Nejvyšším a nejstarším slovanským bohem je Svarog, jehož jméno souvisí se sanskrtským výrazem pro nebe svarga. Je to bůh nebes a otec všech dalších nebeských bohů. Jeho prvorozeným synem, zplozeným s bohyní země Mokoší, je Dažbog, bůh slunce, který převzal po svém otci vládu nad světem. Jeho jméno znamená dávající bůh, neboť je jako slunce dárcem života na zemi, jeho sluneční paprsky jsou oploditelé země. I lidé, Slované, se nazývají vnuky Dažboga. Dažboga, jako slunečního boha, ovlivňují oba sluneční cykly. Je to jednak cyklus malý, který symbolizuje střídání dne a noci. V mytologických představách symbolizuje východ slunce jeho narození, o čemž svědčí mimo jiné i na příklad makedonský výraz raďanje na sonceto ve smyslu východ slunce nebo nám všem důvěrně známá pohádka O dědu Vševědu, kde děd Vševěd – sluneční božstvo, se ráno budí jako malé dítě a večer se vrací domů jako stařec. Pro nás je však významnější cyklus veliký, roční. Zde se Dažbog na zimní slunovrat jako dítě rodí z lůna Matky země na východě, během jara dospívá a sílí, až nakonec zcela zažene zimu představovanou Moranou. Na letní slunovrat dojde jeho sílu vrcholu, až postupně opět začne stárnout a na zimní slunovrat opět umírá. Ptáte se, jak je možné, že probíhá malý a velký sluneční cyklus současně? Je to stejně tak dobře možné, jako planeta Země rotuje současně kolem vlastní osy a kolem hvězdy Slunce. Mytologický svět nemůžeme posuzovat podle materialistických zákonů.
Svarožic, syn nebeského tvůrce Svaroga, působí jako zprostředkovatel a dárce (Dažbog) základních podmínek života, ohně a světla, na zemi. Po odchodu svého otce do ústraní se stal nejvyšším bohem. Lidé jej nazývají Slunce a jeho pozemský reprezentant je oheň, posvátný živel, který nás se Svarožicem spojuje. Jeho moc je tak veliká, že Slované z vděčnosti a z úcty k tomuto bohu pohřbívají mrtvé žárovým ritem. Dle starých představ sídlí Svarožic na východě, kde se ráno koupe v moři. Na své denní pouti bojuje s démony mraků, při zatmění ho ohrožuje drak či vlkodlaci. Jeho symbolem je ohnivé kolo. Slované jsou v Slově o pluku Igorově nazýváni "vnuky Dažbogovými". Byl uctívaný zejména pobaltskými a polabskými Slovany. Polabský Svarožic později změnil jméno na Radagasta, podle názvu místa původní svatyně Riedigost (později Retra). Východní Slované ho uctívali jako Dažboga, jižní jako Daboga. Svarožic / Radegast byl bohem slunce, ohně a taky bohem války. Jeho idol byl vyzbrojen kopím a štítem s obrazem tuří hlavy. Na jeho přilbě seděla holubice. Pod jménem Dažbog byl tento bůh uctíván v Kyjevě, kde ho kníže Vladimír zařadil do svého panteonu a nechal mu postavit modlu. Bohatě zdobená dřevěná stavba stála na zvířecích rozích, vnější stěny zdobily vyřezávané obrazy bohů a bohyň, uvnitř stály dřevěné sochy ve válečné zbroji, s vyznačenými jmény bohů, obklopené válečnými odznaky a praporci. Nejpřednější z nich byl právě Svarožic. Obsluhovali ho kněží, kteří mu přinášeli oběti, včetně lidských, a věštili pomocí posvátného koně Svarožicova, kterého vodili přes losy zakopané do země a přes špice zkřížených kopí. Poté co přijal o osm nebo devět let později křesťanství, nechal Dažbogovu modlu spolu s ostatními zničit. U jižních Slovanů se něm zmiňují bogomilové jako o Dabogovi. Pozdější prameny se zmiňují o bohu Radegastovi s výraznými válečnickými atributy. Je možné, že se jednalo o dva různé bohy, neboť ve zmíněné svatyni stálo soch více. Jméno Radegast označuje toho, jenž je "rád přijímán jako host". Svarožic / Radegast působil jako válečný bůh politického významu, jako ochranný génius vymezeného společenského útvaru. Počátek druhé poloviny 11. stol znamenal pro kult katastrofu, Retra byla dobyta, chrám zničen a halberský biskup Burchard odjel na posvátném koni. Od té doby kult zanikl. Ještě dva roky před zánikem mu roku 1066 byla obětovaná useknutá hlava biskupa Jana z Marienburgu.