu. V roce 1630 byl postaven naproti kostelu hospic pro poutníky, v němž později sídlil i hostinec a škola. Zvětšující se nároky na duchovní správu vyvolávaly i časté stavební úpravy fary, která byla postavena v roce 1661 na místě původní sešlé farní budovy. Roku 1699 byla vestavěna do fary kaple sv. Jana Nepomuckého, jež sloužila ke zpovídání poutníků.
Samotného kostela se však barokní úpravy příliš nedotkly. Pouze v devadesátých letech 17. století se přikročilo ke stavbě tzv. nové sakristie a k barokizaci věže poškozené úderem blesku, kterou provedl stavitel Giovanni Canevalle. Výrazem barokní zbožnosti se stalo v roce 1667 zbudování patnácti žulových sloupů s obrazy růžencových tajemství, které lemovaly cestu z Českého Krumlova do Kájova.
V roce 1769 bylo realizováno spojení kostela s farou prostřednictvím spojovací chodby, která umožňovala kněžím snadný přístup až do sakristie i v době velkých poutí. Při této příležitosti byl také rozdělen přepážkou na dvě části gotický kostelík, jímž chodba procházela. Z kostelíka vznikla kaple Smrti Panny Marie a kaple sv. Linharta. V průběhu 18. století získal kostel také nový mobiliář včetně hlavního portálového oltáře s milostnou sochou Panny Marie Kájovské.
Během druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století prošel kájovský kostel několika renovacemi, v jejichž rámci byl částečně vybaven novogotickým zařízením. Po odsunu zdejšího německého obyvatelstva v roce 1945 poklesl význam poutního místa. I přes využívání k církevním účelům se kostel a přilehlé objekty dostaly do stavu vyžadujícího rozsáhlé rekonstrukční práce, ke kterým se však přikročilo až po roce 1989 za podpory Rakouska a Německa. Stavební obnovou prošel kostel a kaple sv. Jana Nepomuckého, rekonstrukce dalších budov stále pokračuje. Vysoká umělecká hodnota pozdně gotického kostela v Kájově vedla v roce 1995 k jeho zařazení mezi národní kulturní památky.

    
Historie:   
Kájov patří mezi nejstarší mariánská poutní místa v Čechách. První historická zmínka o něm pochází z roku 1263, kdy český král Přemysl Otakar II. věnoval Kájov nově založenému cisterciáckému klášteru Zlatá Koruna. Cisterciáci podporovali zdejší mariánský kult. Kostel, jenž byl zároveň i farním, získal jejich přičiněním mnoho odpustků, které zvýšily jeho přitažlivost pro středověké poutníky. Ve dvacátých letech 15. století sice kájovský kostel vyplenili husité, poutě však nezanikly a poutní místo zažilo ve druhé polovině století dobu velkého rozkvětu, spojenou s působením humanisticky orientovaného faráře Michala Pilse. Rozkvět poutního místa byl ovlivněn i tím, že se jednalo o tradičně katolickou oblast.
Nejslavnější období Kájova však nastalo až v době baroka. Roku 1656 se stal zdejším farářem cisterciák Matěj Aleš Ungar, pozdější zlatokorunský opat. Ten povznesl poutní místo materiálně i duchovně. Kájov se stal místem velkolepých církevních slavností, na něž přicházeli zbožní poutníci z celého kraje. Velkými příznivci Kájova byli Eggenberkové a později i Schwarzenberkové, kteří poutnímu kostelu věnovali mnoho finančních i věcných darů. Mnoho darů kostelu přinášeli i mariánští ctitelé ze všech společenských vrstev, kteří v Kájově hledali u zdejší Divotvůrkyně pomoc v nejrůznějších záležitostech.
Život poutního místa zasáhly až reformy císaře Josefa II., v jejichž rámci došlo v roce 1785 i ke zrušení kláštera Zlatá Koruna, jenž měl patronátní právo na kájovský kostel, a proto zde duchovní správu vykonávali cisterciáci. Po zrušení kláštera přešlo patronátní právo na Schwarzenberky a duchovní správy se ujali světští kněží. Kostel postihly i zákazy poutí a dvě rekvizice cenností (1793, 1809) ve prospěch státu, které vedly ke ztrátě mnoha bohoslužebných předmětů a votivních (záslibných) darů (šperky, stříbrné šaty pro milostnou sochu apod.). Poutě však nezanikly ani v této době a přetrvaly až do současnosti. Ve třicátých letech 20. století získali Kájov kněží obláti, kteří se o poutní místo starali až do odsunu německého obyvatelstva v roce 1945. Poté přešla duchovní správa opět na světské kněze. V současnosti však není kájovská fara obsazena a je spravována z Českého Krumlova. 
    
Význam:   
V kostele, jenž slouží jako farní, se konají pravidelné nedělní bohoslužby. Hlavní pouť se pořádá druhou neděli v říjnu, obvykle za účasti papežského nuncia a množství českých ale i německých a rakouských poutníků. 
    
Poznámky:   
Původ názvu :
Název Kájov (německy Gojau) je zřejmě odvozen od osobního jména Káj a znamená dvůr, patřící osobě tohoto jména. Starší výklad však vycházel ze slova kát se a označoval tak kající místo, kde kajícníci litují svých hříchů, neboť podle legendy založil na tomto místě jakýsi poustevník dřevěný kostelík, kam přicházelo mnoho poutníků vykonat pokání. 
Mnicha, který věřil, že jedině svatá Panna Maria Kájovská mu může vyprosit odpuštění a prominutí, na jeho pouti přepadli lupiči a usekli mu hlavu. Mnichova hlava se kutálela dál, vzdychala a volala, že chce kněze, že se chce vyzpovídat. Teprve až ubohá hlava, pokrytá krví a blátem, dorazila se svou prosbou do kájovského poutního kostela a farář z krvavých úst vyslechl zpověď a udělil rozhřešení, volající ústa umlkla a oči se zavřely. Mnichova hlava i tělo, které donesli poutníci, spočívají v hrobě na kájovském hřbitově.
V odlehlé usedlosti nedaleko Kájova umíral hamižný sedlák a jeho dědicové slíbili, že mu v rakvi podloží hlavu podhlavníkem, na kterém umíral. Když pak začali shánět dědictví a nemohli se dopočítat, napadlo je, že si nebožtík vzal své peníze do hrobu. Rakev vykopali a otevřeli; nebožtík v ní ležel na břiše a ztuhlýma rukama objímal polštář s penězi tak pevně, že příbuzným nezbylo než rakev zatlouci a pohřbít skrblíka znovu i s jeho pokladem.
U zříceniny hradu u Kájova býval vidět za nocí kočár tažený koňmi frkajícími oheň a v kočáře sedící paní v černém šatě se zlatým klíčem v ruce. Pod zříceninou se někdy otevírá vinný sklep plný sudů, ovšem vchod střeží obrovský vzteklý černý pes. Jednou v těch místech si chudá žena radostně nabrala plnou zástěru dukátů, ale všimla si šedivého mužíčka, který za ní křičel, že nese kuřince. Opravdu, v zástěře nic jiného nebylo. Vztekle ji vysypala, ale doma našla jeden zlatý dukát zapadlý za pentli. Jindy zase malý chlapec přinesl zpod zříceniny hradu čtyři žlutá kolečka, a když je ukázal doma, byly to dukáty. Nepříjemná věc se stala čeledínovi, který na tom místě večer prozpěvoval - neviditelná ruka mu dala pořádnou facku a tak tak utekl psovi s planoucíma očima.
Při požáru kájovské fary a školní budovy byl značně poškozen i kostel. Začal se stavět nový kostel, a to v místech, kde dodnes stojí kaple Božího těla. Práce rychle postupovala, ale v noci se ozval podivný rachot a ráno našli staveniště pobořené. Kamení bylo přeneseno a srovnáno na jiném místě. To se opakovalo po tři noci, takže posléze bylo rozhodnuto postavit kostel tam, kde každé ráno lidé našli podivuhodně připravené stavební kameny. Také se vypráví o pokrývači, který se při dokončování posledních prací na střeše kostela zřítil dolů. Přihlížející strnuli hrůzou, ale řemeslník vstal bez nejmenšího zranění, sebral své nářadí a šel zas po své práci.
Poblíž kostela se nacházela v kamenné kapli studánka se zázračnou vodou, kterou vyhledávalo mnoho nemocných lidí. Jedním z nich byl i rychtář z nedalekého Záhorkova, jenž byl ochrnulý na obě nohy a velmi trpěl neustálým upoutáním na lůžko. Jedné noci měl živý sen, v němž se mu ukázala milostná socha Panny Marie Kájovské, jež k němu promluvila a vyzvala ho, aby se omyl v léčivé vodě z kájovské studánky. Rychtář uposlechl, neboť měl ve velké úctě zázračnou sochu kájovské divotvůrkyně, o níž se vyprávělo, že za nocí září, zalita nebeským jasem, obklopena prozpěvujícími anděly. Rychtář se nechal umýt vodou ze studánky, pro kterou poslal čeledína. Upadl poté do hlubokého spánku, když procitl, zjistil, že je uzdraven a může opět chodit.