Josef Čapek (23. března 1887 Hronov – duben 1945 /mezi 13. a 15. dubnem/ v koncentračním táboře Bergen-Belsen) byl český malíř, spisovatel, fotograf, grafik a knižní ilustrátor. Josef Čapek je také autorem celosvětově užívaného slova „robot“.
Byl spoluzakladatel Skupiny výtvarných umělců, poté člen Spolku výtvarných umělců Mánes, s kterou se rozešel aby pak působil ve skupině Tvrdošíjných.
Jako jevištní výtvarník spolupracoval s Národním divadlem v Praze, Státním divadlem v Brně a s Městským divadlem na Vinohradech.
Začínal jako redaktor Národních listů, později (1921–1939) byl redaktorem a výtvarným kritikem v Lidových novinách. Mimo to působil jako redaktor v několika časopisech zabývajících se výtvarným uměním Umělecký měsíčník, Volné směry. Působil i jako karikaturista.
Za protifašistickou činnost byl v září 1939 zatčen a do roku 1945 vězněn v nacistických koncentračních táborech. Tam také zemřel. Jeho symbolický hrob se nachází v Praze na Vyšehradském hřbitově.
V roce 1914 spolu s bratrem přispěl do Almanachu na rok 1914. Procházka, Událost a Vodní krajina patří k prvním kubistickým prózám v české literatuře. Dokázal tak, jak moc u něj byla propojena tvorba výtvarná a literární. V dubnu 1914 dokončil povídku Lélio. V roce 1920 vydal svou sbírku Nejskromnější umění, do které shrnul úvahy, které publikoval v novinách v letech 1918 až 1920. Šlo o kombinaci poetického fejetonu s estetickou esejí. Psal např. o vývěsních štítech drobných obchodníků, o staré pohovce, podobizně stařenky Rafaela Jörka… V témže roce vyšel v pražském nakladatelství Aventinum (dr. Otakar Štorch-Marien) první svazek revue Musaion, kterou redigoval Karel Čapek a která byla jakousi tribunou Tvrdošíjných. Publikoval zde drobné stati o umění nazvané Cestou.
Kolem roku 1928 se inspiroval především dětským světem, protože v této době jeho dcera Alena dorůstala do školních let. Zejména pro ni tak napsal a ilustroval knížku Povídání o pejskovi a kočičce (1929), nebo veselé povídání s dětmi, vydané až v roce 1954 v knize Povídejme si, děti. Alena ho inspirovala i k „přidané“ pohádce, která je součástí sbírky Karla Čapka Devatero pohádek (1932). Příhoda o tlustém pradědečkovi byla následně zhudebněna Jaroslavem Křičkou a uváděna v divadle pod názvem Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové. V roce 1928 vyšla sbírka jeho fejetonů, které publikoval v posledních letech v Lidových novinách. Zabýval se obyčejnými náměty a vyjadřoval zde také otevřeně své politické přesvědčení, především vědomí nutnosti demokracie.
O dva roky později byla v nakladatelství Aventinum vydána jeho povídka Stín kapradiny – pytlácká balada v próze s kriminalistickou zápletkou, která hluboce souvisí s lidovou slovesností a je také výrazně hudební. Této knížce byla udělena státní cena. V letech 1933–1937 psal články a eseje, např. Co má člověk z umění (1934), Umění a život (1935), Frenesie hmoty (1936). V těchto statích se projevoval jako hluboce vzdělaný kritik a teoretik. V roce 1936 však vyšla kniha Kulhavý poutník s podtitulem Co jsem na světě uviděl. Jde o hluboce filozofické zamyšlení nad životem a světem, spor mezi Osobou a duší, ve které autor cituje ze Starého zákona, Platóna, sv. Augustina, Komenského, Shakespeara, ale také z poezie a filozofie Dálného východu. Tato publikace je zároveň i polemikou s Karlem Čapkem, jehož beletristickou, čtenářsky přitažlivou literaturou Josef rád ironizoval a parodoval. Po Kulhavém poutníku psal aforismy, které vyšly posmrtně v knize Psáno do mraků (1947). V roce 1938 vyšla jeho nejrozsáhlejší a významem nejdůležitější kniha o výtvarném umění: Umění přírodních národů, do které shrnul své poznatky a úvahy o domorodém umění Afriky a jiných světadílů. Tato kniha byla psána pro široký okruh čtenářů, ale chtěla vyhovět i náročnějším odborným kritériím. Původ umění hledá autor v magii, náboženských obřadech, v provoní bázni a v bojích o život.