Hereze, heretik: blud, bludař; kacířství (slovo hairesis je v řečtině odvozeno od "výběr" či "zkrácení" či "sklon k něčemu", "odhodlání"; myslí se tím deformované učení). Doslova se dá slovo hereze přeložit jako učení, z něhož je něco vybráno, ubráno; resp. učení, které není plným autentickým učením, ale jen výběrem.
Jedná se o nesprávné, nepravdivé křesťanské učení, nepůvodní křesťanské vyznání, pokaženou křesťanskou nauku. Heretické „křesťanství“ nemá spasitelnou moc, neboť jedině pravda může člověka spasit, nikoliv lež. Ježíš o sobě pravil: "Já jsem ta cesta i pravda i život; žádný nepřichází k Otci, než skrze mne" (Jan 14,6), Ducha Svatého nazýváme "Duchem Pravdy" (Jan 15,26 a 16,13); zatímco ďábel je považován za "otce veškeré lži" (Jan 8,44) – a tedy i herese, proto herese vede nikoliv k Bohu, nýbrž ke svému otci – k ďáblu. Heretik nemá podíl na Církvi Kristově, neboť "nemá žádné společenství světlo s temnotou a pravda se lží..." Není možné být v Duchu Svatém a vyznávat lež (pokaženou, nepravdivou víru) a také naopak - není možno být v duchu ďáblově a vyznávat pravdu.
Za heretika (v nejsilnějším významu toho slova) se nepovažuje ten, kdo vyjádří svůj heretický názor, ale ten, kdo ačkoliv je ze strany Kristovy církve usvědčen z omylu, a přesto projevuje svou úpornost v herezi a neustává ji rozšiřovat.
Archiep. Vasilij (Krivošein): Pravoslavné katolické církvi ... není vlastní vydávat dogmatická usnesení, aniž by to bylo nutné, tj. když není nebezpečí omylů, protože dogma je v církevním vědomí spíše ochranou před omylem, ukázání, co si o Bohu nemáme myslit, než pozitivní zjevení učení o Něm.