Lucanus uvádí Esuse jako druhého ze tří domácích galských bohů (spolu s Teutatesem a Taranisem, které vypočítává v souvislosti s krvavými obětmi. V jeho případě vykládají Berner Scholien, že rituálně zranění lidé bývali buď pověšeni na stromy nebo byli roztrháni větvemi svázanými a pak uvolněnými.
Esus vyvolával mezi keltology všech generací urputné diskuse, protože stejně jako Taranis býval stavěn na roveň jednou Martovi, pak zase Merkurovi. V zájmu objasnění jména se činily pokusy odvodit je z pramenů indogermánských, řeckých, íránských, sanskrtských, etruských, italických, velšských a irských, přičemž se dospívalo k výrazům například "dobrý pán", ale také "strašlivý mistr".
R. Lantier je přesvědčen, že Esus na pařížském pomníku "...má dobrotivý výraz šéfa nějaké loďařské společnosti", kdežto J. de Vries mu - sice trochu zdráhavě - přiznává místo hlavního galského boha a zároveň ho hodnotí jako "boha málo přátelského".
Sama o sobě přispívají obě nejznámější galsko-římská zpodobení Esuse jen málo k objasnění problému. Reliéf na monumentu z Trevíru (Rheinisches Landesmuseum, Trevír) představuje prostovlasého muže oděného v jednoduché pracovní kytlici, jak se chystá porazit listnatý strom, v jehož husté koruně sedí tři jeřábi a vedle nichž z listoví vyhlíží býčí hlava.
Nad podobiznou z pařížského pomníku lodníků, Plaveckého oltáře (Musée de Cluny, Paříž) stojí aspoň latinskými písmeny jednoznačně ESUS. Vousatý muž s polonahým atletickým torzem zde osekává větve stromu. Býk se třemi jeřáby, tzv. "Tarvos Trigaranus", zaujímají v tomto případě samostatné pole - rovněž stojí za stromem, ve stínu jeho husté listnaté koruny.
Význam obou "dřevorubeckých scén" je chápán překvapivě široce; mluví se mj. o "klučení", o "práci řemeslníka, který kácí kmeny ke stavbě lodí", nebo o "průklestu stezky od překážejících větví".
S určitostí lze říci, že strom je takto chápán příliš úzce a materialisticky. Posvátný strom byla duchovní entita, životní nerv určité pospolitosti. Jeho osekání se rovnalo vítězství nad životními silami protivníka.
J.-J. Hattovi se podařilo podrobným srovnáním podle keltských svědectví načrtnout jakýsi mytologický vzor a tím uvést pořádek do zmatku domněnek a izolovaných pozorování. Esus na předřímských triádových zpodobeních je totožný s bohem s "lístky jmelí", podlouhlými, na jednom konci rozšířenými útvary, jimž se také říkalo "rybí měchýře" a jež se zvedají z ramen či spánků soch nebo reliéfů a klenou se jim z obou stran nad hlavou. K dobrým příkladům patří mj. socha z Holzgerlingen (Württembergisches Landesmuseum, Stuttgart), sloupy z Pfalzfeldu (Rheinisches Landesmuseum, Bonn), na nichž nalézáme hned čtyři hlavy obklopené "rybími měchýři", mladý muž s velkýma očima z Dürnbergu (Keltenmuseum, Hallein), vlastně bronzový plášť konvice, který posloužil k propagaci výstavy "Keltové ve střední Evropě" z roku 1980, nebo bronzová maska z Waldalgesheimu (Rheinisches Landesmuseum, Bonn). Do esusovské ikonografie dále spadají rovnoběžné prameny vlasů, hadi s beraními hlavami, janusovská hlava a esovité spirály, symbol stromu života. Pozvolné přerůstání lístků jmelí v jelení paroží dokazuje, že Cernunnos a Esus se stali zaměnitelnými.
Hatt si povšiml toho, že Cernunnos na gundestrupském kotli je znázorněn jednou s parožím a jednou bez něho. Malá mužská figurka nad levým ramenem velké mateřské bohyně je stejná, včetně mimiky jako postava Cernunna obklopeného zvířaty, přesně jako figurka nad ramenem pravým je dvojníkem Taranise, charakterizovaného kolem.
Nejpřijatelnější vysvětlení toho, že Esus má být řazen k "Martovi" a k "Merkurovi", poskytuje trojúhelníkový příběh Taranise, Rigani a Esuse. Podle klasické paralely tu máme trojici Vulkán-Venuše-Mars. Kromě toho sdílel Esus určitě jisté rysy s domácím "Martem". Je příznačné, že Esus jako bůh měl moc především nad třetí funkcí, tj. výrobní a nad světem zesnulých, nad bohatstvím ve všech jeho formách(?). On a "Merkur" měli dostatečně širokou základnu, aby mohli být jeden druhému stavěni na roveň.
Názorným příkladem toho je "domácí Merkur" z Lezoux (Musée des Antiquités Nationales, St. Germain-en-Laye). V postavě s kulatou hlavou, na níž sedí okřídlená přilba, s přehnaně velkýma očima a krátkým vousem je zkoncentrována taková síla, na jakou by se křehký klasický Merkur nikdy nezmohl. Na sobě má po kolena dlouhý, přísně zřasený plášť s širokým límcem, k němuž zřejmě patří kapuce. V pravici drží měšec na peníze, protažený váhou obsahu. U nohou obutých do solidných polovysokých bot sedí Merkurova zvířata, kozel a kohout. Příslušný votivní nápis však praví: "Apronios ieuru sosi Esu", "Apronius toto věnoval Esusovi".