- Dioklecijánská éra

Náš kalendář je pokračovatelem starého římského kalendáře. Síla křesťanské církve, která v 5. století našeho letopočtu stanula na troskách kdysi velké a mocné římské říše jako jediná, barbarskými vpádem neotřesená autorita, se poprvé projevila za císaře Diokleciána (284-3 n. l.). Ten ji, stejně jako mnoho jeho předchůdců, nelítostně pronásledo ale na rozdíl od nich nedával křesťany předhazovat Ivům, zabíjet při veřejných hrách v cirku nebo ukřižovávat jen pro své potěšení; považoval církev za rozkladný živel v říši, za sílu, která zpomaluje a znemožňuje zavádění reforem potřebných k ozdravění veřejného života. Za dvacet let vlády se Diokleciánovi podařilo upevnit povážlivě se kymácející římskou moc, obhájit hranice proti barbarům a zlepšit hospodářskou situaci.
Mimo jiné zahájil i novou éru zvanou diokleciánskou - její první rok byl i prvním rokem Diokleciánovy vlády (začala 24. srpna 284 našeho letopočtu). Ztroskotal na takzvaném „krvavém ediktu", vyhlášeném roku 304, který nařizoval usmrtit každého, kdo nebude obětovat římským bohům. Po několik následujících měsíců byly denně popravovány desítky a stovky křesťanů, ale odpor křesťanské církve vůči své vládě zlomit nedokázal. Po roce vraždění se Dioklecián vzdal a odešel na odpočinek. Císařem se stal Konstantin, který roku 313 zrovnoprávnil křesťanství s tradičním římským náboženstvím.
Konstantin věděl, že jednota římské říše nemůže být pouze jednotou vojenskou a úřední, ale že říši musí spojovat společná ideologie, společná víra; k tomuto cíli chtěl využít křesťanství. Nehodilo se mu, že se církevní otcové hádají o způsoby svěcení svátků, pohřbívání, o formy pokání, a že se navzájem vylučují z církve, že dochází k veřejným bitkám mezi představiteli pravověrnosti a kacířství. Císař se pokusil sporné otázky řešit; roku 325 svolal do svého letního sídla v Nicei první „všeobecný církevní koncil", který se pak shodl na základních křesťanských dogmatech. Mimo jiné na něm církevní hodnostáři převzali juliánský kalendář a počítání podle diokleciánské éry.
Diokleciánova i Konstantinova snaha zastavit úpadek římské říše se ukázala marná, zato křesťanská církev svou moc i nadále upevňovala. Již roku 391 podepsal císař Theodosius spolu s Valentianem Mladším edikt, kterým se v celé říši pod trestem zakazovalo modloslužebnictví a navštěvování pohanských chrámů.
O necelých sto let později - roku 476-1229 let po založení Říma - (římská říše zanikla a jednou nadnárodní dobře organizovanou silou se stalo křesťanství. Záměrem církevních otců bylo potlačit a zničit starou řeckou a římskou literaturu, vědy i výtvarné umění, pokud se nedaly použít k přísně církevním účelům. Proto již kolem roku 497 byl mnich Dionysius Exiguus pověřen výzkumem, kdy se přesně narodil Ježíš Kristus, aby bylo možno zahájit křesťanský letopočet. Nová éra byla zavedena kolem roku 525. Rok, kdy se Kristus údajně narodil, se označil jako rok 1 A. D. (Anno Domini - léta Páně). O skutečném roce Kristova narození - pokud se narodil - se však vedou spory dodnes. Většina učenců se domnívá, že správnější by byl čtvrtý rok před naším letopočtem.
Od roku 525 se roky v křesťanském kalendáři označovaly jako léta Páně nebo léta po narození Kristově. Datování „před narozením Kristovým", nebo jak dnes říkáme, „před naším letopočtem", bylo zavedeno až později.
Když skupina alexandrijských astronomů v čele se Sósigenem připravovala na přání Julia Caesara v roce 46 před naším letopočtem úpravu tehdejšího kalendáře, vědělo se již, že rok nemá plných 365,25 dne, ale je o trochu kratší. Sósigenes však pokládal odchylku za natolik malou, že ji v navrhovaném kalendáři nevzal v úvahu.
Církevní otcové, kteří roku 325 na nicejském koncilu juliánský kalendář převzali, nebyli dostatečně vzdělaní, aby dokázali pochopit, nakolik není přesný. Protože v době zasedání připadala jarní rovnodennost na 21. březen, stanovili, že velikonoce, nejdůležitější pohyblivé křesťanské svátky, se mají slavit o první neděli po prvním úplňku, který nastane po 21. březnu - dnu rovnodennosti; padne-li úplněk na neděli, slaví se velikonoce o příští neděli.
Že se den rovnodennosti přestal shodovat s 21. březnem, si poprvé všiml až anglický učenec Beda Ctihodný (675-735), který zjistil, že ona malá nepřesnost narostla za 400 let na plné tři dny, v čemž neměl tak docela pravdu, protože se kalendář mýlil o jeden den za 128 nebo 129 let, to je o tři dny za pouhých zhruba 384 let.
A jak se juliánský kalendář předbíhal rychlostí jednoho dne za 128 až 129 let, tak se jarní rovnodennost, která byla roku 325 21. března, zvolna posunovala směrem k počátku roku: 

V 16. století se kalendář opožďoval už o deset dnů a církev začalo znepokojovat, že se velikonoce slaví v nesprávnou dobu (). Kdyby posun pokračoval dál, nastala by jarní rovnodennost postupně v únoru, v lednu atd., kdežto velikonoce by se přestěhovaly do skutečného léta (ne kalendářního), protože jsou vázány na 21. březen. Časem se v církevních kruzích začalo uvažovat o reformě kalendáře, ale bohužel úpadek věd, zaviněný prvotní nesnášenlivostí křesťanské církve k antické vzdělanosti, byl tak hluboký, že žádný z astronomů přesně nevěděl, jak je rok vlastně dlouhý.
Pro nás, kteří umíme číst a psát, je téměř nepochopitelné, jak po staletích vzdělanosti, rozvoje věd, umění a kultury mohlo nastat období, kdy nejen že neuměl číst a psát ani král, ale kdy lid považoval mytí za nesprávné a odsouzeníhodné, kdy neznali vodovod; nemluvě o ústředním vytápění, které se ve starém Římě používalo běžně. Všechny kulturní vymoženosti, jako byla znalost písemnictví, architektura, veřejné školy a lázně, stavitelství nebo vodovody upadly v zapomenutí.
K tak hlubokému úpadku evropské kultury zřejmě přispěly i názory prvních církevních učitelů. Například biskup města Hippo Regia, známý Svatý Augustin, žijící v letech 354-430, napsal v Rukověti pro Vavřince:
„Tážeme-li se tedy, več máme věřit tu netřeba nám hloubat o přirozenosti věcí tak, jak (to činí) ti, které Řekové nazývají fyziky. A netřeba se bát že bude křesťan málo vědět o síle a počtu živlu, o pohybu, řádu a zatmění hvězd, o tvaru nebes, o roztřídění a vlastnostech živočichů, rostlin, nerostů; pramenů, řek, hor, o prostorách míst a časů, o hrozivých znameních povětrnosti a o stech jiných věcech toho druhu, které oni vynalezli, nebo se domýšlejí, že vynalezli: vždyť také oni nevynalezli všecko, jakkoliv duchem tak vynikají, tak horlivě studují, tak nadbytečně volného času mají, kteřížto, snažíce se dopátrat jedněch věcí pomocí lidských předpokladů, jiné zase pomocí historické zkušenosti vyšetřit v tom, o čem se chlubí, že vynalezli, spíše se mnoho domýšlejí, než znají. Křesťanu stačí věřit, že příčinou všech stvořených věcí, ať nebeských, ať zemských, ať viditelných, ať neviditelných, není než dobrotivost Stvořitele, jenž jest Bůh jediný a pravý..."
Podle všeho svatý Augustin oné řecké fyzice nerozuměl a není tedy divu, že mu připadala jako blábol o ničem. Naproti tomu církevní otec Jeroným (340-420), vzdělaný a kulturní muž, osvětluje v traktátu „O sobě" svár mezi antickou vzdělaností a křesťanskou vírou poněkud jinak:
„Když jsem před mnoha lety... odjel do Jeruzaléma... nedokázal jsem přece odříci se knihovny, kterou jsem si sebral v Římě s největší péčí a úsilím. A totiž nešťastný, byl jsem nucen se postit, abych pak četl Cicerona a po častém nočním bdění, po slzách, plynoucích z hlubin srdce při vzpomínce na dávné hříchy, jsem brával do rukou Plauta. A když jsem se opět vzpamatoval a začal číst proroky, urážel mě jejich neotesaný jazyk, protože jsem neviděl světlo slepýma očima, dával jsem vinu ne očím; ale slunci... Uprostřed období půstu ovládla mé zesláblé tělo horečka..., která trvala neustále a tak mé nešťastné údy trápila, že sotva kosti ve mně zbyly. Byl mi již připravován pohřeb a ve vychladlém už téměř těle jen v hrudi se ozývalo ještě oživující teplo ducha, když najednou v duchu unesen, byl jsem postaven před soudní tribunál. Bylo tam tolik světel a tolik lesku, vyzařujícího od Jasností, které stály dokola, že jsem padl na zem a neodvažoval jsem se pohledět nahoru. Byl jsem tázán, kdo jsem, a odvětil jsem, že jsem křesťan.
Avšak ten, kdo seděl na prvním místě praví: "Lžeš, ty jsi ciceronovec, ne křesťan. Kde je totiž tvůj poklad, tam je i tvé srdce." Okamžitě jsem zmlkl a mezi ranami biče - protože dal mě mrskat... začal jsem volat naříkaje: "Smiluj se nade mnou, Pane, smiluj se nade mnou."... Konečně ti, kteří stáli nablízku, padli k nohám předsedajícího a začali ho prosit, aby prominul mládí, ponechal bloudícímu čas na pokání a vykonal trest později, pokud bych i později četl pohanská díla. Tehdy i já... začal jsem se dušovat... a ujišťovat: "Pane! budu-li kdykoliv mít světské knihy, budu-li je číst, bude to znamenat, že jsem Tebe zapřel."
Osvobozen na základě těchto slov přísahy vrátím se na svět a k úžasu všech otvírám oči smočené takovým přívalem slz, že dokonce u pochybujících jsem probudil víru... Nebyl to hluboký spánek ani pouhé mamy, jež nás často klamou... přiznávám, že jsem měl zsinalá ramena a rány jsem cítil ještě i po probuzení, s takovým také zaujetím jsem pak četl svaté knihy, s nímž jsem ani předtím nečetl knihy světské."
Odmítání veškeré vzdělanosti došlo za necelých 130 let od zániku říše římské tak daleko, že mezi lety 590-604 mohl papež Řehoř I. napsat biskupovi Galie Desideriovi:
„Avšak později nás zastihla zpráva, které nemůžeme vzpomenout bez pocitu hanby, a totiž, že Vaše bratrství přednáší jistým lidem gramatiku. Velmi bolestně se nás to dotklo a velmi jsme tím byli pobouřeni... Vysvětlí-li se zcela přesvědčivým způsobem, že to, co nám bylo řečeno, je lží, a bude-li jisté, že se nezabýváš bláznovstvími pohanské nauky, Bohu našemu dík..."
Zmatky v kalendáři, posun jarní rovnodennosti, najednotná začátek roku v různých státech, dělaly těžkosti nejen církevním činitelům, kteří si nakonec vždy nějak pomohli, ale začínal vadit i rozvíjejícímu se mezinárodnímu obchodu. Písemný styk, vyplňování směnek, dohadování o datech platby nebo dodání zboží bylo mimořádně složité pro rozdíly v datování. Tak například Nový rok se z nejrůznějších příčin slavil 25. prosince, 1. ledna, 1. března, o pohyblivé velikonoční neděli a 1. září. Když například ve středověké Itálii odjel poutník z Benátek 1. března 1245, tedy v první den benátského roku, octl se po příjezdu do Florencie v roce 1244. A když po krátkém pobytu odjel do Pisy, našel tam rok 1246. Cestoval-li stále dál na západ, octl se po příjezdu do Provensálska znovu v roce 1245 a dorazil-li do Francie před velikonocemi, našel tam opět rok 1244.
Čas tehdy ubíhal volně, s ničím se příliš nespěchalo, nebyly přesné hodiny, nepoužívalo se jiného kalendáře než určování dnů podle církevních svátků. V 15. století se poklidný způsob života ve městech začal měnit. Portugalští a španělští mořeplavci objevili nové světadíly, rozrůstal se námořní a s ním i evropský obchod. Každý chtěl koření, nové druhy látek, zlato, vzácná dřeva... a nabízel výrobky své země. Velcí obchodníci se přestali zajímat o omezený městský nebo nanejvýš meziměstský obchod a začali se spojovat s obchodníky jiných států nebo světadílů, místo převážení kovových peněz nastoupily směnky nebo výměna zboží, přičemž se případný rozdíl v dodávkách vyrovnával jen jednou ročně. Moderní způsob obchodu vyžadoval spolehlivé účetnictví, banky na ukládání a převod peněz a hlavně větší znalosti obchodníků. Ti začali používat arabských číslic místo římských, naučili se řádně nejen sečítat a odčítat, ale také dělit, násobit a vypočítávat úroky. Otázka času se stávala stále důležitější. Dnes dokážeme jen stěží pochopit, jak důležité pro obchodní jednání byly tehdy vynalezené hodiny s regulátorem, i když ukazovaly čas nepřesně. Při dodávkách zboží i placení používali obchodníci stále více kalendáře a v případě, že v zemi, se kterou obchodovali, platil jiný kalendář, museli vést účetnictví se dvěma daty. A představíme-li si, že takový obchodník měl spojení s mnoha státy, pak celkem snadno pochopíme, jak ho sledování kalendáře na několik způsobů zatěžovalo.
Nejednotný kalendář obtěžoval i církev, a to jak při písemném styku, tak pro teologické spory, zda je možné slavit Kristovo zmrtvýchvstání v úplně špatný den. Nesmíme zapomenout, že se velikonoce slaví v neděli po prvním úplňku po 21. březnu. Ale protože rovnodennost v roce 1477 byla už 12. března, mohl nastat první úplněk po rovnodennosti již před 21. březnem. Pak musely svátky čekat dvacet osm nebo dvacet devět dní na další úplněk a pak ještě na první neděli po něm. Svátky se tedy klidně mohly odsunout až na květen: v některém roce například mohl úplněk nastat 20. března, další úplněk mohl být až za 29 dnů, to je 18. dubna a ještě k tomu v neděli, takže se muselo čekat na další neděli, to je 25. dubna. Proti našemu kalendáři byl juliánský kalendář opožděn už o 9 dní, takže se velikonoce vlastně slavily našeho 4. května. Jarní svátky se tedy mohly odsunout až na dobu, kdy se pilně pracovalo na poli.
S požadavkem opravit kalendář vystoupil veřejně jako první kardinál Pierre d'Ailly, kancléř pařížské univerzity, který na kostnickém koncilu roku 1414 proslovil k církevním otcům učenou rozpravu. Ale koncil považoval za mnohem důležitější zničit rozkol, který hrozil církvi z učení Mistra Jana Husa, než se zabývat kalendářem. O více než dvacet let později, na koncilu basilejském, navrhl německý kardinál Mikuláš Kusánský roku 1436 znovu vypuštění potřebného počtu dnů, ale teprve po dalších padesáti letech se obrátil papež Sixtus IV. o radu k německému astronomu Regiomontanovi, který však umřel dřív, než mohl podat jakékoli dobrozdání.
V 16. století se reformou zabývaly další dva koncily - lateránský (1512 až 1517) a tridentský (1545-1563) - na nichž se projevila jistá snaha po nápravě: byla vytvořena komise pro nový kalendář a papež Lev X. vyzval univerzity i vládce křesťanských zemí, aby zaslali do Říma své návrhy a projekty.