Vlastním jménem Gustav Meyer, dnes už i u nás dostatečně známý německý spisovatel světové úrovně, který vstoupil do literatury krátkými časopiseckými povídkami a pak náhle zazářil vynikajícími okultními romány, vycházejícími v tehdy neuvěřitelných nákladech: Golem ( 1915 - 220 tisíc), Zelená tvář ( 150 tisíc), Bílý dominikán, Anděl západniho okna, Goldmacher-Geschichten (dosud do češtiny nepřeložené tři alchytriistické povídky) a řada dalších. Zde uvedené Meyrinkovy knihy jsou sice díla beletristická, ale jsou současně vynikajícími úvody ke studiu a pochopeni esoterismu.
Méně známo je, že Meyrink začínal svou rozsáhlou okultní praxi v Praze a že jej Praha jako magické město po celý život inspirovala. Přišel do Prahy za svých gymnaziálních studií a od roku 1885 tu žil trvale až do roku 1904; nejprve jako student, pak jako bankéř a nakonec se stal svobodným spisovatelem. Jeho nejslavnější román Golem je příběhem odehrávajícím se v pražském židovském ghetu a v jeho pozadí vystupuje proslulý hliněný sluha pražského rabbiho Lówa ben Becaléla, kterého vytvořil pomocí kabbalistické magie. Ze světácky založeného pražského bankéře Meyera se v Praze stal okultista Meyrink.
Narodil se roku 1868 ve Vidni jako nemanželské dítě herečky Marie Meyerové a wúrtenberského ministra Carla, svobodného pána von Varnbůhler von und zu Hemmingen. Pobýval v řadě měst, podle toho, kde jeho matka získala herecké angažmá. V Mnichově začal studovat na gymnasiu, v roce 1885 odtud přešel přes Hamburg do Prahy, kde roku 1888 absolvoval obchodní akademii. Zde ho matka opustila, když získala další angažmá v Berlíně. V Praze Meyer po několika přechodných zaměstnáních založil s jedním společníkem bankovní obchod. Ostrou kritikou měštáckých manýr německé pražšké společnosti si vysloužil četné nepřátele, kteří ho obvinili z bankovních podvodů: Meyer byl zatčen a ačkoli se ukázalo, že obvinění jsou falešná, ztratii obchoání důvěru a byl z Prahy vyštván. Nějakou dobu strávil ve Vídni a na cestách po Evropě, až se se svou druhou manželkou usadil roku 1906 v Mnichově a v roce 1911 v malém, dřevěném, dnes již bohužel neexistujícím, domě ve Starnbergu u Starnbergského jezera poblíž Mnichova. Dům pojmenoval, jako vzpomínku na Prahu, "U poslední lucerny" (název mýtického domu v pražskérn podhradí, který je vestavěn do hradební zdi a který je možno spatřit jen za určitých nocí - je jedním z několika míst v Praze, jímž lze podle pověsti v určité noci vstoupit do astrálu).
Meyrink slavil jako spisovatel velké úspěchy, ale čím více esoterismu jeho literární dílo obsahovalo, tím více klesal zájem o ně. Meyrink byl od určité doby sužován osudovými ranami, chorobou páteře, tragickou sebevraždou svého syna Hano a posléze i bídou, která ho stihla po neúspěších jeho literární produkce. Za svého pražského pobytu, vyčerpán neustálými konflikty, se Meyrink rozhodl pro sebevraždu, ale přikládaje ke spánku browning, všiml si, že mu někdo strká pod dveře jakési papíry. Odložil sebévražedný výstřel, aby se podíval co to je. Byly to prospekty na okultistickou literaturu, které ho tak zaujaly, že zcela propadl tajným vědám. Energický Meyrink si začal obstarávat celé haldy knih, které mu docházely z Německa, Anglie a odjinud. Začal si také dopisovat s tehdejšími významnými okultisty, navazovat kontakty s různými řády a stal se posléze členem bratrstva Sad Bayů, které údajně založilo Prahu a bylo nazýváno Asijští bratři.
Od roku 1901 začal publikovat povídky, jejichž ironie, antimilitarismus, ale i fantastičnost a tajuplnost dráždily tehdejší měšťáky, avšak zároveň vyvolávaly značnou pozornost. Skutečnou proslulost však získal Meyrink až vydáním svého prvního ”staropražského románu” Golem (od roku 1913), který se stal opravdovým bestsellerem. Během 1. světové války vyšla i Zelená tvář (1916) a Valpurgina noc (1917). Ovšem jako nepřítel šovinismu a militarismu se pak stal obětí rozsáhlé kampaně, vedoucí až ke konfiskaci jeho děl německými úřady.
Meyrink publikoval i po válce (mimo jiné Bílý dominikán, Anděl západního okna - odehrává se také z větší části v Praze).
Brzy objevil magické kouzlo Prahy, které jej uchvátilo už navždy. Jeho povídka Neviditelná Praha je vyznáním této lásky k magické Praze. Meyrink tu napsal: "Neznám jiné město, které by člověka - bydlí-li v něm a zvětrá-li s nim duchovně - k sobě tak podivuhodně kouzelně vábilo a jež by tak neodolatelně vybízelo k návštěvě míst jeho pohnuté minulosti - jako Praha. Vypadá to, jako by mrtví volali nás živé na místa, kde kdysi trávili své pozemské bytí, aby nám pošeptali, že Praha nemá své jméno nadarmo-, že je ve skutečnosti prahem mnohem užším než na jiných místech země... pak kráčíme jakoby pod jakýmsi vlivem, nevidíme a neslyšíme nic, co bychom už dávno nevěděli, ale odnášímee si pocit, na který nelze zapomenout do pozdního stáří - podivný pocit, jako bychom nějakým způsobem překročili práh." Tuto lásku k tajemné neviditelné Praze sdíleli s Meyrinkem jeho současníci Paul Leppin a Jiří Karásek ze Lvovic. První z nich také podal Meyrinkův portrét v jedné z postav svého románu Severinova cesta do temnot.
Byl mj. spoluzakladatelem a předsedou Lóže u Modré hvězdy, kam patřil i Julius Zeyer a Emanuel z Lešehradu V Prokopském údolí u Prahy konal Meyrink své první pokusy s evokativní magií, v Praze na Kampě, sedě jedné zimní noci na lavičce, ponořen do meditace o vnitřnim zření, prožil vizi, která mu otevřela "vnitřní oko". Třiadvacetiletý Meyrink se v Praze stal okultistou a později jóginem a od roku 1892 mystikem, žákem rakouského "tkalce" Friedricha Mailándera. V té době měl také úzké osobní styky s baronem Adolfem Leonhardim a byl členem jím založené pražské teosofické lóže. "Jako prorok dávných dob tvořil Meyrink své dílo," napsal o něm jeho životopisec, pražský Němec a okultista H. Fritsche, který byl jeho přítelem a který vydal v Praze pozoruhodné dílo Kleines Lehrbuch der weissen Magie (1934). Meyrinkovo dílo velké Zkušenosti a velkého Poselství všem hledajícím musí nutně potkat a prožít každý vážný zájemce o jakýkoli druh esoterismu.
Dne 3. prosince se Meyrink rozloučil se svými nejbližšími, zaujal jógickou pozici a s východem slunce dne 4. prosince 1932 vědomě a naposled překročil navždy práh: "Jeho věčné oči pohližely k východu, k Praze" napsal Fritsche (August Strindberg - Gustav Meyrink - Kurt Aram: Drei magische Dichter und Deuter, Prag-Smíchov 1935, s. 22). O Meyrinkových pražských magických operacích napsal v roce 1948 pozoruhodný článek J. Viktora (Pověst o pražském magikovi Gustavu Meyrinkovi, Světový pramen zábavy a poučení, č. 56, str. 29-32).
Gustav Meyrink: Anděl Západního Okna
Když jsem vzhlédl... Kelley zmizel! Sedí tam sice ještě někdo nahoře na pytlech a skřížené nohy Kelleyovy - poznávám je zřetelně v zeleném světle podle jeho hrubých střevíců, - ale tělo, prsa a obličej jsou změněny. Jsou proměněny záhadným, nepochopitelným způsobem: je to anděl, zelený anděl, který tam nahoře sedí skrčen se skříženýma nohama, jako... jako... zobrazují staří Médové sedícího ďábla.
Anděl je mnohem menší, než jak jsem ho kdy viděl, ale jeho tahy - hrozivé, strašlivě vznešené tahy - jsou tytéž, jak je znám.
Gustav Meyrink: Golem
"No a vy nedáte nic k lepšímu, přirozeně mimo to, že z vděmosti za přestálý umělecký požitek to za nás zatáhnete, velectěný kolego a rytče kamejí?" zeptal se mě Vrieslander po dlouhé pauze všeobecného mlčenlivého zadumání.
Tak jsem jim tedy pověděl o svém putování mlhou. Když jsem se při líčení dostal k místu, kdy jsem spatřii onen bílý dům, vytáhli všichni tři napětím fajfky z úst, a když jsem domuvil, uhodil Prokop pěstí do stolu a zvolal: "No to je mi - - ! Všechny možné pověsti tenhle Pernath prožívá na vlastní kůži. - Á propos, ten Golem tenkrát - víte: ta věc se vysvětlila."
"Jak to, vysvětlila?" zůstal jsem úplně bez sebe.
"Znáte přece toho potrhlého židovského žebráka Hašile? Ne? Tak tedy: Hašile byl tím Golemem."
"Žebrák Golemem?"
"Ano, Hašile byl Golem! To strašidlo si to dnes odpoledne vesele štrádovalo za jasného slunce Sanytrovou ulicí ve svém pověstném staromódním obleku ze sedmnáctého století a antoušek je šťastně lapil do smyčky, kterou chytá psy."
"Co to má znamenat? Nerozumím ani slovo!" vyrazil jsem ze sebe.
"Říkám vám přece: byl to Hašile! Jak jsem slyšel, našel prý ty šaty už před delší dobou za jednou domovní branou. - Ostatně, abych nezapomněl: ten bílý dům na Malé Straně, to je náramně zajímavá věc. V jedné staré pověsti se totiž říká, že nahoře ve Zlaté uličce stojí dům, který se objeví jen za mlhy a uvidí ho jenom ,nedělňátka'. Lidé to tam nazývají "Zed' u poslední lucerny". Kdo tam přijde ve dne, vidí jen velký šedivý balvan - za ním je příkrý sráz dolů do Jeleního příkopu. A vy můžete mluvit o štěstí, Pernathe, že jste nešel ani krok dál: určitě byste spadl a zlámal si všechny kosti.
Pod tím kamenem, vypráví se, leží ohromný poklad. Ten kámen tam položil řád ,Asijských bratří`, který prý založili Prahu, jako základ k domu, který bude jednou při zániku světa obývat člověk - přesněji řečeno hermafrodit -, stvoření, jež je sloučením muže a ženy. A bude mít ve znaku zajíce - jen tak mimochodem: zajíc byl symbolem Osirisovým, a odtud možná pochází ten obyčej velikonočního zajíce.
Než přijde onen čas, říká se dál, střeží toto místo osobně sám Metuzalém, aby se Satan nezmocnil kamene a nezplodil s ním syna: tak řečeného Armílose. -Ještě nikdy jste neslyšel vyprávět o Armilovi? - Ví se dokonce, jak by vypadal - chci říci, vědi to staří rabíni -, kdyby přišel na svět: Měl by vlasy ze zlata, vzadu spletené do copánku, na hlavě dvě pěšinky, srpovité oči a ruce dolů až k nohám."
"Takového fešáka bych si měl nakreslit," brumlal Vrieslander a sháněl tužku.
"Tak tedy, Pernathe, jestli budete mít jednou to štěstí a stanete se hermafroditem a jen tak en passant najdete ten poklad," uzavřel Prokop, "pak nezapomeňte, že jsem byl vždycky váš nejlepší přítel!"
Nebylo mi do laškování a v srdci jsem cíti! tichou bolest.
Cvach to na mně asi viděl, a třebaže neznal příčinu, přišel mi rychle na pomoc:
"Stejně je to ale moc zvláštní, skoro strašidelné, že Pernath měl to vidění přesně na tom místě, které je tak úzce spojeno s prastarou pověstí. - Existují zřejmě souvislosti, z jejichž objetí se člověk nemůže osvobodit, má-li jeho duše schopnost vidět formy, které hmat nepostřehne. - Nemohu si pomoci: Nadsmyslné je přece jen nejpřitažlivější! - Co myslíte?" Vrieslander a Prokop zvážněli a každý z nás pokládal odpověd' za přebytečnou.
"Co si o tom myslíte vy, Eulálie?" opakoval Cvach svou otázku a obrátil se ke staré sklepnici.
Ta se poškrabala jehlicí na hlavě, vzdychla, začervenala se a řekla:
"Ále děte! Vy ste mi pěknej!"