Řecký myslitel Empedoklés se narodil asi v roce 490 před n.l. v Akragantu na Sicílii. Zabýval se mnoha rozličnými věcmi, známe ho jako státníka, básníka, učitele náboženství, proroka, lékaře, divotvorce a filosofa. Pro dějiny filosofie je významný jako muž, který z předchozích systémů vybíral některé myšlenky a snažil se je zapojit v nový celek; jako samostatný myslitel je poměrně nevýznamný. Právě proto byl nazván eklektikem (tj. "vybírajícím"). Ve zlomcích jeho naučné básně je například krásnou básnickou formou ztvárněna myšlenka o stěhování duší, kterou hlásal Pythágorás a je známa hlavně z Indie. Nalézáme tu i myšlenku periodického vzniku a zániku světa rozvinutou Hérakleitem i jinými. Mnohé myšlenky však byly vysloveny teprve Empedoklem, rozhodně v té důrazné formě, které jim dával, a právě v nich spočívá jeho trvalý význam. O nejdůležitějších si přečtěte níže.
V milétské přírodní filosofii byla za pralátku prohlášena nejprve voda, později vzduch. Hérakleitos za ni prohlásil oheň. V eleatské filosofii byla brána v úvahu jako pralátka spíše země. Empedoklés však poprvé staví tyto čtyři základní látky jako rovnocenné vedle sebe a zakládá tím představu o "čtyřech elementech", ohni, vodě, vzduchu a zemi, jež je v obecném povědomí známá dodnes. Tím je stará přírodní filosofie, která hledala jednu pralátku, v jistém smyslu završena.
Jako hnací a formující síly všeho dění se u Empedokla objevují síla sjednocující a síla oddělující, které nazývá láska a nenávist. Ve vývoji světa převládá střídavě jedna nebo druhá. Někdy jsou všechny elementy spjaty "láskou" v dokonalou, blaženou jednotu, jindy jsou roztrženy "nenávistí". Mezi těmito stavy jsou přechodná stadia, v nichž vznikají nebo zanikají jednotlivé bytosti.
Vznik živých bytostí probíhal dle Empedokla tak, že vznikaly nejprve nižší, pak vyšší organismy, nejprve rostliny a živočichové, pak lidé; nejprve existovaly bytosti, v nichž byla obě pohlaví spojena, později se pohlaví rozdělila do dvou samostatných individuí. Toto jsou představy, které připomínají pozdější moderní vývojovou teorii. Vývoj těl viděl filosof také zajímavě, nicméně nesprávně. Živé organismy podle něho vznikaly tak, že nejdřív vznikaly jejich části a ty se metodou pokusu a omylu spojovaly, až vzniklo cosi smysluplnějšího a účelnějšího:
"Ojedinělé bloudily údy... Mnoho ze země vyrostlo hlav, jež bez krku byly, nahé se toulaly paže, jež byly zbaveny plecí, oči samotné bloudily, kterým zas chyběla čela." (zl. B 57 a B 58 ze Simplikia)
V poznání platí podle Empedokla zásada, že každý element vnějšího světa je poznáván elementem stejného druhu v nás - myšlenka, které zaznívá i v Goethových slovech: "Oko je jistě slunečné, vždyť pro slunce by jinak bylo slepé..."
Vraťme se k filosofovu životu. Empedoklés byl naprosto přesvědčen, že on sám je bohem, v čemž ho podporovaly zázraky, které prý konal. S úmyslem rozšířit tento poměrně rozšířený názor na svoji osobu, se podle antické tradice vrhl do kráteru Etny, aby tak byly zahlazeny všechny stopy jeho smrti a mohla se vytvořit legenda o jeho nadpřirozeném konci. Sopka prý ale jeho záměr zmařila tím, že vyvrhla na povrch jeden jeho střevíc...