Přízvisko některých svatých: Symeon, Andrej Konstantinopolský, Vasilij Blažený a dal. tzv. "bláznů pro Krista". Viz též: 1. list Korintským 1,27-29
Pro Krista jurodivý – ze slovanského "urod" – "jurod" což značí blázen, hlupák, bláznivý, bez rozumu. Být pro Krista jurodivý je jedním z nejtěžších duševních zápasů, je to oduševnělá vřelá horlivost a plamenná láska k Bohu. Žijíce ve společenství lidí, ti, kdo vzali na sebe tento duchovní "podvig" (tj. zápas a boj), vzdali se jakéhokoli vlastnictví, zřekli se všeho pohodlí a životního blaha, zcela se osvobodili od náklonnosti k čemukoli pozemskému, světskému a nakonec žili neméně samotářským způsobem života jako ti, kteří žili v divokých pustinách. Je to těžký duchovní zápas a vyžaduje od svatých vyšší moudrost, aby svou neslavnost, hanbu či ponížení, proměnili a obrátili v projevení slávy Boží a k poučení bližním. Je obtížné nedopustit, aby směšné bylo hříchem, aby to, co činili, stalo se pokušením nebo urážkou a hanbou pro druhé.
Jurodivost pro Krista je záměrná snaha jevit se bláznem, hlupákem a nerozumným v běžném světském chápáni světa, záměrné skrývání osobních ctností a přijetí na sebe sama všech možných urážek a hanby. Hlavním pak cílem tohoto zdánlivého bláznovství - jurodivosti pro Krista – je odhalování vnějších světských hodnot jako dočasných a pomíjejících.
»Výsměch jurodivých tomuto světu, který „ve zlu leží“, jak praví Písmo, jejich nekompromisní útok na racionalitu a světskou moudrost, která je pro Boha bláznovstvím, to vše je u jurodivých vykoupeno nejtvrdší askezí a sebe vyzkoušením. Právo „smát se světu“ lze získat jen nejtvrdším zápasem za získání svatosti a předcházeno výsměchem sobě samému, svým nedokonalostem, pokleskům, potřebám, svému tělu a jeho „přirozeným“ požadavkům! Nekompromisnost ke světu musí být předcházena nekompromisností k sobě samému! „Lékaři, uzdrav nejprve sám sebe!“ to je pro jurodivé imperativem. A tak by nám jejich výsměch světu neměl zakrýt pozadí, na kterém se tento výsměch děje. Tímto pozadím je ta nejtvrdší forma askeze, jakou si lze jen představit. Snad všichni jurodiví, o kterých se lze dočíst v Životech svatých, se nejprve zcela odřekli tohoto světa a v krajních formách sebezapření přivedli sebe na pokraj sebezničení - záhuby, aby jejich život nebyl jinak vysvětlitelný, než jako sestoupení Boží moci. Pro Krista nejedli na poušti, nepili v horku, chodili nazí v třeskutých ruských zimách, bosí stáli za hlubokého mrazu nepohnutě celé dny, takže jim kůže přimrzala k dlažbě, chovali se jako blázni, aby sestoupili na samé dno lidské společnosti… Předstíráním demence či okázale nevhodným a společensky nepřijatelným chováním pak skrývali své duchovní dary a svou svatost, neboť nic tolik neprotiřečí pravé jurodivosti jako uznání lidí a jejich úcta. Jedině takový život, krajně tvrdý, necitelný k sobě, vzdání se jakékoliv formy tělesného pohodlí ba dokonce i jen náznaku tělesné úlevy, snížení a pokoření sebe i pod ty nejnižší a nejponíženější, život oddělený od společnosti a od všeho, co svět nabízí, dává jurodivým právo smát se lidskému světu i knížeti tohoto světa – ďáblu – smíchem z věčnosti.« (Z úvodu k životu sv. Symeóna)
»Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic, aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.« (1. list Korintským 1,27-29)