Ebola (též krvácivá horečka ebola) je virové onemocnění ze skupiny krvácivých (hemoragických) horeček, které napadá lidi a některé další primáty. Představuje jednu z nejnebezpečnějších nákaz, s jakou se kdy lidstvo setkalo. Jeho původcem je filovirus ebola. Dosud největší epidemie této nemoci s největším počtem úmrtí propukla na přelomu let 2013 a 2014 v západní Africe.
Virus ebola se poprvé objevil v roce 1976 a od té doby různé kmeny viru ebola způsobují epidemie s mírou mortality dosahující 50 až 90 %. Místem těchto epidemií byly především africké země jako Demokratická republika Kongo, Republika Kongo, Gabon, Uganda a Súdán, během žádné z jednotlivých epidemií nebylo nakaženo více než 500 osob. V roce 2013 vypukla rozsáhlá epidemie v západoafrické Guineji, která se rozšířila i do sousední Libérie a Sierry Leone i nedaleké Nigérie. V srpnu 2014 počet nakažených přesáhl 2 tis. lidí a počet mrtvých 1 tis. lidí.
V současnosti je známo 5 kmenů viru ebola. Tři z nich (ebola-Zair, -Súdán a -Bundibugyo) napadají člověka. Čtvrtý kmen (ebola-Pobřeží slonoviny, anglicky Taï Forest ebolavirus) dosud způsobil jen jedno zaznamenané lidské onemocnění, když došlo k přenosu choroby z pitvaného šimpanze, a nebylo smrtelné. Pátý kmen (ebola-Reston) napadá opice a prasata. Jméno ebola bylo převzato od řeky, která protéká oblastí, v níž propukla první epidemie této nemoci.
Virus Ebola pochází z tzv. rodiny filovirů, ke které se mimo jiné řadí i Virus Marburg. Byl pojmenován po řece Ebola, v jejíž blízkosti byl poprvé (1976) zaznamenán výskyt tohoto viru doktorem Ngoy Musholaou ve vesnici Yambuku (Demokratická republika Kongo, kmen Ebola-Zair, Ebola-Z), další výskyt byl krátce nato zaznamenán ve vesnici Nzara, v západním Súdánu (kmen Ebola-Súdán, Ebola-S). Z 602 identifikovaných případů bylo 397 smrtelných.
Kmen viru Sudan vykazuje menší míru smrtnosti, a to kolem 50 %; v porovnání s 90 % kmenu Ebola Zaire. V roce 1990 byl identifikován další, třetí kmen viru ve městě Reston, Virginia mezi opicemi importovanými z Filipín, pojmenovaný byl Ebola–Reston. U tohoto kmenu se zdá, že se dokáže šířit vzduchem. Ačkoliv 4 zaměstnanci vykazovali pozitivní testy na virus, žádný z nich neonemocněl. Zdá se tedy, že tento kmen nezpůsobuje žádné fatální následky pro člověka. Další epidemie tohoto viru byla zaznamenána v roce 2008 mezi prasaty na Filipínách a následně u 6 zaměstnanců jatek. Žádný z nakažených zaměstnanců však neonemocněl.
Ebola znova propukla v Demokratické republice Kongo (v letech 1995, 2003, 2007, 2008 a 2012), v Gabonu (1994, 1996 a 2001), Ugandě (2000, 2007 a 2012), v Súdánu v roce 2004 a v Republice Kongo (2001, 2002, 2003 a 2005). Nový podtyp byl izolován z vědce v Pobřeží slonoviny v roce 1994, (EBO–CI). V roce 2013 propukla rozsáhlá epidemie v západní Africe.
Mezi lidmi je virus přenášen přímým stykem s infikovanými tělesnými tekutinami jako jsou např. krev nebo sliny.
Inkubační doba viru Ebola činí od dvou dnů do čtyř týdnů (obvykle jde ale o záležitost 2-3 dnů). Symptomy se též liší, ale počátek nákazy je obvykle náhlý a je charakterizován vysokými horečkami, skleslostí, svalovými bolestmi, bolestmi v kloubech, bolestmi v oblasti břicha a bolestmi hlavy.
Častým symptomem je zvracení, průjem, poškození ústní části, zánět spojivek, krvácení jak vnitřní, tak i vnější, obvykle nejprve skrz trávicí ústrojí (často zaměňováno s příznaky úplavice či tyfu), posléze ze všech tělesných otvorů. Dochází k těžkému poškození vnitřních orgánů, zejména jater (lékaři provádějící pitvu zemřelých popisovali stav jejich jater slovy „jako namixovaná“, či „krvavá kaše“). Počet přeživších pacientů závisí na kmenu viru a na fyzické kondici pacienta. Smrt nebo postupné uzdravování nastává obvykle v rozmezí od šesti do deseti dnů.
Léčba
Pracovat s virem Ebola se smí (mimo samotné místo epidemie) pouze v laboratořích se 4. úrovní bezpečnosti. Jedno z těchto pracovišť se nachází i v Česku; je jím Centrum biologické ochrany u Těchonína v Orlických horách. Pacienti musí být důkladně izolováni, personál používá ochranný oděv.
Léčba Eboly je velice komplikovaná. Virus prakticky nereaguje na léčbu interferonem. Účinnost všech známých virostatik je prakticky nulová nebo velice slabá. Sérum získané z přeživších nemocných má jen velmi omezený účinek a jeho výroba a uchovávání jsou neúnosně drahé. Za nejúčinnější způsob léčení se momentálně považují silné dávky séra, virostatik, udržování homeostázy (v rámci možností) a vitamíny.
Ve vývoji jsou tři léčiva. Vzhledem k rozsáhlé epidemii v roce 2014 americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv povolil použití dvou z těchto léků u nemocných, konkrétně pak léčiv ZMapp (nedosáhlo ani první fáze klinických testů) a TKM-Ebola (staženo z první fáze klinických testů kvůli vedlejším účinkům).
Několik vakcín se zatím vyskytuje jen ve stádiu pokusů. První testy jedné z nich na lidech se uskutečnily 18. listopadu 2003. Vědci z Výzkumného vakcinačního Centra (VRC) při Národním institutu Alergií a Infekčních onemocnění (NIAID) a z Národního zdravotního institutu (NIH) vytvořili vakcínu, která byla podávána dobrovolníkovi na Klinickém centru při NIH v Bethesdě v Marylandu. Vakcína neobsahuje žádný infekční materiál z viru Ebola. Zdá se, že testy na opicích vykazují pozitivní výsledky. Testy na člověku stále pokračují, oficiální stanovisko však dosud nebylo vydáno. V roce 2009 byla jedna z vakcín preventivně použita v Německu, když se jedna z vědkyň píchla do prstu injekční jehlou, kterou předtím virem ebola infikovala laboratorní myši. Nemoc u ní nepropukla, zda však byla nakažena, není známo.[8][9] Podle objevitele jedné z vakcín, Petera Walshe, brání rychlému vývoji vakcín nedostatek peněz, který souvisí s tím, že nemoc postihuje zejména chudé Afričany na venkově, kteří nejsou pro farmaceutické společnosti atraktivními zákazníky.
Prevence
Základním pravidlem je udržování alespoň základních standardů čistoty v nemocnicích. Toto zahrnuje např. prosté umývání rukou a sterilizaci injekčních jehel. Zásadní problém spočívá v tom, že nemoc má svůj původ v chudých zemích Afriky s nedostatečnou lékařskou infrastrukturou. Navíc její první příznaky jsou shodné s mnoha dalšími onemocněními, takže nemocný může i po prohlídce nadprůměrně schopným a pečlivým lékařem skončit se špatnou diagnózou buďto na oddělení s jinými pacienty, nebo v domácím ošetřování, což může umožnit nastartování epidemie. Dalším problémem je také mezi některými Afričany oblíbená konzumace masa z divokých zvířat (tzv. bushmeat), která vysoce zvyšuje riziku přenosu viru na člověka.
Trendy
Je nanejvýš obtížné předvídat propuknutí epidemií eboly. Rezervoárem viru jsou zejména rozličné divoce žijící africké opice. Výzkumy ukazují, že vypuknutím epidemií mezi lidmi předcházelo vypuknutí epidemie mezi opicemi, nicméně zatím není příliš pravděpodobné, že by se vymírání přirozených nositelů onemocnění podařilo v divočině zavčas zjistit a připravit se tak na zvýšené riziko přenosu na lidi a vypuknutí epidemie. Bezpříznakovým přenašečem mohou být v přírodě někteří netopýři.
Pokud jde o domácí zvířata, onemocnět ebolou mohou i prasata, zpravidla bezpříznakovými přenašeči se mohou stát psi. Existují vážné obavy ze zanesení nemoci do civilizovaného světa turisty či s domácími mazlíčky.
Známo také není, jaký je vývoj viru Ebola. Neexistuje žádná informace o člověku, který byl infikován virem Ebola dvakrát a přežil, aby mohlo být prokázáno, zda je či není možné, že po prvním nakažení virem Ebola je daný jedinec imunní vůči všem mutacím.