Pravidla, rámce, zákony, věroučné teze přijaté církví za zjevenou pravdu. Dogmatické sněmovní definice orthodoxie se označují řeckým slovem "oros" (ř. hóros - okraj, předěl, hranice).
Podobně jako axiomy v matematice a postuláty ve fyzice, nemohou být dogmata dokázána a přijímají se jako základ věrouky konkrétního náboženství (všechna náboženství mají svá dogmata). Vědomé opuštění dogmatu (ať už se jedná o úplné odmítnutí nebo o jiný výklad) se nazývá herezí a může vést ke konfliktu s církví (resp. k vyloučení z církve).
Jsou čtyři definice slova dogma v křesťanství:
1.) dogma je nesporná Božská pravda (daná skrze Boží zjevení); antipodem dogmatu jsou výplody lidského myšlení, zvláště tzv. sekulární (světského) uvažování a osobní domněnky.
2.) dogma je pravda vztahující se k vnitřní podstatě náboženství, tj. pravda teoretická (pozor, slovo ř. theoria /od theos – Bůh, a horan – vidět; zření Boha /zde znamená nazírání, neboli vidění intelektem, čili duchovní poznání; teprve od toho je význam: uvažování, narozdíl od činů, či rozšířený význam: domněka) čili kontemplativní (tj. ze zření mysli), pravda učení víry, čímž se odlišuje od pravidel života nebo praktické činnosti křesťana (kánonů).
3.) Jakožto pocházející od Boha je dogma pravda, definovaná a formulovaná církví.
4.) Dogma jsou pravdou, kterou musí křesťan naprosto nevyhnutelně a bezpodmínečně vyznávat, aby se mohl právem považovat za účastníka církevního Těla.
Nesprávně uvažují ti, kteří píší např. takto: "bádáním se ukázálo, že dogmata jsou dílem řeckého ducha na půdě evangelia; dogmatika byla (prý) budována působením rozličných faktorů: biblické výroky, součásti kultu a státního zřízení, politické a sociální podmínky, požadavky logiky i slepé návyky atd." Takový způsob myšlení nahlíží na dogmatické učení církve z vnějšku a všímá si čistě vnějškových okolností, povrchních znaků. Např. v používání řecké filosofické terminologie vidí i přijetí celé řecké filosofie do myšlení a víry církve; nevšímá si, že církev sice převzala tuto terminologii ke svému teologickému vyjadřování, ale postupně ji v průběhu několik století trvajících debat a tříbení naplnila jiným obsahem. Byla to filosofie, co se přizpůsobovalo, nikoliv víra. Je potřeba si všimnout, že všechna(!) pravoslavná dogmata jsou už tak či onak obsažena v Bibli, proto nemohou být plodem řecké filosofie, ani sociálních či státních vlivů, kultů či logiky. Teologická terminologie je řecká, ale její obsah je při jejím církevnímu používání duchem hluboce biblický. Proces, v němž se řecká filosofie stala služkou křesťanské teologii, by byl nepředstavitelný, kdybychom měli na zřeteli jen pouhé lidské možnosti a přirozený běh dějin; je to velké dílo Svatého Ducha.