Hřích

Jednou z hlavních problémových oblastí lidské existence je problém hříchu či problém zla ve světě. Lidé všeobecně věří, že hřích začal u Adama a Evy během jejich života v rajské zahradě. Tato událost vedla k vyhnání a od té doby lidské pokolení nese pečeť viny, a nejasnosti.
Islám zaujímá v této věci jedinečné stanovisko, jaké nezastává žádné jiné známé náboženství. Korán praví, že Bůh vedl Adama a Evu k tomu, aby přebývali v rajské zahradě a brali si z její úrody podle libosti, v zahradě byly bohaté zásoby a žili v pohodlí. Bůh je však varoval, aby se k jistému stromu nepřibližovali, aby se nezapletli do obtíží a nespravedlnosti. Pak je pokoušel Satan a způsobil, že přišli o svou bezstarostnost a pohodlí. Byli pak vyhnání z ráje a přivedeni na zem, aby zde žili, umírali a nakonec byli odvedeni před Poslední soud. Uvědomili si, co udělali, styděli se, cítili se vinni a pociťovali výčitky. Modlili se k Bohu o milost a Bůh jím odpustil (2:35-38; 7:19-25; 20:117-123).
Tato symbolická událost má značný význam. Říká, že lidská bytost je nedokonalá a neustále nespokojená, i kdyby žila v ráji. Ale spáchání hříchu nebo chyb, jaké vidíme u Adama a Evy, neumrtvuje nutně lidské srdce, nezabraňuje duchovní obrodě, ani nezastavuje morální růst. Naopak, lidská bytost má dost rozumu, aby rozpoznala své hříchy a nedostatky. Ještě důležitější je, že člověk ví, kam se obrátit a ke komu s prosbou o správné vedení. Mnohem důležitější je fakt, že Bůh je vždy připraven reagovat na upřímná volání lidí, kteří hledají jeho pomoc. Bůh je tak milostivý a slitovný, že jeho odpouštění je všeobecné a jeho milosrdenství je úplné (Korán, 7:156). Další objasňující poznatek spočívá v tom, že omezování práv na základě pohlaví a dědičné viny nebo hříchu jsou duchu islámu cizí.
Myšlenka prvotního hříchu nebo dědičné zločinnosti nemá v islámu místo. Člověk se podle Koránu (30:30) a podle Proroka rodí v přirozeném stavu čistoty neboli fitrah, to znamená v islámu nebo podřízenosti vůli Boží a Jeho zákonům. Vše, co se s člověkem děje po narození, je výsledek vnějšího vlivu a různých činitelů. Chceme-li záležitost vyjádřit slovy moderního myšlení, lidská přirozenost je tvárná; jde o proces přetváření v bytost společenskou, klíčový význam má hlavně domácí prostředí. Při formování lidské osobnosti a rozvoji mravního charakteru jednotlivce hraje rozhodující roli. Tím neupíráme jednotlivci svobodu volby a nezbavujeme ho zodpovědnosti. Spíše jde o úlevu od onoho těžkého břemene dědičné zločinnosti nebo pudového hříchu.
Bůh je podle definice spravedlivý, moudrý, slitovný, milosrdný a dokonalý. Vytvořil člověka tak, že do něj vdechnul vlastního ducha (Korán, 15:29, 3:9. 66:12]. Neboť Bůh je absolutní nekonečné dobro a Jeho duch je absolutně dokonalý; jestliže tedy člověk při aktu stvoření dostal Od Boha Ducha Božího, pak si člověk musel uchovat alespoň malou část tohoto dobrého ducha svého Stvořitele. To zřejmě vysvětluje dobré povahové rysy člověka a jeho duchovní touhy. Jenže na druhé straně Bůh stvořil člověka, aby Ho uctíval, ne aby Mu byl roven, aby byl jeho soupeřem, dokonalým ztělesněním nebo absolutním vtělením Jeho dobroty. Znamená to, že nehledě na to, jak je člověk díky milosti stvoření dobrý a dokonalý, je stále velmi pozadu za dobrotou a dokonalostí svého Stvořitele. Člověk není zbaven takových vlastností, tím si můžeme být jisti. Jsou však omezené a odpovídají konečné přirozenosti člověka, jeho konečným schopnostem a zodpovědnosti. To vysvětluje lidskou nedokonalost a omylnost.
Nedokonalost a omylnost se ale neshodují s hříchem, ani nejsou jiným označením zlého konání - alespoň ne v islámu. Je-li člověk nedokonalý, Bůh jej neopouští a neponechává napospas jeho nedostatkům. Člověka posilují zjevení, podporuje ho rozum, posiluje svoboda volby, a vedou ho různé společenské a duchovní vlohy k hledání a dosahování relativní dokonalosti. Neustálé prodlévání mezi silami dobra a zla je životní boj. Člověk se tak má na co těšit, může hledat ideály, vykonávat práci a hrát určité role. Život je zajímavý a smysluplný, není monotónní a neměnný. Na druhé straně Boha těší, když své služebníky vidí duchovně a morálně vítězit.
Podle morální stupnice islámu není lidská nedokonalost a omylnost hříchem. Je to součást přirozenosti člověka jako konečného a omezeného tvora. Hřích však je, má-li člověk cesty a prostředky k dosažení relativní dokonalostí, a on ji nehledá. Hřích je jakýkoliv čin, myšlenka nebo přání, které:
1) je uvážené,
2) protiví se jednoznačnému zákonu Božímu,
3) porušuje práva Boha nebo práva člověka,
4) je škodlivé duši nebo tělu,
5) je pácháno opakovaně a
6) lze se mu běžně vyhnout.
Toto jsou součásti hříchu, který není vrozený nebo dědičný. Je však pravda, že člověk má utajený souhrn schopností hříchy páchat: nejsou však větší než jeho schopnosti chovat se bohabojně a dobře. Jestliže se však rozhodne čerpat ze souhrnu hříchů místo ze souhrnu dobra, pak ke své čisté přirozenosti přidává nový vnější prvek. Člověk je zodpovědný pouze za tento přidaný prvek.
V islámu existují hlavní a menší hříchy stejně jako existují hříchy proti Bohu a hříchy proti Bohu a člověku. Všechny hříchy proti Bohu jsou až na jeden odpustitelné, jestliže hříšník prosí o odpuštění. Korán praví, že Bůh vpravdě neodpouští hřích vlažnosti (polyteismus, panteismus, svatá trojice atd.). Přitom však odpouští jiné hříchy a promíjí je, když On chce. Jestliže se však polyteista nebo ateista navrátí k Bohu, jeho hříchy mu budou odpuštěny. Hříchy proti lidem jsou odpustitelné jen tehdy, když poškozená strana hříšníkovi promine nebo když dojde k náležité náhradě hříchu anebo trestu.