Gregoriánský (řehořský) kalendář

Konečně v roce 1572 nastoupil na papežský stolec Řehoř XIII., muž, který měl dost odvahy vyřešit 150 let se táhnoucí tahanici o to, zda se má či nemá kalendář přizpůsobit astronomickým skutečnostem. Z pověření papeže vypracovali bratři Luigi a Antonio Liliové návrh na reformu, kterou zvláštní komise i sám papež uznali za nejlepší dosud předloženou. Na základě toho 24. února 1582 vydal -Řehoř XIII. bulu Inter gravissimas, podle níž se mělo číslování dnů posunout o 10 dní kupředu při zachování obvyklého sledu dnů v týdnu, takže po čtvrtku 4. října 1582 měl následovat pátek 15. října. Zároveň se upravil počet přestupných dnů tak, aby i v příštích staletích připadal bod jarní rovnodennosti na 21. březen.
Bratři Liliové vycházeli z výpočtů německého astronoma a matematika Erasma Reinholda, který v roce 1551 stanovil délku roku na 365 dnů, 5 hodin, 49 minut a 16 vteřin, což je o pouhých 30 vteřin delší než skutečný tropický rok. Od juliánského se nová délka roku lišila o 10 minut a 44 vteřin.
V juliánském kalendáři bylo v průběhu 400 let sto přestupných roků (přestupný rok je ten, jehož letopočet je beze zbytku dělitelný 4-mi). K tomu, aby se 21. březen neposunoval vzhledem k jarní rovnodennosti, bylo nutné vypustit ze čtyř století tři dny - neboli místo jednoho sta přestupných roků zařadit jich jen devadesát sedm. Proto z roků završujících celá staletí, tzv. sekulární roky, měla být přestupnými jen ta, jež jsou beze zbytku dělitelná čtyřmi sty: například rok 1600, 2000, 2400... Roky 1700, 1800, 1900, 2100 ... budou nepřestupné. Jednodušeji řečeno: ze čtyř po sobě jdoucích staletí - například 1600, 1700, 1800, 1900 - je první dvojčíslí dělitelno čtyřmi vždy jen u jednoho letopočtu, to znamená, že ze 100 přestupných let, které ve 400 letech jsou, vypadnou tři přestupné roky, to je právě ty, které v juliánském kalendáři přebývaly.
I takto upravený kalendář, nazývaný "gregoriánský", se liší délkou svého roku, která činí 365,2425 dne, od roku tropického jen o 0,0003 dne (za 3600 let však vzroste tento rozdíl na celý den, a proto je určeno, že rok 4840 nebude přestupný, přestože by měl být). Aby se i tato nerovnováha ještě zmenšila, vytvářejí astronomové stále přesnější pravidla. A tak se rozhodl Panortodoxní kongres v Istanbulu roku 1923 v zásadě přijmout gregoriánský kalendář, ale s úpravou podle pravidla Jugoslávce Milankoviče, která počítá pro každých 900 let pouze dva sekulární roky s přestupnými dny (např. 2000, 2400, 2900...). Ještě přesnější návrh podal belgický astronom Warzée, navrhoval, aby přestupným rokem byl pouze každý pátý sekulární rok. Tímto způsobem by došlo k rozdílu jednoho dne teprve po 30.000 letech.
Papež, ačkoli byl formálně hlavou křesťanského světa, si nebyl jist, zda dokáže nový kalendář prosadit. Proto již v roce 1577 rozeslal listy s vysvětlením reformy nejvýznamnějším panovníkům v Evropě a nejslavnějším univerzitám. K vyhlášení reformy dal razit zvláštní medaili, na jejímž líci byl obraz papeže s nápisem GREGORIUS XIII. PONT(ifex) OPT(imus) MAXIMUS čili Řehoř XIII., Nejvyšší kněz. Na rubu byl znak souhvězdí Berana s nápisem ANNO RESTITUTO MDLXXXII, tj. V roce opravy 1582. Tištění nových kalendářů, aby se předešlo všem omylům, bylo povoleno jen úředně schváleným tiskařům, a to pod trestem vysokých pokut a dokonce i vyobcování z církve. Všichni věřitelé měli nařízeno prodloužit dlužní úpisy o deset dnů. Papežský edikt měl být přibit na vrata všech kostelů a otištěn ve všech kalendářích a almanaších.
Bula Inter gravissimas vyvolala řadu protestů mezi církevními hodnostáři, univerzitními profesory, vládnoucími panovníky i veřejností a jejím vyhlášením nebyl ještě zdaleka nový kalendář všeobecně přijat. S nejmenším odporem se setkal v katolických zemích, kde byl papežský vliv nejsilnější. Nejdříve na něj přistoupily Francie, Španělsko, Portugalsko a část tehdy rozdrobené Itálie. Švýcarsko, katolické Nizozemí a Flandry reformovaný kalendář přijaly 1. ledna roku 1583, Polsko 1586, Maďarsko 1587. Čeští stavové zavedli gregoriánský kalendář podle mandátu císaře Rudolfa II. v lednu roku 1584. Moravané však na změnu nepřistoupili, prý proto, že císařovo nařízení přišlo dříve než sněmovní usnesení. Tak se stalo, že se toho roku slavily velikonoce v Čechách o čtyři neděle dříve než na Moravě. Teprve 8. července 1584 přijali moravští stavové na sněmu v Olomouci nový kalendář s nařízením, aby po 4. říjnu následoval hned 15. říjen.
Evropské nekatolické země s přijetím buly Inter gravissimas dlouho váhaly. Teprve za jedenatřicet let po vyhlášení reformy, tedy v roce 1613, se protestantští učenci a teologové sešli v Řezně k jednání, zda mají změnu kalendáře uskutečnit či nikoli. Astronomové a většina vědců radili, aby byla přijata, avšak teologové, kteří nenáviděli papeže Řehoře, nebyli přístupní rozumovým důvodům. Tak se stalo, že německé protestantské země přijaly nový kalendář teprve v roce 1699, Dánsko je následovalo o rok později. Velmi chytře rozřešilo problém Švédsko. Švédům se nezamlouvalo přeskočit deset dnů najednou a rozhodli se změnit datování prostým vypouštěním přestupného dne z juliánského kalendáře tak dlouho, až se bude rovnat řehořskému. Věnovali na to období 1700-1740 a stali se jedinou zemí, která reformovala kalendář hladce bez jakýchkoli třenic a nesnází.
V roce 1700, jehož první dvojčíslí není dělitelno čtyřmi beze zbytku, byl podle řehořského kalendáře vynechán první ze tří přebývajících přestupných dnů juliánského kalendáře, takže se rozdíl mezi řehořským a juliánským počítáním dat zvětšil na jedenáct dnů. Na většině evropského kontinentu v té době již platil řehořský kalendář, Anglie se však stále řídila juliánským, stejně tak i její zámořské kolonie. Na dopisech, obchodních papírech i osobních záznamech bylo zvykem připojovat při mezinárodní styku s Anglií poznámku, jakého kalendáře vyhotovitel používá.
Například vévoda z Chesterfieldu, proslulý politik, diplomat a učenec, který usiloval o zavedení nového kalendáře v Anglii, měl syna ve Francii na studiích, se kterým si často dopisoval. Protože žili podle rozdílných kalendářů, považoval vévoda za nutné přidávat k označení data písmena O. (Old Style - staré počítání), kdežto jeho syn připisoval N. S. (New Style - nové počítání). Z této korespondence se například zachoval dopis s datem „Greenwich, 6. června O. S. 1751", v němž vévoda píše: „Právě se dostal Tvůj milý dopis z 9 června N. S. ...", potvrzoval tedy příjem dopis který mu syn pošle až za tři dny - kdyby chyběla poznámka O. S. a N. S.
Teprve v roce 1752 přijal anglický parlament zákon, podle něhož měl být anglický kalendář přizpůsoben kontinentálnímu vypuštěním jedenácti dnů. Po vyhlášení zákona se v Londýně a Bristolu srotil dav, lidé zuřivě křičeli „Vraťte nám našich jedenáct dnů!" a spálili králův obraz. Nastala rozvleklá jednání, jak upravit mzdy, činže a různé platby, nakdy přesunout trhy a soudní zasedání, jež se měla konat ve vynechaných dnech.
Někteří lidé argumentovali, že se jim tím zkracuje život o jedenáct dní, objevilo se nekonečné množství vtipů a časopisy uveřejňovaly mnoho sarkastických článků i dopisů. Například časopis The Inspector uveřejnil mínění jednoho ze svých čtenářů:
„Píši vám, protože jsem silně znepokojen. Jak to vlastně je? Když jsem šel včera večer spát, byla středa 3. září, a sotva jsem se dnes ráno probudil zjistil jsem, že je čtvrtek 15. září. Jak tomu tedy mám rozumět? Prospal jsem snad 11 dní během sedmi hodin? Musím se přiznat, že se necítím vyspalejším než po obvyklém nočním spánku. Celá tato záležitost mě silně znepokojuje. Když bylo možno rozhodnutím parlamentu zničit čas, nebude pak možno, aby nějakým jiným rozhodnutím byl zničen i prostor? A konečně mám ještě jednu stížnost: narodil jsem se 13. září a rozhodnutím parlamentu jsem letos přišel o oslavu narozenin, při níž mi rodina obvykle uspořádá hostinu a obdaruje mě dárky. Co teď dělat? Mám snad přijít o svůj slavnostní den?"
Na evropské pevnině trval problém nejednotného kalendáře až do našeho století: v Rusku byl upraven teprve v roce 1918 po nastolení sovětské vlády, Jugoslávie a Rumunsko přijaly řehořský kalendář až roku 1919 a Řecko dokonce roku 1923 na panortodoxním kongresu (v Istanbulu) s už zmíněnou úpravou pravidla přestupnosti a s vyloučením určování termínu Velikonoc, které i nadále probíhají podle juliánského kalendáře.
Je pozoruhodné, že i přes tyto výhrady došlo v řecké ortodoxní církvi k rozštěpení. "Palaiohimerologisty" (starokalendářníky) jsou dnes hlavně mniši z hory Athosu, kteří odmítají gregoriáanský kalendář a řídí se podle juliánského. Podobně činí některé autokefální, tj samostatné, církve a východní rity, ačkoli v jejich občanském životě platí kalendář gregoriánský.

Když papež Řehoř provedl reformu juliánského kalendáře, přijal pouze kompromisní řešení, nevytvořil však kalendář dokonalý. I nový kalendář se odchyluje od přesných astronomických měření a tato odchylka se velmi zvolna zvětšuje. Na velikost celého dne naroste, jak již bylo zmíněno, jednou za 3600 let, což nás nemusí nijak vážně znepokojovat, protože naši potomci chybu snadno napraví vypuštěním nejbližšího přestupného dne.
Co nás znepokojuje mnohem víc, je skutečnost, že dnešní rok vypadá přesně stejně jako za Caesara, s jednou výjimkou, že se 29. únor přidává v každých čtyřech stech letech pouze devadesátsedmkrát místo stokrát. Leden má dosud 31 dní, únor 28 nebo 29 dní a březen opět 31 dní. To znamená, že první čtvrtletí roku má buď 90, nebo 91 dnů, podle toho je-li obyčejný nebo přestupný rok. Duben, květen a červen mají dosud 30, 31 a 30 dnů, což je dohromady 91 dnů, zatímco třetí a čtvrté čtvrtletí mají po 92 dnech. Tím se stalo, že si obě pololetí nejsou rovna. Od 1. ledna do 30. června je 181 nebo 182 dnů, kdežto druhé pololetí od 1. července do 31. prosince má vždy 184 dnů.
Pokud je známo, nehrála tato skutečnost v 16. století, kdy se nový kalendář vytvořil, žádnou úlohu. Nestejně dlouhá pololetí neměla náboženský význam a obchodní nebo průmyslové podnikání nebylo ještě zdaleka na takové výši, aby potřebovalo pololetní výkazy.
Dalším problémem je, že bez kalendáře jen těžko zjistíme, jaký den týdne připadne na určité datum příštího nebo i stávajícího roku, což nám ztěžuje domlouvání schůzek, dodacích lhůt, počátků dovolené atd. Dny týdne se posunují proto, že v obyčejném roce o 365 dnech je obsazeno 52 úplných týdnů a jeden den navíc. Rok tedy končí tím dnem, kterým začal, a dny příštího roku jsou o den posunuty.
Například označíme-li dny počínaje 1. lednem písmeny ABCDEFG a znovu ABC atd., pak nazýváme písmeno, které připadne na neděli, písmenem nedělním. Bude po celý rok totéž. Následujícího roku se stane předcházející písmeno písmenem nedělním. Avšak léta přestupná budou mít písmena dvě, prvé, které platí do 24. února, a druhé posunuté o jedno zpět platí pro zbytek roku. V příštím roce postoupí tedy nedělní písmeno o dvě místa nazpět. Poněvadž je přestupným každý čtvrtý rok, vystřídají se v periodě čtyři krát sedm let, to je dvacet osm let. Je to takzvaný sluneční kruh. V kalendáři řehořském se komplikuje při přechodu ze století do století zavedením tří nepřestupných let. Také pohyblivý svátek velikonoc způsobuje více problémů, než by se zdálo. Velikonoční neděle putuje mezi 22. březnem a 25. dubnem, tedy v rozmezí 36 dnů, s čímž musí počítat výrobní plány podniků, neboť dny, kdy se nepracuje, připadají v některých letech na první čtvrtletí, v jiných zase až na druhé. Protože se právě na přelomu března a dubna mění studené počasí na teplé, závisejí na datu velikonoc i hotely, výletní restaurace a turistická zařízení; datum velikonoc dokonce ovlivňuje i prodej jarní konfekce a bot.