Často se říká, že počátky kalendáře se ztrácejí v dávnověku, stejně jako počátky dějin. Obojí se však vlastně ztrácejí společně. Nejstarší zjistitelné záznamy o dávných civilizacích jsou bezcenné, dokud se nedá určit jejich stáří. Historie sama nám může doložit události staré jen několik málo tisíc let, události starší, prehistorické, můžeme částečně sledovat jen dík archeologii, jejíž objevy sahají mnohem dál do minulosti. Občas se nám tak podaří nahlédnout do civilizací dávno zmizelých, o nichž žádné historické záznamy neexistují.
Tiahuanaco je město ležící na břehu proslulého horského jezera Titicaca v Andách poblíž dnešních hranic mezi Bolívií a Peru, v místech, kde kdysi žili Inkové. Civilizace Inků má své počátky v desátém nebo jedenáctém století našeho letopočtu, není tedy tak stará. Před ní však v horách kolem Tiahuanaka byly ještě nejméně dvě jiné, starší civilizace, jejichž počátky byly nejspíš v prvním století. Britský vědec H. S. Bellamy však roku 1943 uveřejnil teorii, podle níž je brána chrámu boha Slunce pozůstatkem ještě starší kultury, o níž praví, že existovala ješiě „před potopou světa".
Jeho teorie je velmi udivující a neuškodí, když se s ní jako s kuriozitou seznámíme. Začíná tvrzením, že předtím, než kolem Země začal kroužit nynější Měsíc, obíhal kolem ní jiný, starší Měsíc. Připomeňme si hned, že tato teorie není uznávána za vědeckou a je založena na učení, které před druhou světovou válkou vypracoval rakouský kosmolog Hans Hörbiger. Podle něho kdysi v dávné minulosti, snad před třemi sty tisíci lety, obíhal kolem Země Měsíc, mnohem menší než nynější, který byl zvolna přitahován stále blíž a blíž k Zemi, až se přiblížil natolik, že svou přitažlivostí zvedal vody moří a oceánu stále výš ve stále širším pásu, který obepínal Zemi kolem rovníku. Oblasti mírného pásma zůstaly suché a holé a sahaly až k pólům, pokrytým věčným ledem. Stoupající voda zaháněla lidi, žijící v rovníkovém pásu, stále výš do hor.
Lidé podle Bellamyho měli vyspělou civilizaci, ale voda, stoupající do výše tří až pěti kilometrů, je téměř úplně vyhubila. Na místech, kde hory byly dost vysoké, aby nad vodou vystupovaly suché ostrovy, jako třeba v Tibetu nebo v Andách, lidé nalezli útočiště do té doby, než se tehdejší měsíc rozpadl a změnil ve velkou prašnou kometu, která zvolna klesala k Zemi.
Potom zvednutá hladina vod - v nichž je původ všech primitivních pověstí o potopě světa - opadla, obrovské vlny se valily zpátky dolů do mírných pásem a zatopily všechny živé bytosti, snad kromě několika málo skupin, kterým se podařilo zachránit. Potom Země po dlouhou dobu, snad po tisíce let, neměla žádný Měsíc, který by ozařoval její noci, až teprve někdy ve třináctém nebo čtrnáctém tisíciletí před naším letopočtem zachytila nynější Měsíc a svou přitažlivostí ho donutila, aby kolem ní kroužil. Podle Bellamyho teorie ukazuje kalendář v Tiahuanaku, vyrytý do kamenné brány, průběh roku v době, kdy snad kolem Země obíhal onen první Měsíc. Je-li tomu opravdu tak a zda takové tvrzení odpovídá astronomickým teoriím, není netřeba zde řešit, Tento odstavec má pouze poukázat na to, že se kalendář objevuje hned s prvními stopami lidské civilizace.
Kalendář v Tiahuanacu je nesporně vzácný památník dovednosti a znalostí dávných lidí a je na něm ještě mnoho záhadného a nevysvětlitelného, co nechává otevřené dveře nejfantastičtějším teoriím. Podává nám totiž zprávu o jiném časovém sledu, než jaký známe dnes. Podle něho byl den o několik hodin delší, doba oběhu Měsíce kolem Země však byla kratší než den. Vědci se domnívají, že rok byl podle kalendáře v Tiahuanaku rozdělen na dvanáct částí, podobně jako náš rok, avšak tyto části působí dojmem, že neodpovídají měsícům v našem smyslu. Dvanáct zvláštních skupin nádherně stylizovaných symbolů, které patrně vyjadřují hodiny, dny a oběhy Měsíce a zvláštní znaky znázorňující dobu slunovratů a rovnodenností nám, vysvětlujeme-li si je správně, říkají, že první Měsíc proletěl kolem Země 447 a půlkrát za rok. Ve srovnání s nynějším Měsícem, který kolem Země oběhne za rok asi dvanáct a půlkrát, vytvářel tehdejší Měsíc „měsíce" tak krátké, že byly kratší než den. Den však byl tehdy delší než dnešní, protože Země se neotáčela kolem své osy 365 a kousek dne za rok jako nyní, nýbrž jen 290 a kousek dne, takže tehdejší den měl víc než 30,23 hodin. Podle uvedené teorie to zavinil „brzdící" vliv obrovského množství vody, nakupené ve vodním pásu kolem rovníku.
Incký kalendář
V říši Inků, která byla zničena v 16. století španělským dobyvatelem Pizarrem, se používalo státního kalendáře, v němž měl rok 365 dnů, rozdělených na dvanáct měsíců. Týdny staří Peruánci neznali, neděli, den odpočinku, jim nahrazovaly svátky bohů nebo slavnosti na počest královské rodiny. Rok jim začínal v prosinci měsícem velkých oslav nastávajícího období deštů a slunovratu.