Cchan-tchung-čchi
čín. (jap. Sandokai), dosl.: "Shoda rozdílnosti a stejnost"; popěvek čínského čchanového mistra Š´-tchou Si-čchiena (Sekitó Kisen), v němž je opěvována veškerá dualita transcendující osvícený stav vědomí. Cchan-tchung-čchi se dosud recituje v zenových klášterech (především školy Sótó).
Cchao-tung-cung
čín. název školy Sótó.
Cchung-žung-lu
čín. (jap. Šójó roku), přibl.: "Kniha klidné mysli "; sbírka 100 kóanů, která byla sestavena ve 12. stol. čínským čchanovým mistrem Chung-č´ Čeng-ťüem (Wanši Šógaku). Titul je odvozen od jména mistrova obydlí "Cela klidné mysli ". Více než jedna třetina kóanů Cchung-žung-lu je identická s kóany Pi-jen-lu a Wu-men-kuanu.
čadó
též sadó, jap., dosl.: "cesta čaje"; jeden z japonských způsobů cvičení, který je v Japonsku znám též jako "čanoju", což znamená "horká voda na čaj" nebo prostě "čaj". Zenu a čajovému kultu je společná neustálá snaha po prostotě. Čajový kult je estetikou původní prostoty, je nejvnitřněji spjat se zenem nejen svým skutečným vývojem, nýbrž především duchem, který se silně projevuje v čajové ceremonii samé. Tomuto duchu je vlastní harmonie, úcta, čistota a tichý klid. Čaj je umělecké dílo a je mu třeba mistrných rukou, aby se uplatnili jeho nejdůležitější vlastnosti.
Znalost používání čaje v Japonsku se pojí s příchodem buddhismu z Číny. Již při zasvěcení chrámu Tódaidži v Naře pohostil prý císař Šómu (vládl 724-749) čajem sto mnichů. V roce 801 přinesl Saičó čajová semena a zasel je na hoře Hiei. V dalších stoletích se dovídáme o množství čajových zahrad a o nadšení, jaké měla pro pití čaje šlechta a kněžstvo.
O obecné rozšíření čaje, jeho přípravu a používání zvláštním obřadným způsobem se zasloužili až zenoví mniši školy Rinzai ve 12. stol. Čajový obřad vznikl a vyvíjel se v souladu s filozofií zenu. Byl pěstován v anonymních klášterních komunitách i v kruzích aristokratů a vojáků, kterým byla zvláště blízká disciplína praxe zenu i obřadu samotného. Všichni velcí jap. čaj-mistři byli učedníky zenu. Největší osobností v dějinách čajového obřadu byl Sen no Rikjú v 16. stol., který je dnes pokládán za zakladatele všech jeho tří hlavních moderních škol. Původně nešlo o rituál, ale především o to, aby se zachováním určitého, přesně stanoveného řádu při pití čaje v menší skupině lidí dosáhlo plného uvolnění všech účastníků a bylo možno vychutnat nad čajem družnost nenuceného hovoru i krásu vzácných šálků. Postupně byla však vypracována velmi komplikovaná pravidla čadó. Rikjúovy inovace "čajové cesty" otevřely tento způsob požívání čaje širokým vrstvám bez ohledu na společenské postavení. Mistr Rikjú je dodnes v Japonsku velmi populární osobností.
čchan
čín. pro zen
Čchan-cung
čín. (jap. Zenšú), dosl.: "škola Čchan", ve světě známá většinou pod svým jap. názvem "Zen"; jedna z buddhistických škol. Rozličné "školy" buddhismu se dříve navzájem doplňovali jako vzájemně si odporující a spolu soupeřící způsoby vyjádření buddhadharmy, přitahující lidi různého založení. Čchanový buddhismus přežíval do doby Ming, kdy se rozplynul a byl absorbován školou Čisté země.
V Japonsku existují oficiálně pouze školy Rinzai, Sótó a Óbaku a žádná škola Zen, neboť termín Zenšú je zde, stejně jako v Číně, používán jako souhrnný pojem.
čchan-na
čín. pro sanskrt. dhjána a jap. zen
čchan-š´
čín. pro zendži
Čchuan-sin fa-jao
čín., zkrácený název díla Chuang-po-šan Tuan-ťi čchan-š´ čchuan-sin fa-jao čínského čchanového mistra Chuang-po Si-jüna (Óbaku Kiun).
čidži
jap., viz inó
čikuhei
jap., viz šeppei
Čistá země
(čín. Ťing-tchu-cung, jap. Džódó šú), zvaná též Škola lotosu (čín. Lien-cung); škola čín. a jap. buddhismu, jež byla založena roku 402 mnichem Chuej-jüanem a přenesena do Japonska Hónenem. Cílem stoupenců této školy je být znovuzrozen v Čisté zemi Buddhy Amitábhy, tj.v "Západním ráji" (Sukhávatí). Tento směr se vyznačuje zdůrazňováním důležitosti hluboké důvěry v sílu a pomoc Buddhy Amitábhy. Ten vykonal slib, že všechny bytosti, které se svěří do jeho rukou s vírou a oddaností, nechá znovu narodit ve své Čisté zemi Sukhávatí. Proto byla cesta školy Čisté země často pokládána za "cestu důvěry" či "snadnou cestu", neboť její stoupenci počítali s vnější pomocí skrze Amitábhu.
Praxe této školy spočívá především v odříkávání Amitábhova jména (nembucu) a ve zviditelnění jeho ráje. Tato cvičení byla přejata ostatními školami čín. a jap. buddhismu. Sútry, jež tvoří základy této školy, jsou Sukhávatívhúja, Amitábha sútra a Amitájurdhjána sútra. Škola Čisté země je buddhistickým směrem v Číně a Japonsku, jenž má dnes nejvíce přívrženců.
Chuej-jüan založil v roce 402 tzv. Společnost bílého lotosu (čín. Paj-lien-še); mniši a laici se shromažďovali pod jeho vedením před obrazem Buddhy Amitábhy a slibovali, že se znovu narodí v Západním ráji. Chuej-jüan je proto považován za prvního patriarchu této školy. K vlastnímu založení školy však došlo až později; v jap. tradici je za prvního patriarchu školy považován Tchaj-luan (Donran, 476-542), který podstatně přispěl k rozvoji školy Čisté země. Zastupoval pojetí, že v době úpadku buddh. učení vlastní síla (džiriki) nestačí k tomu, abychom dosáhli osvobození. Odmítal "obtížnou cestu" ostatních škola a propagoval "snadnou cestu", při níž se člověk svěří vnější pomoci (tariki) skrze Buddhu Amitábhu. Podle jeho mínění postačí odříkávat v plné víře Amitábhovo jméno, aby se člověk znovu narodil v Čisté zemi. Šan-tao (Zendo, 613-681) je považován za vlastního zakladatele organizované školy Čisté země. Sepsal důležité komentáře k Amitájurdhjána sútře. V jeho době škola zažívala velký rozmach, neboť její praxe, Ve srovnání s ostatními směry, se zdála poměrně snadná.
Odříkávání Amitábhova jména slouží k tomu, aby se duch dostal pod kontrolu. Cvičící se zavazuje k určitému, obvykle velmi vysokému počtu opakování. Tato meditace má umožnit spatření Amitábhy a obou jeho průvodců, Avalókitéšvary a Mahásthámaprápty, již v tomto životě a předpověď vlastní poslední hodinky. Toto odříkávání se může dít nahlas i potichu, s koncentrací nebo bez koncentrace na sochu Amitábhy. Toto je nejběžnější cvičení této školy. Druhý způsob cvičení spočívá ve zviditelnění především 16 variant popsaných v Amitájurdhjána sútře, jež mají sloužit k tomu, aby Amitábha a jeho Čistá země vyvstali před duševním zrakem. Nejvyšší stupeň praxe představuje rozjímání o Buddhovi Amitábhovi jako nikoli odlišném od naší vlastní bytosti. Vrchol náboženského snažení příslušníků této školy spočívá v tom, spatřit ve vidění Buddhu Amitábhu; to je vykládáno jako záruka znovuzrození v jeho Čisté zemi. Odříkávání a zviditelnění jsou považovány za "vnější", důvěra a plná oddanost Amitábhovi za "vnitřní" podmínku pro úspěšnou praxi; pouze když jsou přítomny obě, je znovuzrození v Západním ráji možné.
čóka
jap. (čín. čchao-kche), dosl.: "ranní interval"; ranní odříkávání súter, jež patří k dennímu režimu v zenovém klášteře (tera).
čósan
jap. (čín. čchao-cchan), dosl.: "ranní shromáždění mnichů"; ranní období zazenu, jímž začíná den v zenovém klášteře (tera).
čúkai
jap. dosl.: "svlékání šatu"; přestávka na odpočinek mezi dobami cvičení zazenu, v zenovém klášteře. V této přestávce mohou mnichové opustit zendó a uložit se k odpočinku v ložnicích kláštera.
čuo-jü
čín. pro džakugo