Jupiter je původem indoevropské božstvo nebes, Výraz je odvozen od indoevropského kořene Djaus a má paralelu ve jménech Deus, Jupiter (řím.), Zeus pater(řec.), Djaus Pitar (védský Nebeský otec), Tyr (germ.) aj.
Nacházíme u něj atribut ztracené ruky, při jeho slavnostech byl představován představován mužem jedoucím na voze s v hávu zakrytým pravým předloktím, tak jako u jeho germánské podoby Tyra a dále také Sabazia, frýžského boha , který byl zobrazován s bronzovou pravou rukou zdobenou symboly dobrotivosti a laskavosti.
Ve védách se v jeho podobě Djaus Pitar jedná o původně nejstarší božstvo, v mnoha indoevroských nábožentvích byl později zastíněn původně nižšími božstvy(Odinem u severních germánských národů, Indrou u indů) a nebo si udržel vůdčí postavení v trojici nejvyších božstev (keltský Teutatis, baltský Dievs, římský Jupiter a řecký Zeus) Ve slovanském panteonu se pravděpodobně projevil jako Svarog, základem jehož jména je indoevropské svar (světlo), souvisí i se sanskrtským výrazem svarga (nebe) a íránským hvar (slunce)
Ottův slovník naučný:
Jupiter: J., spr. Juppiter, gen. Jovis, nejvyšší bůh v římské mythologii, vládce bohů a lidí, choť Junonin, jeví se, ač přenesené funkce éthické stojí daleko v popředí, býti dosti zřetelně bohem světla nebeského, jehož hlavním zdrojem jest slunce, jako řecký Zeus, etruský Tinia, s nimiž ho spojuje etymologie (= Diov-pater od koř. div-); proto slove Lucetius (v písni Saliův a u Osků), jemu zasvěceny dny plnoluní idus, obětována bílá zvířata (býci, jehňata). V latině obvyklá je metonymie J. = caelum, sub Jove = sub divo (pod jasným nebem). Jakož slunce pokládáno za původce povětrnosti, zejména mraku dešťového, bouře a blesku, jenž vykládán též za paprslek sluneční mračna prorážející, jest J. působitelem všelikého počasí, zejména vládcem deště, bouře a blesků. Blesk pokládán za zvláště silný projev vůle Jovovy a tudíž za věštné znamení, z čehož vyvinula se velmi složitá disciplina fulgurální, již Římané většinou převzali od Etrusků. - Počasí působí na úrodu, odtud J. jest též bohem úrody polní, jehož přízeň rolník si získává vystrojuje mu před výsevem hod; dále J. Liber nebo Libertas jest bůh úrody vinné, jemuž konána 19. srpna vinalia, slavnost zahajující vinobraní, 11. října meditrinalia a 23. dubna vinalia jarní, kdy okoušeno víno nové. J. chrání též úrodu u zvířat a lidí, odtud J. Pecunia (ochránce dobytka), Farreus (ochránce manželství), Juventus (ochránce mládeže).Jako jiní bohové sluneční (Apollo, Zeus, Mars) i J. byl bohem válečným; neboť i slunce podniká na jaře těžké zápasy s démony tmy a zimy. Sem náleží J. Stator; první chrám zřídil mu Romulus u Svaté cesty na Palatinu za to, že tam zastavil voje římské před Sabiny prchající, že se opětně sebraly; druhý chrám, prvý to mramorový v Římě, zřídil Qu. Caecilius Metellus v cirku Flaminiově, vyzdobiv jej sochami z kořisti makedonské. Válečným bohem jest též J. Feretrius, jehož chrám zřízen od Romula na Kapitolu. Dále ctěn J. Victor ve 2 chrámech na Quirinále a Palatinu. - Světlo nebeské jest též obrazem vnitřní čistoty morální; tak i J., jehož odleskem co do éthické ryzosti měl býti vedle přísných pravidel životních jeho kněz, flamen Dialis, jest ochráncem veškerého práva, věrnosti a přísah; v této funkci slove též Diespiter a v jeho službách stál zvláštní sbor kněží fetiales, prostředkujících při požadování zadostučinění od sousedních obcí, uzavírání smluv, vyhlašování války. Při tom užívali posvátných bylin z Kapitola (sagmina, verbenae), posvátného oblázku J. Lapis zvaného, jímž znázorněna moc Jovova trestati věrolomnost bleskem, a starobylého žezla Jovova. J. jako ochránce mezí a hranic slove Terminus, též jako samostatný bůh, jehož starobylá svatyně nalézala se uvnitř obvodu chrámu kapitolského, nedavši se odtud nijak odstraniti, což pokládáno za dobré znamení; jemu obětováno při stanovení mezníků a konána 23. února slavnost Terminalií. S Jovem jako ochráncem práva totožným jest též Dius Fidius a úzký k němu vztah má Fides. J. takto stal se ochráncem lidstva, jak jednotlivců a rodin, tak i celých obcí a států; politický tento význam nabyl převahy nad ostatními. Jako ochránce spolku Latinského ctěn pod názvem J. Latiaris každoročně na hoře Albské slavností feriae Latinae zvanou, jejíž doba stanovena vždy od konsulů při jejich nastoupení (tedy feriae conceptivae). Slavnosti súčastňovali se všichni úředníci římští a zástupcové spojených obcí latinských, i když po r. 340 př. Kr. tyto vlastně byly podrobeny Římu. Z obětního zvířete, bílého, mladého býka, jenž pořízen nákladem všech obcí, požívali všichni zástupcové obcí. Po obětním hodu následovaly hry a různé žerty, na př. houpání voskových nebo vlněných loutek (oscilla) za nohy zavěšených, patrně symbolická náhrada za bývalé oběti lidské. Stala-li se během slavnosti nějaká formální chyba, celá slavnost opakována. Po čas slavnosti nebylo dovoleno rušiti mír. Nejznamenitější svým kultem v ohledu politickém byl J. Optimus Maximus na Kapitolu v Římě. Tarquinius Priscus ve válce se Sabiny zaslíbil Jovovi chrám a dal k tomu půdu na Kapitolu podezdíváním velmi pracně urovnati. Stavba sama provedena na jižní části Kapitolu (na místě nyn. paláce Caffarellského) za Tarquinia Superba dle řádu toskánského o třech cellách, z nichž prostřední měl J., levou Juno, pravou Minerva, a vyzdobena z kořisti z Pomoetie od umělců etruských. Socha Jovova, provedená od Vulky z hlíny, znázorňovala boha v plášť oděného s vousatou tváří, jež ve dnech svátečních natírána suříkem, an v pravici držel blesky rovněž hliněné; hliněné bylo též čtyřspřeží na předním štítě, pocházející z Vej. Chrám vyhořel třikráte, roku 83 př. Kr., 69 a 80 po Kr., a pokaždé nádherněji obnoven, nejprv od Sully se sochou ze zlata a ze sloni od Apollonia po vzoru Zeva Olympského, pak od Vespasiána a konečně od Domitiána z penthelického mramoru. Důležitost jeho kultu jeví se v celém životě státním: jemu úředníci nastupujíce obětují bílého býka, v jeho chrámě schází se též senát, zejména by vyhlásil válku, tam uschovány knihy Sibylliny, uveřejňovány státní listiny; tam modlí se též jednotlivci, jako Manlius Capitolinus, Scipio Africanus, za blaho vlasti; tam konal své sliby vůdce, odcházeje do pole, a zvítězil-li, vracel se tam ve slavnostním triumfu, by obohatil z kořisti své poklad chrámový. Tento nalézal se v podzemních sklepích (favissae), založen byl Camillem, za válek občanských vydrancován, od Augusta pak znovu zřízen. Jako votivní dary obvyklé byly zlaté a stříbrné mísy, věnce, attributy boha (blesky), štíty a jiné nářadí, dále desky s nápisy, obrazy znázorňující vítězství, sošky Victorie. Chrám byl obklopen značným počtem svatyň a soch, z nichž nejznamenitější byla obrovská socha od Sp. Carvilia Maxima zřízená z ukořistěné zbroje samnitské (293 př. Kr. ); viděti prý ji bylo až s hory Albské. Ježto vynikajícím mužům za vyznamenání zřizovány sochy na Kapitolu, byl jimi Kapitol záhy tak přeplněn, že velkou jich čásť Augustus dal odstraniti na pole Martovo; za doby císařské stavěny tam sochy císařům. J. Optimus Maximus měl čtvero hlavních slavností, z nichž každá skládala se z oběti a obětního hodu (pravidelně o idujích), z průvodu (pompa) a her zprvu cirkových, pak i mimických. Ludi Romani trvaly od 4. do 19. září; oběť a hod (epulum Jovis) konány 13. září, kdy nejvyšší úředník zatloukával hřeb v pravou stěnu celly Jovovy a v prvých letech nastupovali konsulové. Obětním zvířetem byl bílý býk s pozlacenými rohy. Hodu účastnila se všecka 3 božstva kapitolská v lectisterniu. Dne 14. září následovala probatio equorum. Dne 15. pak sestavil se slavnostní průvod na Kapitolu a veden odtud nejvyšším úředníkem, jenž jel v obleku triumfálním na čtyřspřeží; za ním jely vozy (tensae) s attributy Jovovými (exuviae, blesk, orlí žezlo, zlatý věnec, toga picta, tunica palmata). Průvod bral se přes forum, vicus Tuscus, Velabrum, forum boarium do cirku, kdež exuviae položeny na pulvinar, načež úředník po odjezdu vozů zahájil hry. Hry v cirku trvaly 15. - 19. září; scénické přidány od roku 364 př. Kr. a konány ve dnech 4. - 12. září. Ludi magni (maximi) lišily se od oněch tím, že byly votivní, za vítězství bohem poskytnutá. Ludi plebei původně pořádány pro plebs, kterýž rozdíl později přestal (asi 220 př. Kr. ); konány v listopadu, 4. - 12. byly hry scénické, 13. epulum Jovis, do 17. hry v cirku Flaminiově. Konečně ludi Capitolini v říjnu, původně asi slavnost župy kapitolské, zřízeny prý od Romula, obnoveny od M. Furia Camilla. - Po vzoru římském zřizována Capitolia s kultem Jovovým všude po Italii, za dob císařských též po provinciích, při čemž J. často splynul s podobným božstvem cizím (J. Poeninus na Sv. Bernhardu, Culminalis ve Stýrsku, Heliopolitanus, Damascenus a j.). Za doby císařské J. ctěn jako ochránce domu císařského vůbec a osoby císařovy zvláště, jako Conservator a Custos. Augustus dal mnohé chrámy jeho obnoviti i nové vystavěti. Domitián po vzoru her olympijských založil agón Capitolinus, skládající se zdostihů vozových, gymnických zápasů a závodů musických, při čemž básníci věnčeni dubovým věncem od císaře předsedajícího hrám v nachovém plášti se zlatým věncem na hlavě.