Arabský pojem báb (dveře/brána) měl už časně u súfíjů význam brány, vedoucí k vyššímu poznání. Většího významu však dosáhl teprve v 19. stol. u Sajjida Alího Muhammada ze Šírazu (*1821 - +1850). Ten se prohlásil r. 1844 sám za Bába. Jeho učení bylo reformou šíitského islámu, avšak obsahovalo prvky, které nebyly s islámem slučitelné, což nakonec vedlo k pronásledování. Jeho nauka hlásala, že Sajjid Alí Muhammad je zrcadlem Božím, v němž se ukazuje Bůh. Šarí'a a ostatní zákony islámu se ruší. Směr modlitby se určuje podle Bábova bydliště. Rok se dělil na 19 měsíců po 19 dnech, přičemž poslední měsíc před změnou roku byl měsícem půstu. Když byl zakladatel popraven, došlo k rozštěpení hnutí. Větší část přívrženců přijala baháistické náboženství, které založil Bahá'ullah (viz baháisté) a které staví na učení bábismu. Zbytek tvořil malou menšinu.