hacu
jap., viz džihacu
hači
jap., viz džihacu
haiku
jap.; sedmnáctislabičná jap. básnická forma s počtem slabik 5-7-5. Za největšího jap. básníka formy haiku a zakladatele klasického umění haiku je považován Macuo Bašó (1643-1715). Byl stoupencem zenu a cvičil zazen pod vedením mistra Bučoa. Jeho nejlepší haiku, které se staly vzorem pro všechny pozdější básníky formy haiku, jsou prodchnuty duchem zenu a vyjadřují nedualistický zenový prožitek.
Hakuin Zendži zazen wasan
jap., dosl.: "Chvalozpěv na zazen Hakuina Zendžiho"; v zenových klášterech v Japonsku často recitovaný popěvek velkého zenového mistra Hakuina. Začíná slovy: "všichni tvorové jsou v podstatě buddhy", jimiž Hakuin opěvuje cvičení zazenu jako nejúčinnější prostředek k probuzení k této základní pravdě buddhismu.
hakuši
jap., dosl.: "bílý papír"; výraz pro stav vědomí, který je dosažen cvičením zazenu a jenž je předpokladem pro zážitek "probuzení" (osvícení). Je stavem prázdným a prostým všech věcí. Chceme-li ho realizovat, musíme, jak zdůrazňují zenoví mistři, odstranit všechny myšlenky, ideje, obrazy, představy, mínění, pohledy z hlediska víry atd.
han
jap. (čín. pan), dosl.: "prkno"; dřevěné prkno o rozměrech 45x30x8 cm používané v zenových klášterech, do něhož se třikrát denně rytmicky tluče: za úsvitu, za soumraku a před odchodem na lůžko.
Často na hanu stojí následující verš:
"Poslyšte mnichové!
Buďte pozorní při cvičení.
Čas odlétá jako šíp;
nečeká na vás."
hanka zufa
jap.; označení pro "poloviční lotosový sed", při němž jedno chodidlo spočívá na stehně druhé nohy. Hanka zufa je způsob sezení při meditaci, který se doporučuje těm, kdo pro silné bolesti nemohou delší dobu sedět v plném lotosovém sedu (kekka zufa). Hanka zufa je též nazývána "bosacu za", "sed bódhisattvů".
hannja
jap.; jeden z nejdůležitějších pojmů v zenu; znamená moudrost či bezprostřední intuitivní vhled. Je v úzkém vztahu k meditaci (sa. dhjána; zazen). Zenové cvičení spočívá na nerozlučitelném spojení hannja (sa. pradžňá) a meditační praxe. Tuto nerozlučitelnost zdůrazňoval v zenu zejména Chuej-neng.
Hannja šingjó
jap. zkrácená podoba pro Maka hannjaharamita šingjó - Sútra srdce.
hara
též kikai tanden, jap., dosl.: "břicho, pupek"; v zenu má tento pojem většinou duchovní a duševní význam ve smyslu "(duchovního) středu člověka".
hasan
jap., přibl.: "přerušení (náboženské) praxe"; označení pro zenového žáka, který v průběhu svého výcviku přímo došel k prožitku osvícení (kenšó, satori).
V zenovém klášteře dává hasan často na oslavu svého zážitku osvícení jídlo pro ostatní mnichy, které se pak nazývá hasan sai. V zenu se však stále znovu zdůrazňuje, že takový zážitek, byť by byl seberadostnější, je pouze prvním krokem na zenové cestě, po němž musí následovat řada dalších kroků. Kdo ulpívá na takovém prožitku příliš dlouho a nevěnuje se dále výcviku (zazen, kóan), ten brzy upadne opět do toho stavu vědomí, v němž je zážitek osvícení již pouhou vzpomínkou a nikoli živoucí přítomností.
hassu
jap., dosl.: "pokračoval v dharmě"; zenový žák, který dosáhl nejméně stejného stupně osvícení jako jeho mistr a byl jím zmocněn dále šířit dharmu a přenášet zenovou tradici na vhodné pokračovatele v dharmě. Hassuem může být pouze žák, který obdržel od mistra potvrzení inka šómei.
Velcí zenoví mistři však neustále zdůrazňují, že zen je v podstatě nenaučitelný a nepředatelný, proto pojmy jako učení, přenesení, odevzdání atd. musíme v souvislosti se zenem považovat za pomocné výrazy k označení pojmově neuchopitelného procesu. Funkce mistrů se dá přirovnat přibližně ke katalyzátoru, který urychluje chemickou reakci, aniž by však na něm samotném závisel vznik sloučeniny - tj. v přítomnosti osvíceného mistra a prostřednictvím studia u něj může žák sám dojít zážitku osvícení, aniž by mistr přitom něco předal a žák něco přijal. Tento proces se nazývá přenesení.
Jako symbol potvrzení za pokračovatele v dharmě obdržel v rané zenové tradici žák od svého mistra jeho mnišský oděv a žebrací misku. Výraz "oděv a miska" se proto stala v zenové literatuře metaforou "přenesení vně písma"; tento způsob předání je jedním z podstatných rysů zenu (viz též den´e).
heidžóšin kore dó
jap., dosl.: "obyčejné vědomí je cesta"; slavný zenový výrok, který pochází od velkého čín. čchanového mistra Nan-čchüan Pchu-jüana (Nansen Fugen). Je součástí mondó s Čao-čou Cchung-šenem (Džóšú Džúšin) jež se vyskytuje jako 19. kóan Wu-men-kuanu.
heikan
jap., dosl.: "zavření brány"; výraz pro zenový výcvik (zazen), který vyjadřuje, že člověk uzavírá "bránu ducha" pro rozptylování a kultivuje vnitřní koncentraci a "ducha osvícení" (bodaišin). Heikan však neznamená, že člověk již nevnímá vnější okolnosti a nemohl by se věnovat světským zájmům a úkolům; znamená to pouze, že se již nenechá ovlivňovat světskými starostmi, utrpením a vášněmi (bonnó) a odvádět od duchovního cvičení.
heitei dódži
jap., dosl.: "ohňový chlapec"; chlapec, který má v zenovém klášteře na starosti údržbu a rozsvěcování a zhášení lamp
Hekigan Baramon
jap., dosl.: "bráhman, který se dívá do zdi"; lidové jméno pro Bódhidharmu, 1. patriarchu zenu v Číně. Vztahuje se k tomu, že Bódhidharma pocházel z bráhmanské kasty a po devět let cvičil v Šaolinském klášteře zazen "čelem ke zdi" (menpeki).
Hekiganroku
jap. pro Pi-jen-lu
henčúšó
jap., viz pět stupňů osvícení
henkú
jap., dosl.: "jednostranná prázdnota"; výraz pro buddhistické pojetí učení zastávané především v hínajáně, které zdůrazňuje zejména bezpodstatnost a tím neexistenci všech jevů (zvanou též tankú, "pouze prázdnota"). Tím není uchopena skutečnost úplná, ale pouze poloviční, tedy jednostranná; viz též futan kú.
henšin
jap., dosl.: "jednostranná pravda"; jiné označení pro henkú či buddhistickou doktrínu tankú, "pouze prázdnoty"; viz též futan kú.
Hieizan
jap., dosl.: "hora Hiei"; hora u Kjóta, na níž Saičó (též Dengjó Daiši, 762-822) počátkem 9. stol. postavil kmenový klášter jím založené jap. linie buddhismu školy Tchien-tchaj (Tendai). Velký klášterní komplex se stal jedním z nejvýznamnějších center buddhismu ve středověkém Japonsku; poskytoval též přístřeší mnichům jiných buddh. škol, především Šingon a Zen.
hínajána
sa. (čín. siao-čcheng, jap. šódžó), dosl.: "malé vozidlo"; původně hanlivé označení "starého buddhismu" ze strany přívrženců mahájány (velké vozidlo). Sami stoupenci hínajány své učení označovali většinou jako théraváda (učení starších řádu), třebaže tato škola představovala jen jeden směr uvnitř hínajány; je však jediná, která se dochovala dodnes. Hínajána se nazývá též "jižní buddhismus", protože je rozšířena především v zemích na jihu Asie (Cejlon, Barma, Kambodža, Laos, Thajsko). Podle tradice hínajána čítala 18 různých škol, které se vyvinily z původní obce; v textech je jich ale uvedeno mnohem více.
Během 3. buddhistického koncilu došlo k prvnímu rozkolu, který původní obec rozštěpil na sthaviry (pa. théra) a mahásanghiky. Mahásanghikové se mezi lety 280 a 240 př. n. l. rozdělili na šest škol: ékavjávaháriky, z nichž povstali lókóttaravádinové, a na gókuliky, kteří se rozpadli na bahušrutíje, pradžňaptivádiny a čaitiky. Od sthavirů se kolem roku 240 př. n. l. oddělili vátsíputríjové (zvaní též pudgalavádinové), kteří vytvořili čtyři podskupiny: dharmóttaríja, bhadrajáníja, sammatíja a sannagarika (nebo sandagirija). Další dvě školy vycházející od sthavirů tvoří sarvástiváda, z níž kolem roku 150 př. n. l. vznikli sautrántikové, a vibhadžjavádinové, kteří se považovali za ortodoxní sthaviry. Z nich povstali théravádské školy mahíšásaků a kášjapíjů; od mahíšásaků se odtrhli dharmaguptakové.
Hínajána, jejíž školy se vyvíjely v době mezi Buddhovou smrtí a počátkem našeho letopočtu, představuje podle názoru svých vyznavačů původní, čisté učení, jaké kázal Buddha. Jeho nauky se v zásadě zakládají na sútrách, jež mají pocházet z úst samotného Buddhy. Pro mnichy závazná kázeňská pravidla jsou obsažena ve Vinajapitace. V abhidharmě, třetí části kánonu (Tripitaka), jsou ponaučení obsažená v sútrách rozebrána a systematizována.
Hínajána v první řadě ukazuje cestu k vysvobození. Filosofické spekulace přitom nehrají žádnou roli, jsou považovány za překážku na cestě. Podává rozbor postavení člověka, povahy bytí, složení osobnosti a ukazuje způsoby, jež mohou vést k odstranění utrpení (duhkha). Všem školám hínajány je společný realistický pohled na bytí. Utrpení, od něhož se člověk má oprostit, chápou jako skutečné. Na vysvobození ze strastného koloběhu (sansára) znovuzrození a dosažení nirvány se zde pohlíží jako na nejvyšší cíl, jehož lze dosáhnout pouze vlastními silami, odvratem od světa a jeho překonáním. Za tímto účelem se musí stoupenec hínajány uchýlit do bezdomoví, tj. vést mnišský způsob života; pro laiky je dosažení nirvány nemožné. Ideálem hínajány, odpovídající těmto zásadám, je arhat, jenž vlastními silami pro sebe dosáhl vysvobození. O konečném cíli duchovního snažení, nirváně, se hínajána varuje vypovědět cokoli, co přesahuje vlastní zkušenost osvícení a s ním spojený zánik iluze já spolu se žádostivostí (tršná).
Tyto školy pohlíželi na Buddhu jako na historickou osobnost, pozemského člověka a učitele, ne jako na transcendentní bytost. Podstatu učení vyjadřují čtyři ušlechtilé pravdy, nauka o závislém vznikání (pratítjasamutpáda), doktrína o anátmanu a zákon karmy. Hínajánskou praxi v hlavních rysech obsahuje osmidílná cesta.
Z mahájánského hlediska je hínajána nazývána "malým vozidlem" proto, že na rozdíl od mahájány, jež chce vést k vysvobození všechny bytosti, si klade za cíl pouze vlastní vysvobození. Je považována za první stupeň výkladu Buddhovy dharmy, v němž byla odhalena jen malá část buddhistického učení. Teprve později Buddha kázal dokonalou nauku, mahájánu.
hiširjó
jap., dosl.: "to, co je nezměrné pro myšlení"; zenový výraz pro osvícení, které lze sice zažít, ale je pojmově neuchopitelné, nemyslitelné; viz též fukašigi, fukasecu.
Hjakudžó šingi
jap. pro Paj-čang-čching-kuej
hó
jap., viz dharma
Hóbódangjó
jap. pro Liou-cu ta-š´ fa-pao-tchang-ťing
hocu bodaišin
jap., dosl.: "stvořit ducha osvícení"; úmysl dospět realizací bódhisattvovy cesty k nejvyššímu osvícení. Vnitřní postoj, který vychází z dai šinkonu a dai gidanu; viz též kokorozaši.
hocugammon
jap., seznam modliteb a prosebných vzývání pro začátečníky v zazenu pořízený jap. zenovým mistrem Eihei Dógenem
hódžin
jap. pro sambhogakája; viz trikája
hódžo
jap. (čín. čang-fang), dosl.: "deset čtverečních kroků" (1 krok = 10 stop);
označení pro obývací místnost představeného mnichů v buddhistickém klášteře. Pojem je narážkou na celu legendárního světce Vimalakírtího, který jako laik prý realizoval stupeň osvícení Buddhy, o čemž se můžeme dočíst ve Vimalakírtinirdéšasútře;
čestný titul pro představeného mnichů v zenovém klášteře.
hó´e
jap., dosl.: "dharmový oděv"; označení oděvu buddh. mnicha. V zenu je mnišský oděv symbolem pro předání buddhadharmy "od srdce-ducha k srdci-duchu" (išin denšin) v linii patriarchů (sošigata), který začíná u Buddhy Šákjamuniho. Byl předáván od raných patriarchů zenu jejich pokračovatelům v dharmě (hassu) jako znamení potvrzení (inka šómei); viz též den´e.
hógesó
jap., dosl.: "(od všeho) osvobozený / (všechno) odhodivší mnich"; původně buddhističtí mniši, kteří v období Kamakura (1185-1333) a Muromači (též Ašikaga, 1333-1573) v Japonsku, nezatíženi jakýmkoli světským majetkem, putovali po zemi a zpěvem a tancem si vyžebrávali na jídlo. V zenu je hógesó ve významu "ten, kdo odhodil veškerý světský majetek" označením pro osvíceného mnicha.
hógo
jap., dosl.: "slovo (slova) dharmy"; živoucí pravda buddhismu, zvláště zenu týkající se slov patriarchů (sošigata) a starých mistrů zenové tradice. Taková slova byla pozdějšími zenovými mistry s oblibou citována s jejich teišó a pokud byly také provozovateli cesty písma (šódó), tj. kaligrafy, zapsána tuší k inspiraci jejich žáků jako esoterický výraz zenového zážitku (bokuseki).
hókjó
jap., dosl.: "most dharmy"; označení pro buddhismus, který je přirovnáván k mostu, jenž člověku dovoluje přejít přes řeku života a smrti (sansára).
Hókjóki
jap.; sbírka odpovědí, které dával čínský čchanový mistr Tchien-tchung Žu-ťing (Tendó Njódžó) na otázky jap. mnicha, jenž byl později znám jako Dógen Zendži, zakladatel jap. linie školy Sótó. Dílo bylo zaznamenáno Edžóem, žákem Dógena.
Hókjózammai
jap. pro San-mej-kche
Hokkekjó
jap. pro Lotosovou sútru.
hokušú zen
jap. pro čín. Pej-cung-čchan, tj. "čchan severní školy"; viz též jižní škola.
hómon
jap., dosl.: "brána dharmy"; učení Buddhy, zakladatele buddhismu. Toto učení je zde přirovnáváno k bráně, kterou adept vstupuje do světa osvícení. Ve čtyřech velkých slibech (šiguseigan) slibovali přívrženci zenu realizovat veškeré Buddhovo učení.
honrai no memmoku
jap., dosl.: "původní tvář"; tento výraz překládaný jako "pra-tvář" či "pra-obličej" je oblíbenou metaforou v zenu, která odkazuje na pravou čili buddhovskou přirozenost (buššó) lidí a každé věci.
Ve formě otázky "Co je tvou prapůvodní tváří?" nebo "Co je tvým obličejem před narozením tvých rodičů?" je tento výraz jádrem oblíbeného kóanu. Spatřit prapůvodní tvář znamená uvědomit si pravé já, tedy dojít vhledu do vlastní podstaty (kenšó).
honsoku
jap., dosl.: "původní pravidlo"; jiný výraz pro kóan, který ve sbírkách kóanů jako Wu-men-kuan či Pi-jen-lu označuje vlastní kóan v protikladu k odkazu, uváděnému před ním, nebo pochvalnému výroku (džu), uváděného po něm.
honši
jap., dosl.: "kořenový mistr";
- v jap. buddhismu obecně Buddha Šákjamuni;
- zakladatel buddhistického směru či školy;
- mistr, u něhož jedinec přijal džúkai;
- v zenu mistr, od nějž žák získal inka šómei.
Může se stát, že zenový žák v průběhu svého života se učí u více zenových mistrů; jestliže od jednoho z nich obdrží inka šómei, je tento mistr v zenové tradici jeho honšim.
hon´u buššó
jap., dosl.: "od počátku jsoucí buddhovská přirozenost"; jiný výraz pro buššó
Hórindži
jap. pro Pao-lin-s´
hossen
jap., dosl.: "dharmové zápolení"; pro zen typická metoda, jak bezprostředně vyjádřit živoucí pravdu bez použití logického myšlení či filosofického nebo náboženského světonázoru. Hossen spočívá stejně, jako mondó na slovní výměně, otázce a odpovědi, gestu a odpovědi na něj mezi dvěma osvícenými lidmi. Zatímco mondó se obvykle skládá z jedné otázky a jedné odpovědi, může se hossen rozvinout šířeji.
Hossen není hádka, jak by se mohlo zdát z termínu dharmové zápolení; nejde zde o to, protivníka při diskusi porazit či určit, který partner je při hossenu lepší. Účastníci hossenu mluví ze své zenové zkušenosti, jež nezná žádný antagonismus, žádnou dychotomii já-ty. Využívají této příležitosti jedině k tomu, aby při setkání s člověkem velké duchovní síly změřili hloubku svého vlastního prožitku a učili se tím.
hossu
jap., dosl.: "pometlo na malé zvíře"; oháňka na mouchy, která má původ v oháňce, již při sobě nosili buddhističtí potulní mniši v Indii, aby odklízeli z cesty drobné živočichy, aby je nezašlápli. Hossu je krátká dřevěná tyč, na níž je upevněn koňský nebo jačí ohon. V čchanových klášterech ve staré Číně bylo výsadou čchanových mistrů používat takovou oháňku na mouchy. Proto se hossu stala symbolem "předávání od srdce-ducha k srdci-duchu" a jako takový byla předávána zenovým mistem jeho pokračovatelům v dharmě (hassu).
Jak ukazuje mnoho kóanů zenové literatury, používají zenoví mistři hossu příležitostně, aby svému protějšku v mondó či hossenu zasazovali náhlý úder nebo vyjadřovali zažití pravé skutečnosti gestem transcendovaným v pojmový výraz.
hoššin
jap. pro dharmakája; viz trikája
hoššin kóan
jap.; viz kóan
hoššó
jap., dosl.: "dharmová podstata"; pravá podstata jevového světa, která se dá sice zažít v osvícení, avšak vymyká se jakémukoli popisu (fukasecu, fukašigi). Je identická s buddhovskou přirozeností (buššó), pro níž se tento pojem používá synonymicky.
Hotoke
jap. pro Buddha