Myslí se tím světec, jenž dosáhl křesťanské dokonalosti cestou mnišského duchovního zápasu. (Viz mnišství)
Používá se jako světecký titul mnichů a poustevníků (pravoslavné používání je odlišné od toho, jak je toto slovo používáno v římskokatolické církvi, kde označuje jeden ze předstupňů svatořečení).
Český překlad vychází z církevně-slovanského a ruského "prepodobnyj"; slovo "podobnyj" v tomto případě významově navazuje na "náležet, připadat, příslušet" a potažmo "uctivost" "vzdávání cti", nikoliv na "podobu, podobnost"; pokusy překládat tento pojem jako "přepodobný" apod. jsou problematické. Jistě lze chápat svatost jako podobnost a v této perspektivě ji vnímat jako očištění Božího obrazu v člověku čili obnovení Boží podoby, která byla člověku dána při stvoření a kterou člověk hříchem ztratil; mnich se skrze obrodný proces asketického života v Kristu stává Bohu opět podobným. Jenže lze na této úvaze zakládat lingvistický výklad výše zmíněného světeckého titulu? Z teologického hlediska je to sice správná úvaha, ale z lingivistického hlediska v tom někteří vidí pouhou zcestnou fantazii; a kromě toho z hlediska pravoslavné spirituality dochází životem v Kristu k obnovení Boží podoby v člověku stejně tak u křesťanů žijících zbožným životem ve světě, jako u mnichů; pokud by svatí mniši měli nosit titul vyprávějící o podobě někomu, pak by bylo na místě, aby se spíše jednalo o podobu andělům, neboť charakteristickým rysem mnišského života je právě jeho podobnost andělům, proto se monachům říká "pozemští andělé". Jiným lingvisticky formálně vhodným překladem by snad mohlo být občas používané "veledůstojný", jenže toto slovo nezní moc dobře. (Český překlad "ctihodný" je obvyklý i ve světské sféře, viz běžné oslovení: vaše prepodobije = vaše ctihodnosti).
Svatým mnichům - čili ctihodným - jakožto samostatné třídě světců, je při každé liturgii - při proskomidii- věnována šestá částečka z devatera řádů svatých.