Azazel (hebrejsky: עזאזל, arabsky: عزازل Azazil) je v Tanachu (židovské Bibli) a také i v islámu nadpřirozená bytost, někdy označovaná jako padlý anděl či ztotožňována se Satanem.
V knize Leviticus (Lv 16) jsou popisovány obřady Dne smíření. Áron vzal od společenství Izraelitů dva kozly. Postavil je před Hospodina u stanu setkávání a mezi oběma kozly losoval: jednoho pro Hospodina, druhého pro Azazela. Kozel, na něhož padl los pro Hospodina, byl obětován jako očistná oběť. Na druhém kozlu byl vykonán smírčí soud: byly na něj vloženy hříchy Izraele a byl vyhnán k Azazelovi do pouště.
Podle židovského středověkého komentátora Rašiho Azazel v tomto případě není bytost, ale označuje místo jisté smrti, pravděpodobně srázu, ke kterému byl kozel zahnán. Někteří badatelé se domnívají, že Azazel je démon pouště (a tím i smrti) a jako takový přešel do judaismu.
Azazel je zlý duch. Podle midraše „Šemchazaj a Azazel“ patřil k vůdcům skupiny padlých andělů z počátku existence světa a lidstva. Ženy učil líčit se a muže vyrábět zbraně, čímž je někdy brán jako ten, kdo na svět přinesl žárlivost, marnivost a svár. Podle midraše se i kvůli Azazelovu chování Bůh rozhodl zničit zemi potopou trvající 40 dní.