Tímto slovem "chudý" (v přeneseném smyslu "potřebující milost Boží") se označuje islámský mnich-asketa, který soustřeďuje celý svůj život k Bohu a hmotnému majetku nepřikládá žádnou váhu. Původně pochází toto jméno od žebravých dervíšů, v Indii ho však používali i pro hinduistické askety. Fakírové se dělí na dvě skupiny: fakíry islámu, kteří žijí dle islámských zásad (takový fakír se nazývá také sálik, tj. poutník na cestě) a fakíry, kteří se neřídí žádným určitým náboženstvím, ale jsou náboženskými blouznivci. V užším slova smyslu náleží název fakír islámským dervíšům, (viz súfismus). Fakíři, zvláště indičtí, se vyznačují různými mimořádnými schopnostmi, např. schopností přejít žhavé ohniště nebo ležet na kovových hrotech čnících z dřevěné desky, atd. Tyto schopnosti jsou vypěstované orientálními metodami ovládání vlastního těla, které spojují náročná tělesná i duševní, příp. duchovní cvičení.