Křesťan po zpovědi musí vyplnit epitimii, kterou mu zpovědník uložil, tím se myslí pokyny, úkol, opatření, cvičení, které zpovědník uděluje po zpovědi kajícníkovi. I přes doslovný význam řeckého slova, nemá být epitimie chápána jako potrestání či "pokuta" za hříchy, ale jako duchovní lék. Cílem epitimie je překonat hříšné návyky. Epitimií může být např. uložení specifického modlitebního pravidla (čtení např. určitých kánonů či modliteb k některým svatým), konání poklon, zpřísnění půstu či zachovávání jiné praktiky, která má napomoci duchovnímu léčení člověka. Stejně tak může být epitimií i úkol vykonat nějaký zbožný skutek: např. vrátit, co bylo ukradeno, nebo usmířit se, navštěvovat nemocné atd. V některých závažných případech je epitimií oddělení od účasti na svatých Tajinách, neboť v některých duchovních stavech může účast na svatém přijímání věřícímu ublížit nebo dokonce způsobit smrt (v minulosti se vážné hříchy léčily oddělením od svatého přijímání na dlouhou dobu - např. deset či dvacet let; v případě nebezpečí smrti v době trvání epitimie je však zvykem nenechávat kajícníka umřít bez přijímání a epitimie se přerušuje; uzdraví-li se pak kajícník, epitimie pokračuje; dnes nejsou takto dlouhé lhůty praktikovány). Každé takové oddělení od svatého přijímání musí být časově omezeno; tj. zpovědník ihned při oddělení od přijímání musí stanovit lhůtu, po jejímž uplynutí se kajícník vrací do eucharistického společenství. (Římsko-katolické učení o epitimích vychází z nepravdivého názoru o tzv. "nadbytečných zásluchách svatých" a epitime se tam nesprávně považují za jeden z prostředků k uspokojení (tzv. "zadostiučinění") spravedlnosti Boží.)