Francouzský hrad Chinon je starý a skrývá zlá tajemství. Stopu zde zanechali i uvěznění templáři. Na stěnách kobek po nich zůstaly tajemné rytiny, jejichž význam ještě 700 let po upálení posledního templářského velmistra čeká na uspokojivé vysvětlení.
V pátek 13. října 1307 nařídil francouzský král Filip Čtvrtý, kterému už současníci říkali Sličný, pozatýkat všechny členy mocného templářského řádu na území Francie. Jedním z vězňů byl i velmistr Jacques de Molay. Usínal jako jeden z nejmocnějších mužů své doby, kmotr královy dcery Isabely. Věž pařížského sídla řádu, slavného a pověstmi opředeného Templu, představovala nejbohatší banku západního světa. Uložen v ní byl i královský poklad. Snad právě proto se král rozhodl k zásahu. Z Molaye se stejně jako z jeho spolubratrů stal vězeň. Ještě v Paříži se velmistr dozvěděl, že je obviněn z kacířství a ze sodomie.
Pak starého muže naložili na vůz a podzimními plískanicemi ho vláčeli po rozbitých cestách Francie. Lidé se s posměchem, strachem a soucitem dívali na otrhaného muže se zcuchanými šedivými vousy a vlasy. Nakonec vězeňská karavana přejela řeku Vienne. Jacques de Molay spatřil tvrdou siluetu hradu Chinon.
Hrad Chinon leží v centrální Francii na řece Vienne přibližně deset kilometrů od jejího soutoku s Loirou. Strategicky položený ostroh lákal k opevnění od nepaměti, hrad do své dnešní podoby mohutné a respekt vzbuzující pevnosti začal dorůstat v první třetině dvanáctého století. Tehdy se stal majetkem hrabat z Anjou, pověstných Plantagenetů.
Hrabě Fulko Pátý se jako účastník křížových výprav sblížil s prvními templáři, příslušníky řádu založeného okolo roku 1120 na ochranu poutníků směřujících do Svaté země. Stal se přidruženým členem řádu, který se začal těšit stále větší oblibě mezi aristokracií. Po desítkách do něj vstupovali mladší synové šlechtických rodin, kterým řádový úbor s bílým pláštěm a rudým křížem zajišťoval patřičnou společenskou prestiž. A naopak – příliv vznešených členů zvyšoval prestiž řádu. Ta nezačala upadat ani poté, co se templáři po sérii katastrofálních porážek postupně museli stáhnout ze Svaté země.
Templáři se vraceli domů, do západní Evropy, především do Francie. A ačkoli této zemi z Paříže vládl rod Kapetovců, daleko nejmocnějším feudálem byl Jindřich z Anjou, král anglický, vévoda akvitánský et cetera et cetera. Právě tento Jindřich udělal z Chinonu své hlavní sídlo ve Francii. Jeho dílem je nejen královský palác, ale také masivní hmota věže Coudray, dokončené za vlády mocného francouzského krále Filipa Augusta.
Říká se, že Chinon je zlé místo. Babičku Jindřicha Plantageneta tu prý přímo z kostela odnesl oknem ďábel. Jindřich sám tu šestapadesátiletý zemřel na útěku před svými vzbouřenými syny Richardem (pozdější král „Lví srdce“) a Janem (pozdější král „Bezzemek“). Když se Richard přišel poklonit svému zesnulému otci, začala se mrtvole z nosu řinout krev. Současníci si to vykládali jako znamení ze záhrobí, jako prokletí. Veselý ruch na Chinonu v průběhu třináctého století utichal, hrad se měnil v ponurou pevnost, využívanou především jako vězení pro „VIP“ vězně.
Jacques de Molay dobře věděl o vězních, za kterými zapadla mříž věže Coudray a už nikdy se neotevřela. Byl velmistr templářů a jako takový byl zasvěcen do mnoha tajemství. Rytířský řád se totiž v průběhu třináctého století z ochránců poutníků změnil v komunitu zdatných diplomatů a schopných finančníků. Systém jejich poukázek vydávaných proti pokladům uloženým v rozlehlé síti templářských konventů předznamenával éru bezhotovostního platebního styku. Politické machinace, na kterých se rytíři s rudým křížem ve znaku podíleli, zavedly mnoho lidí právě do kobek Chinonu.
Templáři si nadělali příliš mnoho nepřátel. Byli příliš bohatí, příliš sebevědomí, příliš si jistí svou mocí. Lid se od nich odvracel, šířily se povídačky o tom, že templáři ve svých klášterech plivou na kříž, zapírají Boha, vzývají nečistá božstva a dopouštějí se sodomie. Bezohledný a ponuře krutý krasavec na francouzském trůnu těchto pověstí dokázal využít. Jediným úderem se zbavil nepříjemných věřitelů. Do rukou mu padlo celé jejich bohatství. Teď, když měl rytíře za mřížemi a jejich hlavu v Chinonu, se musel postarat o to, aby mu kořist neunikla.
Začalo vyšetřování, během kterého se templáři přiznávali k ohavným zločinům. „Bratr Humbert potom přinesl bronzový kříž, kde byl zobrazen Ukřižovaný, a nařídil mi zříci se Krista na kříži. Proti své vůli jsem tak učinil,“ popsal Jacques de Molay obřad, při kterém byl přijat za člena řádu templářů.
Molayův spoluvězeň, hlava řádu v Normandii – Geoffroy de Charnay, svým vyšetřovatelům řekl: „Když mne přijali a dali mi plášť, donesli kříž, na němž byl zobrazen Ježíš Kristus, pak bratr Amaury řekl, abych nevěřil v toho, jehož obraz vidím, neboť byl falešným prorokem, a ne Bohem. Třikrát mne přiměl, abych se zřekl Ježíše Krista.“
O rouhačství templářů se toho napsalo už hodně. Ani zdaleka nelze samozřejmě všemu věřit, ale rytíři si ze Svaté země určitě přinesli povědomí o asijských náboženských kultech. Rytiny, které po velmistrovi templářů zůstaly ve zdech hradu Chinon, jsou toho dostatečným důkazem. Objevuje se zde například mužská hlava se třemi obličeji. To měla být jedna z podob Bafometa, satanského božstva, které se templáři měli naučit uctívat ve Svaté zemi od mohamedánů.
Templáři Bafometa během procesu popsali jako vousatou hlavu děsivého vzezření. Při obřadech se ale zjevoval i jinak. Podle ustálené představy šlo o okřídlenou bytost s hlavou kozla a lidským tělem, s rukou ženy a rukou muže a rozštěpenými kopyty. Na hlavě je kromě rohů také zapálená pochodeň. Bafomet ukazuje na dva srpky měsíce, na pravé ruce má napsáno latinské slovo SOLVE a na levé COAGULA.
„Viděl jsem tuto lidskou hlavu, držel jsem ji a ohmatával během zasedání kapituly v Montpellier a uctíval jsem ji jako ostatní přítomní bratři, ale jenom slovy, nikoli srdcem,“ tvrdil vyšetřovatelům na mučidlech templář Hugo de Pairaud. Raynier de Larchant vypověděl: „Viděl jsem tuto hlavu dvanáctkrát, během zasedání kapituly, zvláště v Paříži. Je to hlava s vousem. Uctívají ji, líbají a nazývají ji svým Spasitelem.“
Těžko říct, nakolik byla všechna tato přiznání vynucena mučením. Každopádně v templářských kobkách hradu Chinon na návštěvníka vousatá hlava hledí z oprýskané omítky. Stejně tak je na Chinonu k nalezení další tajuplný symbol spojený s templáři, kohout s mužskou hlavou, známý jako Abraxas.
Nevíme, jak dlouhý čas ve vězení na hradě Chinon poslední velmistr templářů strávil. Jistě víme, že dne 18. března 1314 před slavným shromážděním v Paříži společně s normanským preceptorem Geoffroyem de Charnay svá přiznání odvolali jako vynucená na mučidlech. Král Filip reagoval rychle a tvrdě. Téhož dne večer byla na pařížském ostrově Žle de la Cité vztyčena dvojitá hranice. Za velkého sběhu lidu na ní byl upálen jak Geoffroy de Charnay, tak velmistr templářů Jacques de Molay.
Než ho hranice pohřbila, proklel upalovaný stařec Filipova kancléře Viléma de Nogaret. Kletba se snesla na hlavu papeže Klimenta Pátého, který podlehl nátlaku krále Filipa a řád zrušil. A nakonec Molay proklel i krále Filipa a jeho syny až do třináctého pokolení.
Záhy skutečně zemřel Nogaret i papež Kliment. A smrt si na konci listopadu 1314 našla i teprve šestačtyřicetiletého Filipa Sličného.
V následujících čtrnácti letech zemřeli všichni tři jeho synové a dynastie Kapetovců odešla ze scény. Spory o dědictví Filipa Sličného vyvolaly stoletou válku, v níž na jedné straně stála pobočná větev Kapetovců, rod Valois, na druhé straně pak angličtí králové, potomci Jindřicha Plantageneta, který dal hradu Chinon dodnes známou podobu. Plantageneti, Kapetovci i Valoisové zmizeli v historii, hrad Chinon se ale dodnes tyčí nad řekou Vienne. A zdi jeho kobek do dnešních dnů skrývají tajemství, která sice nedokážeme vyluštit, ale která nás nepřestávají vzrušovat. Kdoví, třeba je někde ve znacích, které Jacques de Molay vyryl do zdí chinonského vězení, ukryt návod k nalezení fascinujícího templářského pokladu.