Consesus patrum bývá někdy definován v souvislosti s katolicitou (obecností) pravoslavné víry - poukazem na známou formuli Vincenta Lerinského (+ přibl. 450): "Quod ubique, quod semper, quod ab omnibus creditum est," kterou definoval katholickou věrouku jako to, v co "všude, vždy a všichni věřili". (Naproti tomuto "souhlasu otců" jsou stavěny soukromé a dílčí názory některých - třeba i svatých - věřících, které nejsou sdíleny celou plností Církve, a tudíž nejsou součástí "consensu patrum".)
Plná definice principu consensu patrum jak byla zformulována v 5. stol. ct. Vincetem Lerinským: „Musíme uvádět názory pouze těch otců, kteří žili, učili a přebýval ve víře a v katolickém společenství - a to svatě, moudře, neustále, stali se hodnými s vírou zesnout v Kristu nebo blaženě zemřít za Krista.
Věřit jim se náleží dle tohoto pravidla: jedině to považovat za nepochybné, správné a nesporné, co buď všichni nebo většina z nich jednomyslně přijímala, čeho se držela a předávala zjevně, často neochvějně, jakoby po nějakém předběžném odsouhlasení svých učitelů.
Kdežto to, co si myslel někdo, třeba i svatý či učenec, nebo vyznavač či mučedník, a co nebylo v souhlasu se všemi nebo bylo dokonce proti názoru všech, musíme zařadit k názorům osobním, skrytým, soukromým, rozdílným od názoru od autority věrovyznání společného, zjevného a sdíleného veškerým (církevním) lidem. Nechť neopustíme starou pravdu všeobecného (tj. celosvětového) dogmatu, jak to mají obyčej bezbožně činit heretici a rozkolníci. Abychom svou věčnou spásu nevystavili největšímu ohrožení, když budeme následovat nové (tj. novotářské) omyly takového člověka.“
Consensus patrum se aplikuje, když jde o takové aspekty věrouky, které nebyly na všeobecných sněmech formulovány jako dogma.
Consensus patrum neznamená, že otcové žijící později jen opakovali výroky těch, kteří žili před nimi. Naopak neomezovali se na pouhé citace. Např. sv. Simeon Nový Theolog (11. stol.) a Nikolaos Kavasila (14. stol.) se téměř nikdy neodvolávají na svatoocovské autority, ale zakládají své teze bezprostředně na Písmu svatém. Přestože jejich výklad Písma je založen na vlastní duchovní sakramentální zkušenosti a má "velice osobní" rysy, je v plném souladu s Tradicí církve, protože je inspirován tím samým Duchem Svatým. (Vasilij Krivošein)
Podobně při zkoumání učení sv. Řehoře Palamy dle formálních (vědeckých) kritérií, která používají západní badatelé, bude ohodnoceno jako "novátorské". Z pohledu pravoslavné církevní tradice bude toto učení naopak považováno za tradiční.
Consensus patrum není pro pravoslavné výrazem pro konservativismus. V. Lossky píše, že svatí otcové nejsou jen ochránci dávných tradic, ale mají účast na Svatém Duchu.