Samvarga vidjá

I. Džánašruti a Raikva

1.
Aum. Žil byl jednou pravnuk z rodu Džánašruty, zbožný dárce milodarů, velkorysý v dávání, jehož jídlem se živili mnozí. Všude stavěl domy vhodné k odpočinku tak, aby se „lidé všude mohli najíst z mého talíře“.

2.
Pak vprostřed jedné noci letěly labutě nad zemí a říká jedna druhé: „Hej, hoj, Krátkozraká, Krátkozraká! Poslyš! Světlo toho pravnuka z rodu Džánašruty se rozzářilo po celém nebi. Nedotýkej se ho, ať tě nespálí!“

3.
Ta druhá jí odpověděla: „Kdo je ten člověk, o kterém mluvíš, jako by byl Raikva, muž s vozem?“ „Pověz mi, kdo byl Raikva, muž s vozem?“

4.
„Tak jako nižší počet při vrhání kostek jde k hráči s počtem vyšším, všechno dobro, které člověk koná, jde k němu. Říkám, co vím a kdo ví, rozumí mě řeči.“

5.
To všechno zaslechl pravnuk z rodu Džanašruty. Když vstal, řekl svému sluhovi: „Ó příteli, mluvíš se mnou, jako bych byl Raikva, muž s vozem.“ Ten se ptal: „Kdo je to Raikva, muž s vozem?“

6.
„Tak jako nižší počet při vrhání kostek jde k hráči s počtem vyšším, všechno dobro, které člověk koná, jde k němu. Říkám, co vím, a kdo vědí, rozumějí mé řeči.“

7.
Služebník jej hledal, ale vrátil se zpátky. „Nikde jsem ho nenašel.“ Řekl mu tedy: „Hledej ho tam, kde se hledají bráhmani.“

8.
Po nějakém čase uviděl člověka, jak leží pod vozem a drbe se. Ptal se ho: „Jsi, ó pane, Raikva, muž s vozem?“ „To jistě jsem“, zněla odpověď. Služebník se vrátil se slovy: „Už jsem ho našel!“

II.

1.
Vzal s sebou pravnuk z rodu Džánašruty šest set krav, zlatý náhrdelník a kočár tažený koňmi, přijel a řekl:

2.
„Raikvo, tady je šest set krav, zlatý náhrdelník a kočár s koňmi. Pouč mne, prosím pane, o božstvu, které uctíváš!“

3.
Nato mu řekl ten druhý: „Ó šúdro, vezmi si zpátky ten náhrdelník, spřežení i krávy.“ A tak se pravnuk Džánašruty vydal zpátky, aby se vrátil s tisíci kravami, zlatým náhrdelníkem, kočárem s koňmi a jeho vlastní dcerou a předstoupil před něj.

4.
Řekl: „Raikvo, tady máš tisíc krav, zlatý náhrdelník, tady je kočár tažený koňmi, tady je žena a k tomu vesnice, ve které bydlíš. Prosím tě, ó pane, pouč mně!“

5.
Pozvednuvše obličej jeho dcery k sobě řekl Raikva: „Všechny ty krávy ženeš s sebou, šúdro, ale jen kvůli téhle tváři promluvím!“ Vesnice, v nichž žil se pak jmenovaly Raikva-parna, přebývali v nich Mahávršové. Poté začal mluvit.

III.

1.
Vítr je vskutku polykač všeho, když oheň vyhasne, odejde k větru. Když Slunce zapadne, odejde k větru, když měsíc zajde, odejde k větru.

2.
Když voda vyschne, odejde k větru. Tak je vítr všechny spolyká. Tolik o božstvech.

3.
Co se týče těla: Dech je pravý polykač. Ve spánku odejde řeč prostě do dechu, zrak odejde do dechu, sluch odejde do dechu, mysle odejde do dechu. Neboť dech je všechny spolyká.

4.
To jsou dva polykači, vítr mezi bohy a dech mezi silami těla.

5.
Stalo se jednou, když Šaunaka Kápéja a Abhipratárin Kákšaséni právě dostávali své jídlo, prosil u nich potulný učedník svatých nauk. Nedali mu nic.

6.
On jim řekl tohle: „Jediný bůh spolkl čtyři veliké, ten který je strážcem světů. Jeho, ó Kápéjo, smrtelníci nespatří, i když přebývá v nesčetných podobách. Ó Abhipratárine, toto jídlo nebylo nabídnuto tomu, komu náleží.“

7.
Nato Šaunaka Kápéja opáčil v odpověď: „Je tělem bohů, stvořitelem živých, pojídačem se zlatými zuby, vpravdě je moudrý. Mluví o jeho slávě jako o převeliké, neboť jí, co jídlo není, aniž by jedl. Tak jej uctíváme my, ó Učedníku svatých nauk!“ Pak řekl služebníkům: „Dejte mu najíst.“

8.
A tak mu dali najíst. Těch pět a tamtěch dává dohromady deset a to je při vrhání kostek počet nejvyšší. Ve všech směrech je těchto deset jídlem a nejvyšším počtem. Je to Virát, pojídač jídla. Skrze něj se celý svět stal viditelným. Kdo jej zná, všechno tohle vidí a stane se pojídačem jídla, ach ano, ten kdo jej zná.

IV. Satjakáma vidjá

1.
Zeptal se jednou Satjakáma Džábála své matky Džabály: „Ó Matko, rád bych se stal studentem posvátných nauk. Z jaké rodiny pocházím?“

2.
Ona mu řekla: „Nevím, mé dítě, z jakého jsi rodu. V mládí jsem dlouhý čas sloužila jako dívka poslušná svých pánů, a tehdy jsem tě dostala. Nevím, z jakého jsi rodu. Přece však mé jméno je Džabálá a ty jsi Satjakáma. Můžeš tedy o sobě mluvit jako o Satjakámovi Džábálovi.“

3.
Přišel pak ke Gautamovi, synu Haridrumala a řekl: „Rád bys se stal studentem posvátných nauk. Kéž bych byl vaším žákem, ctihodný pane.“

4.
Nato se ho (Gautama) zeptal: „Z jaké rodiny pocházíš, můj milý?“ On odpověděl: „Nevím to jistě, pane, z kterého jsem rodu. Ptal jsem se své matky. Odpověděla mi: „V mládí jsem dlouhý čas sloužila jako dívka poslušná svých pánů, a tehdy jsem tě dostala. Nevím, z jakého jsi rodu. Ale moje jméno je Džabálá a tvoje Satjakáma. Takže jsem Satjakáma Džábála, pane.“

5.
On mu nato řekl: „Nikdo jiný než bráhmana by mi to takhle nevysvětlil. Přines dřevo, můj milý, přijmu tě za žáka. Neodklonil ses od pravdy.“ Když ho zasvětil, oddělil ze svého čtyři sta hubených, slabých krav a řekl: „Běž za nimi, můj milý.“ Když je odváděl, řekl: „Kéž se nevrátím bez tisíce.“ Žil daleko a sám několik let. A jednou jich bylo tisíc.

V.

1.
Tehdy promluvil býk a řekl mu: „Satjakámo.“ On odpověděl: „Ctihodný pane?“ „Dosáhli jsme počtem jednoho tisíce, můj milý, odveď ná do domu tvého učitele.“

2.
„A osvětlím ti navíc čtvrtinu Brahmanu.“ „Osvětli, ctihodný pane.“ Pak mu řekl: „Východ je jedna čtvrtina, západ je druhá čtvrtina, jih je třetí čtvrtina, sever je poslední čtvrtina. To je, můj milý, jedna čtyřstranná noha Brahmanu jménem Zářící.“

3.
„Kdo zná a uctívá tuto čtyřstrannou nohu Brahmanu jménem Zářící, bude sám zářit v tomto světě. Pak získá zářící světy, on, který zná a rozjímá o čtyřstranné noze Brahmanu jménem Zářící.“

VI.

1.
„Oheň ti vysvětlí další nohu Brahmanu.“ Když vyšlo Slunce, vstal Satjakáma a popohnal krávy. Když přišel večer a ony se vrátily z pastvy, rozdělal oheň, ohradil krávy, připravil dřevo a posadil se na západní straně ohně, s tváří k východu.

2.
Oheň mu řekl: „Satjakámo!“ Odpověděl: „Ctihodný pane?“

3.
„Osvětlím ti, můj milý, jednu nohu Brahmanu.“ „Osvětli, Ctihodný pane.“ Pak mu řekl: „Země je jedna čtvrtina, obloha druhý čtvrtina, nebe třetí čtvrtina a oceán poslední čtvrtina. To je, můj milý, čtyřstranná noha Brahmanu jménem Nekonečná.“

4.
Kdo zná a uctívá tuto čtyřstrannou nohu Brahmanu jako Nekonečnou, stane se nezměřitelným v tomto světě. Pak získá nekonečné světy, on který zná a rozjímá o čtyřstranné noze Brahmanu, jménem Nekonečná.“

VII.

1.
„Labuť ti předá další čtvrtinu.“ Když přišlo ráno, hnal Satjakáma krávy dál. Když se večer vrátily, rozdělal oheň, ohradil krávy, připravil dřevo a usadil se na západní straně ohně, s tváří k východu.

2.
Slétla k němu labuť a řekla: „Satjakámo.“ On odpověděl: „Ctihodný pane?“

3.
„Osvětlím ti, můj milý, čtvrtinu Brahmanu.“ „Osvětli, Ctihodný pane.“ Pak mu řekla: „Oheň je jedna čtvrtina, Slunce je druhá čtvrtina, měsíc je třetí čtvrtina a blesk je poslední čtvrtina. To je, můj milý, čtyřstranná noha Brahmanu jménem Světelná.“

4.
„Kdo zná a uctívá tu čtyřstrannou nohu Brahmanu jako světelnou, bude osvěcovat tento svět. Pak získá světelné světy, on, který zná a rozjímá o čtyřstranné noze Brahmanu jménem Světelná.“

VIII.

1.
„Potápka ti předá další čtvrtinu.“ Když přišlo ráno, hnal Satjakáma krávy dál. Když se večer vrátily, rozdělal oheň, ohradil krávy, připravil dřevo a usadil se na západní straně ohně, s tváří k východu.

2.
Slétla k němu potápka a řekla: „Satjakámo.“ On odpověděl: „Ano, pane?“

3.
„Osvětlím ti, můj milý, čtvrtinu Brahmanu.“ „Osvětli, Ctihodný pane.“ Pak mu řekla: „Dech je jedna čtvrtina, oko je druhá čtvrtina, ucho je třetí čtvrtina a mysl je poslední čtvrtina. To je, můj milý, čtyřstranná noha Brahmanu jménem „Požívající podporu“.

4.
„Kdo zná a uctívá tuto čtyřstrannou nohu Brahmanu jako Požívající podporu, sám získá podporu tohoto světa. Pak přijde do světů dobře podpíraných, on, který zná a rozjímá o čtyřstranné noze Brahmanu jako „Požívající podporu“.“

IX.

1.
Pak se vrátil do učitelova domu. Učitel řekl: „Satjakámo!“ On odpověděl: „Ano, Ctihodný pane.“

2.
„V pravdě, můj milý, záříš jak ten, kdo poznal Brahman. Kdo tě učil?“ On odpověděl: „Jiní než lidé. Ale přál bych si, Ctihodný pane, abys mě učil ty.“

3.
„Neboť jsem slyšel od takových, jako jsi ty, Ctihodný pane, že poznání předané vlastním učitelem nejlépe pomůže dojít konce cesty.“ A tak mu to všechno osvětlil. Nic z toho nebylo vynecháno, ach ano, nic nechybělo.

X. Upakósala vidjá

1.
Žil jednou Upakósala, syn Kamaly, u Satjakámy Džábály jako student posvátných nauk. Udržoval oheň po dvanáct let. Ale učitel, ačkoliv jiné žáky poučil a oni se vrátili domů, nedovolil Upakósalovi odejít.

2.
Vlastní žena mu řekla. „Tenhle student posvátných nauk prováděl askeze a dobře udržoval oheň. Ať ti ty ohně nedávají vinu! Předej mu učení!“ Ale on odešel, aniž by co řekl.

3.
Pro samý smutek přestal Upakósala jíst. Učitelova žena mu řekla: „Ó učedníku posvátných nauk, jez něco. Proč jsi přestal jíst?“ On jí řekl: „Je mnoho tužeb v tomto člověku a každá jde jiným směrem. Jsem přeplněn smutkem. Nebudu jíst.“

4.
Pak se ohně poradily spolu: „Tenhle student posvátných nauk nás udržoval dobře a prováděl askeze. Pojďme ho učit.“ Řekly mu tedy: „Život je Brahman, Radost je Brahman, Prostor je Brahman.“

5.
On nato řekl: „Chápu, že život je Brahman. Ale to s tou radostí a prostorem nechápu.“ Ony mu řekly: „Radost je vpravdě totéž, co prostor. Prostor je vpravdě totéž, co radost.“ Pak mu osvětlily život a prostor.

XI.

1.
První ho učil domácí oheň: „Země, Oheň, Jídlo a Slunce jsou mé tváře, Bytost viděná ve Slunci jsem já, jsem vpravdě já.“

2.
„Kdo pln poznání rozjímá o ohni, zničí všechny hříchy, svět mu bude náležet, dosáhne plného a šťastného života. Jeho synové nepominou. V tomto i onom světě sloužíme tomu, kdo pln poznání rozjímá o ohni.“

XII.

1.
Pak ho učil oheň, obětovaný předkům: „Voda, nebeské čtvrti, hvězdy a Měsíc jsou mé tváře, Bytost viděná v Měsíci jsem já, jsem vpravdě já.“

2.
„Kdo pln poznání rozjímá o ohni takto, zničí všechny hříchy, dosáhne plného a šťastného života. Jeho synové nepominou. V tomto i onom světě sloužíme tomu, kdo pln poznání rozjímá o ohni.“

XIII.

1.
Poté ho učil oheň, obětovaný bohům: „Dech, prostor, nebe a blesk jsou mé tváře, Bytost viděná v blesku jsem já, jsem vpravdě já.“

2.
„Kdo pln poznání rozjímá o ohni takto, zničí všechny hříchy, svět mu bude náležet, dosáhne plného a šťastného života. Jeho synové nepominou. V tomto i onom světě sloužíme tomu, kdo pln poznání rozjímá o ohni.“

XIV.

1.
Pak řekly společně: „Milý Upakósalo, získal jsi toto poznání a poznání sebe sama. Ale učitel ti ukáže cestu.“ Učitel se jednoho dne vrátil a povídá mu: „Upakósalo!“

2.
„Ctihodný pane?“, odpověděl. „Můj milý, tvůj obličej září jako obličej takového, který zná Brahman. Kdo tě učil?“ „Kdo by mě učil, pane?“, řekl. Nesdělil dosud nikomu, co bylo. Pak ale ukázal na ohně: „Mají teď tuhle podobu, ale měly jinou.“ Učitel řekl: „Co ti doopravdy pověděly, můj milý?“

3.
„Tohle“, vypověděl mu Upakósala. „Můj milý, vyprávěly ti o světech, ale já ti teď řeknu něco jiného. Tak jako voda nepřilne na lotosový květ, špatné skutky nepotkávají toho, kdo to ví.“ „Pověz mi to, ctihodný pane.“ A tak mu řekl všechno.

XV.

1.
Řekl: „Osoba viděná v oku je tento Duch. Je nesmrtelný, je beze strachu, je to Brahman. I když kápne do oka kapka rozpuštěného másla nebo vody, po stranách odteče.

2.
Nazývají ho „Krasomil“, protože všechny krásné a milé věci se u něj scházejí. Právě tak se scházejí u toho, kdo ho poznal.

3.
Nazývají ho „Dobroděj“, protože plní každému jeho přání. Ten, kdo ho zná, získá vše, po čem touží.

4.
Je také „Světlonoš“, protože osvětluje všechny světy. Také ten, kdo ho zná, nese světlo všem světům.

5.
Ať pro takového připraví pohřební obřad nebo ne, přece jde do světla, ze světla do dne, ze dne do světlé poloviny měsíce, ze světlé poloviny měsíce do té poloviny roku, kdy Slunce směřuje na sever, z poloviny roku k celému, z roku ke Slunci, ze Slunce ke Měsíci, z Měsíce k Blesku. Pak přijde bytost, nikoli z tohoto světa,

6.
a odnese ho k Brahmanu. Ti, kdo s ním odešli, se už do lidských světů nevrací, ach ano, už se nevrací.

XVI.

1.
Vpravdě ten, který tu pročišťuje (vítr), je obětním obřadem, neboť je-li v pohybu, větrá toto všechno. A protože je-li v pohybu, větrá toto všechno, je obětním obřadem. Jeho cestami jsou mysl a řeč.

2.
Kněz Brahmá provází obřad myslí, kněží Hótr, Adhvarju a Udgátr tím druhým, neboli řečí. Kněz Brahmá může mluvit po započetí a před skončením ranní bohoslužby.

3.
To znamená, že je otevřena jen jedna cesta, ale nikoli ta druhá. Tak jako chodí jednonohý muž nebo vůz o jednom kole jede ztěžka, i jeho obětní obřad je poškozen. Co obětoval je bezcenné.

4.
Avšak když započala ranní bohoslužba a došla až k závěrečnému zpěvu, aniž by kněz Brahmá promluvil, obě cesty jsou otevřené a nikdo není zraněn.

5.
Jako chůze dvounohého muže, jako jízda vozu s dvěma koly se dobře řídí, totéž platí o takovém obětním obřadu. Když se má obřad o co opřít, má se i obětník o co opřít. A to, co obětoval, jej pozvedá.

XVII.

1.
Pradžápati přemítal o světech. Jak tak přemítal, vyňal jejich esence. Oheň ze země, vítr z oblohy, Slunce z nebe.

2.
Přemítal dál o těch třech božstvech. Jak tak přemítal, vyňal jejich esence. Rg z ohně, Jadžus z větru, Sáman ze Slunce.

3.
Rozjímal dál o trojím vědění. A jak tak rozjímal, vyňal jeho esence. Bhúr z Rgvédy, Bhuvar z Jadžurvédy, Svar ze Sámavédy.

4.
Je-li obřad poraněn verši Rgvédy, je třeba obětovat do domácího ohně se slovy: Bhúr Sváhá. Tak je sama esence veršů spojená s mocí těch veršů Rgvédy a dohromady obvazují zranění oběti Rgvédy.

5.
Je-li pak obřad poraněn verši Jadžurvédy, je třeba obětovat do jižního ohně (otců) se slovy: Bhuvah Sváhá. Tak je sama esence veršů spojena s mocí těch veršů Jadžurvédy a dohromady obvazují zranění oběti Jadžurvédy.

6.
Je-li pak obřad poraněn verši Sámavédy, je třeba obětovat do ohně bohů se slovy: Svah Sváhá. Tak je sama esence veršů spojena s mocí těch veršů Sámavédy a dohromady obvazují zranění oběti Sámavédy.

7.
Jako lze zlato spojit s boraxem, stříbro se zlatem, zinek se stříbrem, olovo se zinkem, železo s olovem, dřevo s železem nebo kůži s dřevem.

8.
Tak lze i zraněnou oběť svázat mocí těchto slov, těchto bohů, tří véd. Je vpravdě dobře léčena oběť, je-li přítomen kněz Brahmá, který tohle ví.

9.
Je vpravdě obrácená k severu taková oběť, jíž je přítomen kněz Brahmá, který tohle ví. O takovém knězi Brahmovi je tu píseň. Kamkoli jde člověk, jde s ním.

10.
„Spravedlivě jak kůň hlídá kněz Brahmá, svým věděním hlídá oběť, obětníky a kněze. Na místě kněze Brahmy by měl stanout ten, kdo tohle ví a nikoli ten, kdo neví, ach ano, nikoli ten, kdo to neví.“