Je vlastně překvapující, jak málo toho u nás o zjevení Panny Marie v Guadalupe v Mexiku víme. Přitom tato "tmavá Panna" je v Mexiku a v celé latinské Americe všudypřítomná. Její obrazy a sošky obklopené květinami zdobí luxusní byty právě tak, jako chudé chatrče. Její obrazy najdeme i všude na veřejných prostorách, v restauracích, na nádražích, v továrnách a dílnách, nebo třeba na zpětném zrcátku soukromých automobilů. Taxikáři ji prosí o ochranu při svém povolání. Rodiče pojmenovávají po ní své děti Lupa, Lupina, Guadalupina.
Kdo je tedy tato Svatá Panna z Guadalupe a proč vzbuzuje neustále tolik pozornosti a je předmětem uctívání natolik, že byla v roce 1945 prohlášena Svatým stolcem patronkou a ochránkyní Ameriky?
Dějinné pozadí událostí v Mexiku
22. 4. 1519 přistál u města Veracruz Hernán Cortés a s 500 vojáky, 14 děly a indiánskými 
pomocnými sbory započal dobývání Mexika s jeho tehdejšími 8 milióny obyvatel. Po dvou letech urputných a velmi krvavých bojů se Aztékové Španělům podrobili. Tím se zhroutil nejen jejich dobře organizovaný svět, ale i cyklus ritů, při kterém bylo ročně obětováno 20.000 lidí včetně dětí.
Přes záporné rysy své ctižádostivé povahy přišel Cortés s čestným úmyslem "vyhladit 
starou modloslužbu, přinést obyvatelům víru v jediného pravého Boha a podporovat šíření katolické víry". V jeho doprovodu byli ovšem jen dva kněží a teprve v roce 1523 přišli první tři františkáni z Gentu. O rok později přibylo dalších 12 a roku 1526 první skupina dominikánů. Jejich prvými učiteli neznámé domorodé řeči Aztéků byly indiánské děti, které rychle pochopili posunčinu a pak pomáhali jako katecheti ve svých rodinách a vesnicích.
Těžké škody misijnímu dílu zasadili vysoce postavení španělští úředníci počínaje Nunou de Guzmán, kteří v rozporu s císařovými instrukcemi nakládali s indiány pro osobní obohacení jako s otroky. Změna nastala teprve, když do Mexika přišel prvý Římem jmenovaný biskup Fray Juan de Zamárraga OFM, kterému císař Karel V. před odjezdem propůjčil titul "Ochránce indiánů". Tomuto titulu biskup skutečně dělal čest. Okamžitě po svém nástupu do funkce informoval císaře o zločinech jeho úředníků a neváhal nad nimi vyslovit také exkomunikaci, která měla tehdy těžké následky i v civilní oblasti.
Tímto krokem byl vytvořen důležitý předpoklad pro zdar misijního díla, zvláště když mniši i biskupové spojovali zvěstování evangelia s kulturním vzděláváním a sociální ochranou indiánů.
Že radostná zvěst zapustila jako taková již velmi brzy kořeny v srdcích indiánů, vděčí Mexiko událostem v Guadalupe, které se datují od 9. prosince 1531.
Historie zjevení
V prosinci roku 1531 šel sedmapadesátiletý prostý indián Juan Diego ze své vesnice Tulpetlác do města Mexika na mši a k výuce katechismu. Na cestě se mu na úpatí kopce Tepeyac zjevila překrásná dívka indiánského vzezření a tmavé pleti a požádala ho, aby vyřídil biskupovi, že jí má na tomto místě postavit kostel, aby zde mohla ukázat svůj soucit, dobrotu a pomoc. 
Biskup ovšem historce od příslušníka méněcenného národa neuvěřil. Dívka proto v novém zjevení požádala Juana, aby biskupovi na důkaz pravdivosti přinesl růže, které natrhá na místě prvního zjevení. Když pomineme to, že na dotyčném kopci rostly jen kaktusy, byl právě prosinec, tedy absurdní doba pro kvetoucí růže! Juan Diego našel ale kopec přímo porostlý kvetoucími růžemi, a tak jich natrhal tolik, kolik se mu jich vešlo do jeho pláště, indiánské tilmy. Když je před biskupem z pláště vysypal, vytvořil se na vnitřní straně pláště přímo před užaslými svědky obraz dívky - Panny Marie. Biskup byl okamžitě přesvědčen a na místě zjevení dal hned postavit kostel. Na žádost Panny Marie bylo toto místo nazváno Guadalupe.
Toto jméno nemá nic společného se španělštinou a je možné je odvodit z aztéckého slova "Coatlaxôpeuh", které znamená "Rozšlápla jsem hada".
Mnohý dnešní člověk si snad řekne: středověká legenda, jakých tou dobou bylo… Ale věc není zase tak jednoduchá. Panně z Guadalupe se také někdy říká politická svatá v nepolitickém rouše. Svým zjevením totiž uskutečnila dvě veliké věci. Zaprvé přesvědčila Španěly, že indiáni asi nebudou tak méněcenní, když se jim zjevuje Matka Boží. A přesvědčila je vskutku důkladně. Všimli jste si někdy toho, že v latinské Americe není a nikdy nebyl problém rasismu, čehož důkazem je i to, že v žilách příslušníků nejvznešenějších španělských rodin v latinské Americe koluje indiánská krev? Zvláštní, že? A za druhé, dosáhla toho, oč se marně snažily pluky misionářů. Za několik let po zjevení prakticky celé Mexiko přistoupilo ke křesťanství, ne tedy jen města, ve kterých měla katolická církev jasně navrch, ale nejzapadlejší samoty a osady, kam církev nemohla pronikat. (A ta víra pronikla Mexičany tak pevně, že se ji nepodařilo dodnes vyvrátit ani svobodným zednářům, ani nejzarytějším marxistům vyzbrojeným porevolučními proticírkevními zákony.) 
Tak se zde Panna Maria stala Přímluvkyní ubohých a chudých. I její tmavá pleť byla znakem účasti, a tak se stala pro indiány stálicí na obzoru naděje. Současně španělské a indiánské rysy jejího obličeje výmluvně říkají: "Jsem Matkou všech, Indiánů i Španělů."
Dnes ovšem žijeme v době techniky, a tak nemáme tolik smyslu pro tajuplné středověké události. Je to ale paradoxně právě technika, která po více než 400 letech od zjevení nečekaně jeho pravost podpořila. Především byly provedeny výzkumy pláště (tilmy) s obrazem Madony. Plášť ze XVI. století z agávové látky, který se nejpozději za 40 let rozpadá, je naprosto zachovalý. Obraz na něm nenese žádné stopy tahů štětce, je barevný a svěží, ale barviva se nedaří identifikovat, nepodobají se ničemu, co se v malířské technice používá. Barvy podobně jako perleť mění svůj odstín podle toho, z jaké vzdálenosti a pod jakým úhlem obraz pozorujeme. Technika zobrazení v lecčems připomíná obraz na Turínském plátně. Kresba je zde také pouze na povrchu, nevpitá dovnitř.
V roce 1951 obraz fotografoval jeden fotograf z Mexika a přitom udělal také velkou zvětšeninu tváře. Při sledování lupou si všiml v očních pupilách obrysů tváře. Biskupem následně sestavená komise zjistila, že se jedná se vší určitostí o Juana Diega, jehož dobový portrét se zachoval. A to je umístěno v oku o velikosti špendlíkové hlavičky! 
Zajímavé je, že se obraz "zrcadlí"na pupile, když na ni dopadá světlo, obdobně jako u živých lidí, fotografie tuto vlastnost nemají. Oči na obraze se proto do určité míry chovají jako oči živého člověka. Obraz v očích má dokonce sférické zkreslení, jaké musí mít, když se zobrazuje na kulové ploše. Výzkum v roce 1962 za použití dokonalejší techniky a většího zvětšení pak odhalil v očích Panny Marie ještě další dvě postavy. Obraz je tak perfektní, že je možno identifikovat celou situaci. Jedna postava se dívá na Juana, druhá se mu dívá přes rameno. Ve druhé postavě byl (rovněž dle dobového obrazu) identifikován překladatel Juan Gonzales, který tenkrát stál vedle Diega. Třetí postava je nezřetelná, ale zřejmě to bude světicí biskup Ramirez y Fuenleal, který byl při Diegově audienci také přítomen.
Uvědomíme-li si, že obraz vznikl při Diegově audienci před biskupem, vyplyne nám z toho, že zobrazuje scénu při vysypání květů z pláště. Protože se scéna zobrazuje v oku Panny 
Marie, ozřejmuje se nám nejen, že byla vzniku obrazu přítomná, ale také, že stála vedle biskupa Zumarrágy, aniž ji ovšem kdokoli viděl. Plášť se pak z neznámých důvodů zachoval jako inverzní barevný film ve fotoaparátu a neviditelnou Madonu zachytil. Tento závěr podpořil i zástupce firmy Kodak v Mexiku, který v roce 1963 prohlásil, že obraz na plášti se svou podstatou podobá mnohem více fotografii než namalovanému obrazu.
Po tomto zjištění byl proveden vědecký výzkum pláště profesory univerzity na Floridě. V roce 1979 dospěla komise k závěru, že obraz na plášti z roku 1531 není možno vědecky vysvětlit. Infračervené zkoušky prováděné fyzikem Phillem Callahanem z NASA potvrdily, že na obrazu neexistuje podmalba ani podklad ("grundýrování"). Na obraze není také ochranná laková vrstva. Bez podkladu by se ale tilma musela už před staletími rozpadnout a bez ochranné vrchní vrstvy by se už obraz musel dávno zničit, protože byl velmi dlouho vystaven kouři svíček, dotekům zbožných poutníků a dalším znečištěním. Obraz si přesto zachoval svou původní svěžest. Je dokonce vytvořen tak, že využívá hrubý vzor tkaniny k docílení prostorové hloubky obličeje.
Na rozdíl od Turínského plátna, které se vystavuje jen zřídka a při významných příležitostech, je tilma s obrazem Madony neustále vystavena za hlavním oltářem, a může ji tedy vidět každý návštěvník. Aby se zvládl obrovský počet poutníků, který jde o výročí zjevení do miliónů (v roce 1989 tři milióny), je za oltářem vybudována soustava pohyblivých chodníků podobně jako v metru, takže se k obrazu každý poutník dostane po přesně vymezenou dobu jedné minuty. Jedině tak je možné ten obrovský nápor lidí zvládnout.
Zvláštní techniku zobrazení jako na Turínském plátně je možné najít i na Tilmě z Guadalupe staré 400 let, která měla být už dávno rozpadlá a která místo toho uchovává v očích Panny Marie trojrozměrný obraz historické události při předávání důkazu Její přítomnosti.
Sem na toto místo vkládáme velmi živé a radostné reportáže Radia Vaticano z návštěvy Svatého Otce v Mexiku (jak nevzpomínat a neporovnávat s návštěvou papeže u nás v r. 1990 v Praze na Strahově!).
[3]Stovky tisíc lidí slavnostně a s dojetím uvítaly Svatého Otce při jeho příjezdu do Mexika. Skutečně impozantní lidský řetěz doslova objal "papeže bratra, papeže Mexičana" během 
dvacet kilometrů dlouhé cesty z letiště na Nunciaturu. Během uvítací ceremonie v prezidentském salónku na letišti, Jan Pavel II., který se zdál trochu unavený po intenzívním programu uplynulých dní, vyjádřil svoji velikou radost, že již po páté může navštívit Mexiko: pohostinnou zemi - řekl - kde započal své apoštolské cesty, které mu umožnily se přiblížit tolika mužům a ženám, aby je utvrdil ve víře v Ježíše Krista Spasitele.
Nakažlivá radost, dlouhé očekávání, snad i jistá netrpělivost - je těžké popsat neuvěřitelnou atmosféru, které vládla dnes ráno okolo baziliky Naší Paní Guadalupské. Jan Pavel II. přijel dnes ráno v deset hodin místního času, aby prohlásil svatým Juana Diega Cuauhtlatoatzina - jméno téměř nevyslovitelné, které v indiánském jazyce náhuatí znamená "Mluvící orel" - prvního svatého indiána amerického kontinentu. Jak přijali tuto velikou církevní událost mexičtí indiáni? Reportér našeho rozhlasu, Sergio Centofanti, se na to zeptal jeho krajana, generálního představeného saleziánů, P. Pascuala Chaveze Villanuevy:
Odpověď: Řekl bych, že je to především úchvatná radost, protože konečně dospělo k cíli dlouhé očekávání, především proto, že svatí mají smysl pro míru, jíž se mohou nabídnout jako vzory. A země jako Mexiko, které má značnou část domorodého obyvatelstva, myslím, může v něm najít prvek inspirace, také při obraně práv domorodců.
Otázka: Jaké poselství nabízí dnes Juan Diego?
Odp.: Především schopnost otevřít se evangeliu, aniž by si člověk na něco hrál, aniž by ztratil svou kulturní totožnost. To je vidět zvláště na vyprávění o zjevení Panny Marie v Guadalupe, kde se zaznamenává na jedné straně sensibilita a kultura typicky náhuatí a na druhé straně novost, kterou přináší evangelium, takže umožňuje, aby místní kultura kvasila a otevírala se nevídaným horizontům.
Otázka: A co znamená pro mexický lid a pro Ameriku Guadalupská Madona?
Odp.: Skutečnost, že se Mexičané otevřeli evangeliu podnítil obraz Madony, v tom smyslu, že tvář Boha se stala lidu důvěrné blízká, takže lidé cítili, jak se v ní zrcadlí. 
To náramně podporovalo obrácení. Od té chvíle je zajímavé vidět, jak během dlouhých dějin mexického národa Panna Maria Guadalupská vždycky ztělesňovala hnutí za svobodu, nezávislost, boj za lidská práva a důstojnost lidské osoby. A tak je tomu dodnes.
[4]Svatý Otec daroval Americe jejího prvního světce indiánského původu. V bazilice Panny Marie Guadalupské - centru mariánské úcty, která každý rok přitahuje okolo 20 miliónů věřících, kteří se modlí před milostným obrazem La Virgen Morenita, Panny Marie Guadalupské - mexický poutník Jan Pavel II. včera večer prohlásil Juana Diega jako příklad pro univerzální církev. Zde se jedná o "dokonale inkulturovanou evangelizaci", jak uvedl v homilii.
Nádherným rámcem této slavnosti byla nejen pestrobarevnost indiánských krojů, ale i počet účastníků: přes 8 000 věřících v bazilice, okolo 16 000 na nádvoří, stovky a tisíce podél cesty Svatého Otce z nunciatury až ke svatyni. A k tomu lze jen stěží odhadnout počty diváků u 14 velkoplošných obrazovek, rozmístěných na hlavních náměstích a ulicích města. Ale předejme slovo přímým účastníkům této významné události. Z Města Mexika hovoří náš redaktor, Sergio Centofanti:
Veliké nadšení a radost vládla včera v bazilice Naší Paní Guadalupské, která je největší mariánskou svatyní na světě. Vypíná se na návrší Tepeyac v malebném prostředí Města Mexika, které je obklopeno horami a sopkami, jež se tyčí až do výše 5 000 metrů. Guadalupe znamená v indiánském nářečí "Ta, která zvítězila nad hadem". Slova prohlášení Juana Diega za svatého Janem Pavlem II., sugestivně podtrhly lyrické zpěvy ve španělštině a starobylé indiánské tance doprovázené přirozeným zvukem karibských mušlí a slavnostních tamburín.
Svatý Otec v homilii poděkoval Bohu za dar prvního indiánského světce amerického kontinentu a položil otázku: "Jaký byl Juan Diego? Proč Bůh upřel svůj zrak na něho: jednoduchý a pokorný indián, považovaný na bezvýznamného. On sám žádá Pannu Marii, aby vybrala osobu, které by se dalo více věřit, která by byla významnější. Avšak Juan Diego Cuauhtlatoatzin, čili "Orel, který mluví", je povolaný, aby kontemploval sladkou a klidnou tvář Guadalupské Panny, kterou Mexičané s hlubokou vírou považují opravdu za vlastní Matku. Papež tedy vysvětluje, citujíc Písmo svaté: "Bůh si vyvolil ty, které svět považuje za méněcenné a neurozené, aby zlomil moc těch, kteří jsou ‚něco', aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet."
Guadalupská událost - dodal - znamenala začátek evangelizace s takovou vitalitou, že to překonalo všechna očekávání. Kristovo poselství prostřednictvím Matky přejalo ústřední prvky domorodé kultury, očistilo je a dalo jim definitivní význam spásy. Juan Diego - pokračoval dále Jan Pavel II. - přijal křesťanské poselství, aniž by se zřekl své domorodé totožnosti, a objevil hlubokou pravdu nového lidství, v němž jsou všichni povoláni být Božími dětmi. Takovým způsobem usnadnil plodné setkání dvou světů a stal se z něho protagonista nové mexické identity, důvěrně spojené s Guadalupskou Pannou, jejíž míšenecká tvář vyzařuje její duchovní mateřství, které objímá všechny Mexičany.
Svatý Otec vyjádřil ještě jednou svoji blízkost indiánskému lidu, svoji hlubokou úctu, svůj obdiv, povzbuzuje je, aby překonali těžké situace, ve kterých se nacházejí a živě si přeje, aby svědectví Juana Diega, křesťana indiánského původu, přispělo k bratrství a smíření Mexika, upevnilo jeho původní kořeny, tradice, hodnoty spravedlnosti a solidarity pro výstavbu země. "Zvláště" - zdůraznil Svatý Otec - "je dnes třeba podporovat domorodce v jejich oprávněných touhách, respektovat a ochraňovat ryzí hodnoty každé etnické skupiny. Mexiko potřebuje své domorodce a domorodci potřebují Mexiko!" Papež s pohnutím připomíná guadalupské vyprávění, něžné a jemné. La Virgen Morenita, Panna Maria Guadalupská, nazývá Juana Diega nejmenším ze svých synů a s láskou mu říká: "Nedělej si starosti … nejsem snad já tvoje Matka?" A římský biskup se na závěr soustředěně pomodlil před milostným obrazem Panny Marie, který je nevysvětlitelně otisknutý na tilmě Juana Diega, což je indiánský plášť utkaný z rostlinných vláken kaktusu. "Je křesťanským paradoxem," říká Svatý Otec, "že Bůh tyto věci ukrývá před moudrými a chytrými a zjevuje je maličkým." To je poselství, které přichází z Guadalupe.
Mezi tisíci přítomných na papežské mši svaté byl i mexický prezident Vincente Fox, první otevřeně se ke své katolické víře se hlásící prezident v těchto končinách. V jeho účasti na obřadu - a také v následujícím soukromém setkání s Petrovým nástupcem, jež nebylo na oficiálním programu a k němuž došlo na nunciatuře - mnozí četli odpověď na kritiky jisté části místního tisku za jeho políbení ruky Svatého Otce, když ho vítal na letišti, a mnohem šířeji na politické polemiky o vztahu mezi státem a církví v zemi, která se v minulosti vyznačovala krajním laicismem a antiklerikalismem. O důležitých novinkách nastíněných v těchto poznámkách o prvním dni Jana Pavla II. v Mexiku nám píše programový ředitel našeho rozhlasu P. Federico Lombardi S.J., který je členem doprovodu Svatého Otce v Latinské Americe:
"Prezident Fox líbá ruku Svatého Otce při jeho příletu a je přítomen na mši svaté svatořečení. Něco nevídaného pro Mexiko: žádný prezident se nikdy neúčastnil mše svaté. Od první papežovy návštěvy - kdy ho biskupové museli vítat v saku a s kravatou, protože talár byl zakázán - se urazila dlouhá cesta. A každá apoštolská cesta znamenala další krok kupředu.
|
Nyní po navázání diplomatických styků mezi Svatým stolcem a Mexikem, i prezident vyznává svou víru veřejně a vztahy mezi církví a státem vstoupily do nového stádia normality a klidné vyrovnanosti. Mexický lid miluje papeže zvláštním způsobem. Nejen že statisíce lidí zaplnily ulice, aby ho pozdravily, ale téměř všichni sledovali v televizi kanonizaci. I chaotická doprava v Městě Mexiku se téměř zastavila, |
 |
| Nová katedrála Panny Marie Guadalupské, patronky Mexika a celé Latinské Ameriky v Mexico City, hlavním městě Mexika |
v ulicích bylo vidět jen málo lidí. Země prožívala atmosféru velkých událostí.
Domorodci se stali protagonisty. Světec a oba blahoslavení v těchto dnech jsou domorodci. Právě, když v Mexiku otázka práv domorodců je na denním pořádku v nejvyšších institucích země, církev se jim staví s velkým důrazem po boku a uznává jejich důstojnost ve formě, která je pro ni nejvyšší: plnost křesťanského života, svatost. A nejen to, nýbrž podporuje i jejich plná práva ve společenské skutečnosti, protože, jak to pádně formuloval Jan Pavel II.: "Mexiko potřebuje domorodce a domorodci potřebují Mexiko!"
Papež ještě jednou vyčerpal svou energii, 
aby dal Mexičanům tyto dny svátků. A nechyběla ani gesta, jež se dotkla jejich srdce, když se za každou cenu chtěl postavit, když začali hrát národní hymnu, nebo velmi srdečné objetí s emeritním kardinálem Města Mexika, Corripio Ahumadou, také už starcem a hodně nemocným.
Juan Diego, pokorný a diskrétní důvěrník Matky pravého Boha, je předkládán jako příklad pro celou Církev. Najde se i někdo, kdo tvrdí, že vůbec neexistoval: toto jen dává růst záři jeho pokory. Ostatně dobře víme, že Maria vybírá své důvěrníky mezi maličkými a prostými. Tak to učinila i v Lurdech a ve Fatimě. Kdo by také mohl lépe pochopit pokornou služebnici Pána? Guadalupská Madona, navzdory proměnám, které se kolem ní udály a také navzdory tomu, že její svatyně je už pohlcena největší a chaotickou megalopolí světa, je i nadále bezpečným opěrným bodem pro všechny Mexičany jakéhokoliv etnika, a lze bez nadsázky říci, jakéhokoliv náboženského vyznání. Starobylé guadalupské vyprávění domorodců říká: "Naši předkové obětovali bohu srdce z masa, aby byla ve světě harmonie. Tato Žena nám říká, že je nemáme vyrvávat, 
ale vkládat svá srdce do jejích rukou, aby je představila pravému Bohu." Na konci celé slavnosti Svatý Otec poklekl ještě jednou v modlitbě před milostivým obrazem Madony, aby vložil do jejích rukou "srdce celé církve"."
… slávě ale předcházely různé dohady, nechutné tahanice a spekulace:
[5]Cesta ke svatořečení není nikdy snadná. Vatikánští teologové pečlivě rozebírají životy kandidátů a zvažují jejich zásluhy, navíc je tu požadavek vykonání dvou zázraků. Pochyby obestírající postavu mexického Juana Diega, který se má 31. července stát prvním indiánským světcem, jsou však větší než obvykle. Otázkou totiž je, zda Juan Diego - prostý indián, jehož zjevení Panny Marie v roce 1531 dalo Mexiku ústřední kulturní a náboženský symbol, snědou Pannu Marii Guadalupskou - vůbec existoval.
Historikové včetně některých církevních odborníků tvrdí, že o tom nejsou žádné důkazy. Církev však odmítá na toto téma otevřenou diskusi a kněží, kteří si troufli kanonizaci zpochybňovat, byli ostře umlčeni a mimo jiné obviněni z rasismu.
Podle historiků se první psané záznamy o Juanu Diegovi objevují až 100 let po jeho smrti. Základem prvního teologického traktátu o něm, datovaného do roku 1648, navíc nebyly místní legendy, ale evropská tradice. Představitelé katolické církve nicméně prohlašují, že mají o Juanu Diegovi množství důkazů, včetně indiánských příběhů a dokumentů ze 16. století, popisujících, jak se kult Panny Marie Guadalupské začal v Mexiku šířit brzy po španělském vpádu.
Snahy kanonizovat Juana Diega, vedené arcibiskupem Norbertem Riverou, nakonec ve Vatikánu uspěly. Svatořečení by mohly zmařit snad jen zdravotní problémy 82letého papeže. Ten prý ale má velký zájem navštívit popáté tento 100miliónový stát, kde žije po Brazílii nejvíce katolíků na světě.
Arcibiskup Rivera říká, že Juan Diego byl vyvolen Pannou Marií jako most mezi domorodci a španělskými dobyvateli a že pomohl překonat nenávist místního obyvatelstva způsobenou krvavým vpádem Španělů. Bez Juana Diega by katolická církev stěží domorodce pro víru španělských nájezdníků získala.
Příběh zjevení na pahorku Tepeyac na okraji současné mexické metropole, kde indiáni uctívali bohyni Tonatzin, znají všichni Mexičané. V prosinci 1531, pouhých 10 let poté, co Španělé dobyli centrum říše Aztéků Tenochtitlan, se Juanu Diegovi čtyřikrát zjevila Panna Maria a požádala ho, aby přiměl prvního mexického biskupa postavit jí zasvěcený chrám. Biskup Juana Diega neposlechl, dokud Diego nepřišel s obrazem Panny Marie zázračně otisknutým na svém plášti. Tentýž plášť dnes visí nad oltářem v monumentální bazilice Panny Marie Guadalupské, kde je předmětem zbožného uctívání.
Experti z uměleckých kruhů říkají, že jde o dílo pozemského malíře, které vzniklo někdy po roce 1531, většina Mexičanů ho však považuje za zázrak. S blížící se kanonizací se debata o Juanu Diegovi přiostřuje. Britský historik David Brading upozorňuje, že kampaň za svatořečení indiánského vizionáře začala až v 90. letech a byla motivována snahou zlepšit vztahy mezi církví a indiánským obyvatelstvem.
Podle Rivery měl však Juan Diego, kterého arcibiskup nazývá indiánským jménem Cuauhtlatoatzin, čili Mluvící orel, následovníky již od počátku. Rozhodujícím důkazem pro svatořečení se stal pergamen datovaný roku 1548, na němž je nakresleno zmíněné zjevení Panny Marie. Pergamen byl objeven až v polovině 90. let reverendem Xavierem Escaladou v knize, která mu byla darována, když sháněl materiál pro encyklopedii o Panně Marii Guadalupské.
Odborník z mexického národního antropologického muzea Rafael Tena považuje pergamen, také s ohledem na jeho neúměrně vysokou kvalitu, za padělek.
V roce 1990 byl Juan Diego blahořečen, když Vatikán uznal zjevení Panny Marie Guadalupské za zázrak. Pro svatořečení bylo ale třeba ještě dalšího zázraku. Tím se stalo rychlé uzdravení mexického mladíka, který v roce 1990 utrpěl vážná poranění hlavy při skoku z okna. Uzdravení, které ohromilo lékaře, je přičítáno modlitbám mladíkovy matky k Juanu Diegovi. Druhý zázrak Vatikán uznal v roce 1998.