(gesto osvícení nebo gesto dovolávání se svědků)
Levá ruka ukazuje dolů k zemi a prsty se dotýkají země. Pravá ruka ukazuje vzhůru k nebi jako rozvitá květina.
Buddha, neţ začal s hlásáním svého učení, byl podobně jako Jeţíš sváděn zlem, kterému ale oba úspěšně odolali. Mara, bůh smyslných tuţeb, se
Buddhovi navíc pokoušel namluvit, ţe mu dokonce nepřísluší ani ten kousek země, na němţ v meditační pozici seděl. Tu se Buddha prsty pravé ruky dotkl země a zapřísahal boţstvo země, aby mu dosvědčilo, ţe díky svým mnoha dobrým skutkům má dozajista právo zůstat na této zemi. Tato legenda ukazuje, jak důleţité je, aby člověk nejprve splnil své pozemské povinnosti, chce-li dosáhnout osvícení.
Pokud si jsme vědomi, ţe se v kaţdém a ve všem kolem nás manifestuje kosmické vědomí a ţe jsme skrze naše individuální vědomí spojeni se vším, bude nám jasné i první přikázání všech velkých náboţenství: miluj sebe a miluj své okolí – ty a tvé okolí jste jedno – my všichni jsme částí velkého celku – co je uvnitř, je i vně – celek je větší neţ součet jeho částí – to největší ţije v tom nejmenším. Celý rozsah této síly nikdy nedokáţeme pochopit, a je to tak dobře.
Obraťme se jednoduše k nějakému objektu (kamenu, rostlině, zvířeti atd.); při nádechu vstřebáme jeho energii, při výdechu odevzdáme naši. Kaţdý nádech a výdech je jako pouto. A spojení je stále hustší, aţ spolu splyneme. Tak se můţeme spojit s kosmickým vědomím, a to nám ukáţe cestu do věčné jednoty.
Afirmace: Jsem-li spojen s kosmickým vědomím, cítím se být na své cestě ţivotem veden, ochraňován, podpořen a nesen.